Deník Referendum Víkend

1) Nedávno jsem náhodou našla deník, který jsem psala, když mi bylo čtrnáct let, básničky ze sedmnácti, z dvaceti let. S radostí i hrůzou jsem viděla, že jsem pořád stejná. Nepřizpůsobená, neschopná kompromisu, úniku a úlevy. Nejsem pořád s to vysvětlit si své činy svou slabostí ani analýzou najít důvody a omluvit se sama před sebou. Stejné biče, stejné pády, chvíle, kdy se na chvíli najdu a pak zas propadák. Netroufám si pomyslet, co ještě mohu od sebe čekat, ale přesto jsem na to zvědavá. Jediná úleva je snad v tom, že už toho nemám před sebou jako za sebou. A konečně: od čeho tu jsme? Přece abychom něco prožívali!

Měla jsem přítelkyni sochařku, už jsem o ní psala v eseji. Zaživa mrtví si k ní chodívali pro trošku života a ona jim dávala. Ve svých osmdesáti třech letech se zamilovala naposledy, rozkvetla jako stará jabloň. Udělala své snad nejlepší dvě sochy a umřela. Pane Bože, ať jsem taky taková.

Anebo jako Dominik Tatarka. Je hubený jako skelet, ale zevnitř hoří, žije, píše – a jak krásně. Pálí svíčku z obou konců a nebojí se.

Byla bych ráda, kdybych se dočkala toho, že budu brát svět kolem sebe i samu sebe míň vážně, než jsem brala ve dvaceti. Vždyť je to jenom hra. Krátký taneček se smrtí.

2) Zdá se mi, že dnešní dvacetiletí mají proti nám řadu výhod. Situace je přehlednější, svět profláknutější než býval. Ideologie už nejsou nakažlivé, protože jejich předpovědi se nenaplnily. Pro mne nebyly nakažlivé ani tenkrát, protože jsem nikdy netoužila po moci, v životě jsem neměla žádnou funkci, jenom v první třídě jsem vodila spolužačky o hlavní přestávce v dvojstupu na WC a byla jsem na to velmi pyšná. Asi jsem později nepotřebovala věnovat své já něčemu vyššímu z tohoto světa. Ve dvaceti jsem neviděla nic než hrob, protože mne opustil ten, kterého jsem milovala. A tak je to pořád.

Pozoruji, že dnešní dvacetiletí se neomylně pídí po dobré literatuře, čtou Rilkeho, Viana, Kafku, Dostojevského..., já jsem se, neuspokojená s Hemingwayem, Fitzgeraldem, Rollandem, Sinclairem Lewisem i Uptonem, dopídila prvního Kafky asi v osmnácti letech. Ve Světové literatuře vyšlo Doupě a dodnes si pamatuji, jak jsem je četla znovu a znovu a říkala si: tak takhle je možné psát! Co nám všechno zamlčeli. A to, co jsme si sami našli, našli jsme si proti jejich vůli.

Když nám bylo dvacet, byla železná opona. Co já si představovala za ní! Cizí rozhlasy úplně rušili, příbuzným žijícím na Západě se lidé báli i psát. Izolace byla naprostá, možnost učit se cizí jazyky skoro žádná a smysl nebyl patrný. Dvacetiletí by měli znalost cizích jazyků pokládat za samozřejmost, už proto, aby mohli číst cizí knihy. Mají bezesporu příležitost být vzdělanější, než jsme byli my.

Co bych jim poradila? Aby nekradli a nelhali. Ať ničím neruší svou celistvost a čistotu, ať nemrzačí svou duši. Málo platné, jsme pořád sami sobě největším nepřítelem, zdrojem největších, protože zaviněných běd a strastí. Uprostřed daností, které plníme, je dobré občas se zastavit a rozhlédnout se po tom, kdo je dal. Je však pohodlnější vidět, jak se nám něco přihází, než pochopit a připustit, že to děláme sami. Přece, kdybychom to nedělali, tak by to nebylo.

Eda Kriseová, Praha