Deník Referendum Domov

Může být politické snažení roku 1968 pokládáno za alternativu vůči současné politice české vlády?
V intencích a v myšlení určitě ano, i když institucionální rámce a praktické stránky by musely být samozřejmě jiné. Šlo tehdy ale o proměnu pseudosociálního státu ve stát sociální a demokratický. Směřovalo se ke vzniku sociálního státu úplně nového typu. Možnosti, které rok 1968 otevřel, se znaly ještě v roce 1989 a mohlo se směřovat úplně jinam, směrem, který by byl býval perspektivnější, než je ten, který se nakonec prosadil.

Platí to i v oblasti ekonomické politiky?
Určitě. Jistě by nebylo možné navazovat beze zbytku na Šika, ale na jeho východiscích se dalo stavět lépe než na doktríně, se kterou přišel Klaus. Je znovu třeba prostudovat svědectví Zdislava Šulce Vize a skutečnost české transformace, které vydal v roce 2002 a na které nedávno dokonce s respektem upozornil v Lidových novinách i Petr Zídek, který je jinak ryzím odpůrcem tohoto myšlení. Šulc byl jedním z klíčových mužů týmu Františka Vlasáka, místopředsedy pro ekonomické otázky v Pithartově vládě, který připravoval ekonomickou reformu s nepochybně realističtějším obsahem, než byla ta Klausova.

Byla to silná skupina ekonomů, v níž kromě Vlasáka hráli roli i další skvělí, dnes polozapomenutí ekonomové jako Kadlec, Valeš, Turek a právě Šulc. Ti všichni patřili k Šikovým spolupracovníkům, ale na rozdíl od něj po roce 1968 neodešli do exilu. Myšlení této skupiny bylo hrubě potlačeno tím, že česká vláda nenašla způsob, jak se prosadit proti vládě federální a skupině, kterou dal dohromady Klaus.

Neměli zkrátka dost silné politické krytí. Byl jsem u toho, když Klaus Vlasákovi, kterému táhlo na sedmdesát, ale byl stále velmi energický muž, řekl doslova, že je „ten hlavní zločinec“. Nakonec Vlasák nedokázal útoky sám odrážet a ve vládě ho nahradil Klausův muž Stráský.

Proč jim to politické krytí neposkytl Václav Havel?
Celé prostředí Hradu i Občanského fóra se v té situaci jednoduše neorientovalo. Havel uznával Valeše. Jenomže ten byl vyřazen jako údajný spolupracovník StB, jímž ve skutečnosti nebyl. Jenomže skandalizace tohoto druhu byly jednou z faset, které rozvracely národní konsensus.

Klausův výrok z jara 1991 v okamžiku, kdy zakládal ODS, že „vše, co je nalevo od ODS, je od ďábla,“ nemířil vůbec ke komunistům a sociálním demokratům, ale vůči Hradu, osobně Havlovi, osmašedesátníkům a liberálnímu křídlu OF.

Tím spíš se nabízí otázka, proč Havel, dokud mohl, proti Klausovi nezasáhl?
Nelze říct nic jiného než to, že Václav Havel ani Petr Pithart a celé jejich prostředí prostě nedokázali situaci včas přesně přečíst. Havlovi trvalo několik let, než se vymanil z defenzívy a pojmenoval to, k čemu Klausova reforma vedla, jako mafiánský kapitalismus.

Havel se přece dokonce pokusil po volbách v roce 1990 Klause odklidit na místo guvernéra České národní banky. To se mu ale nezdařilo, a naopak ho povzbudil k pokusu celé Občanské fórum ovládnout. Původně to vypadalo jako zoufalá akce, ale podařila se opět hlavně vinou Klausových protihráčů.

Krize Občanského fóra tedy vyústila ve volbu Klause předsedou a teprve tehdy vytyčil strategii budování kapitalismu, což samozřejmě nebyl původní cíl listopadu 1989. Ten totiž byl mnohem bližší ekonomické koncepci Vlasákovy skupiny. A jak Klaus sám později přiznal, ještě rok po listopadu si nebyl jist, že projde.

Původní vláda národního porozumění měla úplně jiný plán, opírala se o společenský konsensus, který Klaus musel rozbít ve jménu svého dobrodružného projektu. Jakmile se toto rozpozná, najednou se naše situace i možnosti, které jsme minuli, vyjeví v ostrých rysech.

V čem onen konsensus spočíval a jak to souvisí s rokem 1968?
Revoluce roku 1989 vytvořila konsensus vyjádřený hesly „sametová revoluce“ a „Nejsme jako oni“: byl to konsensus dialogový a neztratil kontakt s rokem 1968. Tím se ovšem nemíní reformně komunistický aparát, ale demokratičtí komunisté, kteří zorganizovali vysočanský sjezd a jejichž nejvýraznějším symbolem je František Kriegl. Nejvýrazněji toto doznívalo právě v prostředí české vlády. Náběh na jiný typ transformace byl bez skrupulí potlačen a s ním i původní intence roku 1989 na reformu roku 1968 navazující.

Dokonce i historik Jiří Suk, který hrubě svým výkladem dezinterpretuje rok 1989, když se pokouší nastolit jako reálnou alternativu možnost obejít kompromis s komunisty a osmašedesátníky, uznává úskok Václava Klause, když Vlasákovu alternativu smetl ze stolu tím, že je obsažena v jeho koncepci, což nebyla pravda. Přitom samo Sukovo snažení o interpretaci roku 1989 je vytvářením ideologie, nikoli historickou prací. Je to ahistorický výklad blízký doktríně Respektu, protože varianta antikomunistické revoluce tenkrát vůbec nikoho nenapadla a ani napadnout nemohla.

V roce 1989 existovala výrazná kontinuita s prostředím Charty 77 a Hnutí za občanskou svobodu, pro které byla návaznost na rok 1968 samozřejmostí. Dnes jsme tedy svědky mohutného pokusu rok 1968 a vše, co následovalo po něm, radikálně dezinterpretovat. Obdobně se přehodnocuje období 1945-1948 a zcela absurdně se zahrnuje do totalitární epochy a Beneše spojuje s vůdcovským principem.

Proč si dědictví českých demokratů z roku 1968 neosvojí současná česká levice?
To je otázka, jejímž adresátem jsou dvě strany: sociální demokraté a komunisté. Komunisté vznikli a trvají jako strana, která je v opozici vůči demokratickému odkazu z roku 1968. Verbálně uznávají, že šlo o reformu, ale zůstává to na povrchu. A sociální demokracie má podnes problém uznat roli autentických demokratů v komunistické straně v roce 1968 i kladnou roli představitelů listopadové revoluce včetně Havla, protože v roce 1968 ztotožňuje demokraty s reformními komunisty typu Zdeňka Mlynáře, a pokud jde o rok 1989, sametovou revoluci chápe více méně jako problematický akt.

Opravdu?
Sociální demokracie se nikdy neidentifikovala s Občanským fórem, což dokazuje konflikt prvního předsedy Slavomíra Klabana s Rudolfem Battěkem.

Mohou být skutečně historické reminiscence opravdu důvodem, proč se nehlásit k programu roku 1968?
Nejde jen o přihlášení se k programu demokratů z roku 1968, ale také k původnosti listopadu 1989, která na demokratický program osmašedesátého navazuje. Psychologicky se jedná o to, že oprávněná kritika reformního komunismu ji dezorientuje, pokud jde o rozpoznání demokratického obsahu osmašedesátého roku. Přitom konkrétní politické snažení demokratů roku 1968 zvlášť v kontrastu s ideologií současné vlády je aktuálnější snad víc než kdy dřív.