V nářku příznivců levice nad povzbudivým směrem, jímž se naše společnost právě chystá vydat, a v jásotu pravice nad tím, že se v této zemi konečně bude žít šťastně a každý dostane, co zaslouží, zaniká přece jen jedna základní otázka. Ze středu pozornosti poněkud vymizel problém s nepřizpůsobivými občany.

Mohou za to snad i ty povodně, které přehlušily leccos, anebo zaneprázdnění představitelů vládních stran zaujatých porcováním kořisti. Nikdo se o této kategorii zatím nestačil příliš rozvyprávět. Možná i proto, že Řápková ještě stále hledá svůj diplom z plzeňských práv. Občas se sice ještě něco špitne o zneužívačích sociálních dávek, kteří se do určité míry kryjí s kategorií nepřizpůsobivých, ale bývalo to ještě nedávno slavnější.

A tak se není čemu divit, když už téma nepřizpůsobivosti přinejmenším dočasně zmizelo ze zorného úhlu zodpovědných, že nadále zůstal nepovšimnut i mnohem zásadnější problém, který naši společnost sužuje a který je se skupinou nepřizpůsobivých nerozlučně spjat. Je to dosud podceňovaná skutečnost, že, ačkoli se problém nepřizpůsobivých občanů nesmí podceňovat, mnohem závažnějším problémem české společnosti je problém s občany přizpůsobivými.

Podle mnohých sociologických teorií je totiž stále patrnější, že přizpůsobivý občan je pro společnost nebezpečnější než občan nepřizpůsobivý. Už i proto, že občan přizpůsobivý není nebezpečný jen svému okolí, je nebezpečný především sám sobě. Což je v éře individualismu míra nebezpečí ústřední.

Přizpůsobivý občan si navíc své nebezpečí a sebedestruktivní tendence ani neuvědomuje, neboť je zvyklý konejšit se falešným domněním, že přizpůsobivost je kladným, konstruktivním a pro společnost prospěšným charakterovým rysem. V tomto dojmu ho utvrzuje i to, že přizpůsobiví občané ve společnosti převažují, což ho naplňuje vnitřním klidem a přesvědčením o správnosti zvolené cesty, kterou si možná ani sám nezvolil, ale spíše ji pudově přijal.

Společenská nebezpečnost přizpůsobivých občanů spočívá zejména v tom, že jsou připraveni přizpůsobit se takřka všemu. A že doslova patologicky prahnou po tom, aby se už zase mohli něčemu přizpůsobit. Nenaskýtá-li se jim dostatek možností či strádání, na která by se mohli adaptovat, vyvolává to v nich neklid a často navozuje existenciální krize. Upadají do depresí, rozpadají se jim manželství, přicházejí o práci, ale o tu jen v případě, jsou-li požadavky zaměstnavatele natolik mírné, že u přizpůsobivého vzniká dojem, že už se v ní nemá čemu přizpůsobovat a že je jeho práce vlastně zbytečná a že ho nenaplňuje.

O nebezpečnosti přizpůsobivosti se můžeme přesvědčovat na každém kroku. Přizpůsobiví třeba vášnivě rádi cestují autem. Nejlépe sami a nejlépe v dopravní špičce. V ní se mohou plně realizovat především skrze pomalé popojíždění, kterému se mohou přizpůsobit. Pořizují si také masu všemožných předmětů a statků, jimiž už disponují jiní přizpůsobiví, a tudíž se předpokládá, že jejich vlastnictví je pro přizpůsobivého vlastně povinností, i kdyby se kvůli nim měl zadlužit a čelit třeba i exekuci. Ta může být ovšem pro něj vítanou příležitostí k dalšímu přizpůsobování.

Jak ukázaly poslední volby, přizpůsobiví milují také rázné společenské změny. Což může snadno vysvětlit, proč se u nás mohla chopit moci vláda, která občanům slibovala, že na jejich zádech bude štípat dříví.

Přizpůsobivý občan měl totiž už nějakou dobu pocit, pokud se mu nepodařilo propadnout k sociálnímu dnu a stát se nepřizpůsobivým, že se nemá čemu přizpůsobovat a že už se přizpůsobil, čemu mohl. Žádné nové impulsy nepřicházely. Zklamala ho i nadějná Topolánkova vláda, která nakonec své reformy skýtající naději na nové přizpůsobování příliš neprosadila. A přizpůsobit se poplatkům u lékaře nedalo vůbec žádnou práci. Uspokojení bylo zcela nedostatečné. Proto nutně musely v těchto volbách vyhrát strany jako TOP 09. Nyní nastane přizpůsobivým teprve pravý ráj.

Pod tímto světlem je jasné, že problém společnosti opravdu nejsou občané nepřizpůsobiví, ale právě ti druzí, co jsou ochotni přizpůsobit se čemukoli a jejich životním krédem je úsloví: „Člověk si zvykne na všechno, a třeba i na smrt nebo na Kalouska.“ Položit život za vlast nebo za reformy je totiž pro přizpůsobivého představou přímo extatickou.

Jak už bylo řečeno, přizpůsobiví jsou nebezpeční hlavně sami sobě. Jsou však nebezpeční i těm, jichž by se důsledky jejich patologických sklonů týkat neměly: nepřizpůsobivým. Proto by mělo být povinností každé vlády méně přizpůsobivé občany chránit před těmi, kteří jsou ochotni přizpůsobit se čemukoli. Obzvláště kvůli tomu, že přizpůsobiví často projevují nelogickou nenávist ke skupině nepřizpůsobivých, kterým jakoby jejich nepřizpůsobivost záviděli. Přitom je jasné, že sami se nejsou nepřizpůsobit schopni a že jsou šťastní, jen když se mohou přizpůsobovat, přikyvovat, úslužně ohýbat hřbety a vděčně opakovat fráze těch, kteří se jim chystají obohatit život o další radosti a slasti nového přizpůsobování.

Pokus pražské radnice sestěhovat bezdomovce, tedy část nepřizpůsobivých, do čehosi, co připomíná lágr, je tak nutno nahlížet ze zcela jiného úhlu, nežli jsou schopni všelijací levicoví aktivisté a humanrightisté. Radnice totiž správně pochopila, že izolovat od zdravého jádra společnosti je nutno především přizpůsobivé občany. Těch je ovšem tolik, že se pro ně nevyplatí stavět zvláštní tábory, ale umožní se jim vespolně přizpůsobivě setrvat ve městech a obcích, které snad, alespoň zpočátku, nebude nutno obepínat ploty, zatímco pro nepřizpůsobivé se vystaví rezidence mimo izolovaná ghetta přizpůsobivých. Že půjde jen o nuzně vybavené tábory vedle smetiště nebo průmyslového objektu, kteréžto okolnosti budí zdání, že půjde vlastně o lágr odpadní nebo pracovní s třemi polívkami denně, je jen promyšlený zastírací manévr pražského magistrátu.

První tak v nejbližší době odejdou ze zdraví škodlivého pražského prostředí přizpůsobivých bezdomovci. Do oázy na svěžím venkovském vzduchu bez nutnosti přizpůsobovat se každodennímu shonu, provozu a požadavkům trhu s přizpůsobivými. Další skupiny nepřizpůsobivých i další města budou postupně následovat. Palčivý problém tak snad bude do několika let vyřešen. A Praha jde jako vždy příkladem. Já sám už mám také sbaleno.