Deník Referendum Domov

Nedávný volební debakl tradičních evropských politických stran a masivní nástup typicky východoevropských stran podivných názvů a ještě podivnějších bezkontextových programů probudil dotud letargickou část české veřejnosti k životu. Dvě z poražených stran se rozpadají, třetí, nejstarší svým původem s mohutnou voličskou základnou, poražený vítěz posledních voleb do Sněmovny, reaguje s hbitostí mastodonta a nadále ignoruje své programové kořeny. Musí tedy zřejmě nastoupit někdo nový, nová iniciativa, musí přijít nový občanský rozmach.

Nové úkoly v nastalé situaci vyžadují jednotu. Nikoli jednotu žulovou. Musí to být jednota v pluralitě a diverzitě. Musí to být jednota tvořená v procesu demokratické diskuse. Takové pokusy se odehrávají. Konzervativně laděná stanice Český rozhlas 6 takový pokus analyzovala a ocenila, a jistě nikdo nečekal, že ho bude adorovat. Služební pisálkové opisují jeden od druhého floskule o údajných extremistech a podpoře ze strany neodpovědných intelektuálů, která jimi bude zneužita.

Jak to tak v Česku bývá od doby Svatoplukových prutů, každá jednota, i ta nejvolnější a nejpestřejší, je podemleta dříve, než se ustaví. Dobrá vůle, která snad tentokrát na všech stranách byla, jak je vidno, nestačí. Důsledný marxista horem dolem všechny přesvědčuje, že levice nemá šanci a že jen pravice je hybatelem současných dějin západního světa. Ušlechtilá intelektuálka pomluvená a napadená fašisty naplive do očí svým obhájcům a pokládá za ukřivděného téměř fašistu stojícího na prahu Strakovy akademie. Pak v obsáhlé diskusi sama se sebou ubírá plyn. Asi jí dochází, jak nekonsistentní je její postoj. Horlivý zastánce alternativ odmítne označit nacionálně-konzervativního autoritáře obhajujícího násilí proti občanům za extremistu s poukazem, že za extremisty by mohl být označen on se svými přáteli. Člověk si připadá jako v Jiříkově vidění.

Jestli nás, zastánce stoleté reformní politické tradice, současní strůjci protireforem o něčem přesvědčili, pak je to to, že neexistuje žádná imanentní logika dějin, nevisí nad námi žádná osudová nutnost cesty od údajného řádu prvobytně pospolného ke komunitě emancipovaných a plně rozvinutých svobodných jednotlivců. Rozvoj produkčních sil a vztahů vytváří podmínky či okolnosti, ale bez svobodného, odvážného a tvůrčího jednání svébytných osobností se nestane nic. Historický materialismus byl zničující zátěží obrodného společenského hnutí. Vedl k tyranii, konzervativní deviaci a rozkladu. Realistický personalismus skýtá prostředky interpretace ekonomických a politických dějů i naději na překročení daností. Na transcedenci jednotlivců a sociálních skupin v tvůrčím sociálním činu.

O svobodě není předem rozhodnuto, kam se napře. O jedincích, kteří se nechali o svobodu oloupit a snad nikdy v životě neosvědčili svou latentní lidskou hodnotu ve skutečně lidském jednání, se nedá říct, vyslechnou-li výzvy iniciátorů alternativ. Tvůrčí osobnosti mohou uspět jen tak, že pomohou k svobodnému jednání svým zotročeným lidským společníkům. Budou-li v tom neúspěšní, budou-li lidé ve své rozhodující části nadále slepě a mechanicky jednat (např. volit) proti svým zájmům, nastane propad a žádné zbožné či bezbožné přání tomu nezabrání. Vláda vulgárních kupčíků se bude krok za krokem upevňovat a ospravedlňovat. Oligarchie půjde od úspěchu k úspěchu, k sociálně darwinistickému prosazení silných, šikovných a vychytralých samců.

Kéž by se většinou mladým a zatím ještě výkonným lidem, kteří v těchto týdnech dali hlavy dohromady, dařilo demaskovat údajné reformy a prosazovat program alternativ, tedy skutečných reforem. Mně se stává stále jasnějším, že účinná posila a podpora takového počínání leží mimo politiku a před politikou. Bez ní nemám sílu to všechno strpět, na to vynaložit všechny síly a být oddaný změně. Pokud ze sebe nevykořeníme český cynismus, všepožírající skepsi, pokud naše osobní antropologická koncepce bude mechanistická a davová, pokud budeme vše čekat od neosobních přírodních a sociálních sil, jsou naše vyhlídky chatrné, fašistoidní sběř bude pronikat stále blíže k vládním strukturám a my budeme řešit otázky akademické definice fašismu.

Myslím, že zde není prostor pro otázku, kde je zdroj alternativní filosofie člověka. Nechci doporučovat konkrétní konfesi nebo (nedej Bože) určitou náboženskou společnost, ale nemám po ruce přesně danou spirituální „techniku“ (kdyby něco takového existovalo) ani zaručeného starce, rebeho, šejcha, gurua či róšiho. Nebudu dělat bezplatnou reklamu duchovně orientovaným nakladatelstvím. Vyslovím jen přesvědčení, že prolomení současné beznadějné marnosti českého duchovního prostoru je možné, ale není jisté, že se neděje na náměstích ani ve volebních místnostech, tam se projevují praktické důsledky.

Že nedoporučuji žádnou fundamentalistickou doktrínu, je zřejmé. Nechci však ani nikoho ovíjet postmoderní eklektickou mystikou, musím nechat na jednom každém, jakou cestu si zvolí, i to, bude-li to cesta tradičně náboženská, alternativně náboženská nebo sekulárně humanistická. Chtělo by se mi moralizovat a mluvit o revoluční sebekázni, ba dokonce askezi. Mohl bych navrhnout více ochoty naslouchat, ale kazatelsko-karatelská role mi málo sluší. Musel bych při její realizaci postavit před sebe zrcadlo.