1) Byl jsem pomocným kresličem v Českomoravských strojírnách v Libni. V neděli 7. června 1942 v odpoledních hodinách táhl zasmušilou Prahou smuteční kondukt s tělem Reinharda Heydricha.

V sobotu odpoledne předtím jsem zamkl v našem pražském bytě U Glaubiců Hanuše Poláka s jeho básněmi, falešnou kennkartou na jméno Jan Šťastný, s jeho revolverem a se zásobou jídla a vody na dva dny. Pak jsem odejel k mamince do Modřan. Slavnostní nedělní oběd přerušil posel z modřanského magistrátu. Volal prý někdo od Glaubiců. Ať přijdeme otevřít byt, budou prohlídky po trase pohřbu. Aby jej neotevřeli násilím.

„Jen jdi, chlapečku, ať nic nerozbijí."

Dorazil jsem právě včas. Nepřišli na nic. Na falešné doklady ani na revolver, hozený v poslední chvíli do strun pianina. Hanuše vyhodili z bytu, mně zakázali i jen podívat se z okna. Střílí se bez výstrahy. Za mrtvým Heydrichem kráčel ještě živý Hienrich Himmler. Večer se Hanuš vrátil a žil u nás dál jako předtím.

A v co jsem věřil?

Že válka dopadne tak, jak dopadla, porážkou nacismu. Že po ní nebudou u nás ani chudí ani bohatí. Hlavní že bude jiné bohatství: bohatství ducha a srdce. Tenkrát nic takového jako fráze neznělo.

Že země Jesenina, Paustovského, Babela, Pasternaka, Katajeva je nejlepší zemí na světě a tak že bude i u nás. Zvláště v umění, u jehož tajných ohňů a ohníčků jsme se za války tolik ohřívali. Kolik těch ohňů a ohýnků bylo! Krom již řečených: nepočítaně! Koho jsem jenom recitovali? Wolkera, Dyka, Nerudu, Havlíčka, Tomana, Šrámka, Máchu, Halase, Nezvala, Seiferta, Gézu Včeličku, Zpěvy staré Číny i Zpěvy sladké Francie. Recitovat nás chodila učit do jednoho vinohradského „židovského" bytu Lola Skrbková. O vývoji a velikosti české i slovenské literatury nám přednášíval v bytě U Glaubiců Albert Pražák.

„Vy kluci to možná přežijete. Může se stát, že po válce tě strana pošle na takové místo, kde budeš rozhodovat o druhých, i když sám budeš ještě zajíc. Budeš třeba přidělovat byty. Všichni potřební, pamatuj si, všichni potřební bez ohledu na členství v partaji musí bydlet dřív než ty. I kdybys sám měl spát nevím jak dlouho na kanapi v sekretariátě," říkal mi starý bránický učitel Sitte, když mi při půjčování prvních marxistických brožur vysvětloval jako první věc vůbec charakter komunisty pro případ, že bych se jím někdy stal.

Tomu jsem věřil. Proto ten delší výčet. Tomu všemu jsem věřil, když mi bylo dvacet let. A bylo mi dobře v té víře, spojené navíc s první velkou láskou. Pankrác, Terezín, Flossenburg v posledním roce války tu víru pro mne jen potvrdily. (Laskavý čtenář najde to všechno na stránkách Hranice, Bolehlavu i na stránkách zatím poslední sbírky Smím přece, zatím nevydané.)

2) Jakou radu bych dal dnešním dvacetiletým, žijícím v Československu? Stojí vůbec ještě kdo o „naše" rady? Jestli ano, pak bych zopakoval jen to, co jsem říkal od počátku posledního dvacetiletí svým dětem, když dospívaly: Neopakuj moje chyby, ale nevyhýbej se za každou cenu vlastním. Chtěj vědět, umět a znát co nejvíc. Na co nestačí škola, dohledej si sám, soukromě. Střez především sám sebe: před ohnutím. Nezatracuj nikoho pro jeho názor, víru, přesvědčení. Od smyslu a charakteru vlastního života, uznáš-li, že je dobrý, neodstupuj. I kdyby ses měl proto živit smetáním listí a svozem odpadků či čímkoli jiným počestným, třeba i daleko od svého snu i domova.

Máte to, děti, jak se mi tak zdá, o něco lehčí a o něco zase těžší. Ať jsem byl jaký byl, přece jen bych si nerad připouštěl, že jsem vás přivedl na svět zbůhdarma.

Oldřich Kryštofek, Praha