Deník Referendum Domov

Vypadá to sice jako zpráva ze satirického serveru hradniparticka.cz, ale je to skutečnost: Roman Joch se stal premiérovým šéfporadcem přes lidská práva. Tato personální volba je sice šokující, ale není náhodná. Jedná se pouze o radikalizaci přístupu, který vynesl na post ministra životního prostředí Pavla Drobila.

Vulgární pravice, která se dnes u nás chopila moci, zjevně o určitých funkcích státu uvažuje jako o levičáckých potřeštěnostech. Neruší je ovšem úpravami zákonů, jak by velela pravidla právního státu, ale poněvadž chce zachovat formální rysy civilizované evropské země, která si nemůže dovolit například na institucionalizovanou starost o lidská práva či přírodu zplna rezignovat, obsazuje alespoň příslušné posty lidmi, kteří se do nich kvalifikovali neskrývaným nepřátelstvím vůči oboru, jímž se mají zabývat.

Kdo si namlouval, že v Petru Nečasovi ukáže pravice svou lidskou tvář, měl by už nyní s nostalgií vzpomínat na Topolánka: tou lidskou tváří byl totiž on; v Nečasovi přichází pravicový fanatický stroj, jehož rozjásaně antiekologická, antisociální a nehumánní politika bude navazovat na ducha druhé republiky, Berlusconiho či Bushe.

Jenomže Nečas tu bude panovat jen na čas.

Pravice je v tuto chvíli na koni a cítí se tak pevně v sedle, že vůbec nedohlédá konec své vlády a co přijde po něm. Při všem respektu k oprávněné argumentaci Ondřeje Vaculíka proti relativizování nestvůrné podstaty Husákova režimu sedmdesátých a osmdesátých let, je třeba říct, že současná vláda je napadána právě pro svou kulturně-politickou kontinuitu s ním. A krutá ironie spočívá v tom, že bychom těžko rozsuzovali, zda má současná vláda s tou před rokem 1989 kulturně-politicky společného víc nežli vystrašený folklorní soubor, jimž jsou dnešní čeští komunisté.

Fanatický kurs, který Nečas nastolil a jehož se personálně slaboučké strany T0P 09 a VV budou více méně držet, vylučuje, aby se po budoucím vítězství opozice, jež je v demokracii stejně neodvratné jako střídání ročních období, kterákoli z nich podílela na vládě. S pravicí nebude možné počítat, než se rehabilituje a rekonstruuje, což pro ni nebude snadné.

Příští opravdu jinou českou vládu budou tedy sestavovat sociální demokraté a komunisté. K pohodlnému volebnímu vítězství by jim měl postačovat příslib návratu poměrů před rok 2010 i 2006: zrušení nelegitimních poplatků ve zdravotnictví, zrušení školného, zrušení ústavu pro komolení nedávných českých dějin, anebo v analogii s nynějším počínáním Nečase, jeho svěření do péče radikálně levicovým mladým historikům.

Také příslib plného obnovení současných práv zaměstnanců i nezaměstnaných bude většinově žádaný, stejně jako návrat k daňové progresi. Nepochybně se bude volat i po obnovení penzijního systému v jeho nynější podobě. Právě tato změna ale už nemusí být možná, neboť o privatizacích se prozatím smýšlí jako o krocích nezvratných.

Česká humanitně demokratická tradice od Masaryka po Peroutku ovšem nepovažovala znárodňování neboli zestátňování za nepřijatelný krok; vzácně demokratický charakter Masarykova státu byl založen do značné míry na relativně velkorysé pozemkové reformě a po druhé světové válce byli pro znárodňování v určitém rozsahu prakticky všichni, včetně národně-socialistické modly českých antikomunistů Milady Horákové.

Debata o tom, zda je vyšší společenskou hodnotou nedotknutelnost zjevně vykorumpovaného a vyčachrovaného majetku v rámci Klausovy zpackané privatizace a chaosu na ni navazujícím, anebo například univerzální právo na přístřeší, musí zůstat v demokracii debatou legitimní. A pokud považuje pravice, pro niž je nedotknutelnost soukromého vlastnictví zlatým teletem, za možné sebrat statkáři střechu nad hlavou kvůli tak partikulárnímu a spornému zájmu, jakým je stavba dálnice, proč by neměla levice pokládat za možné například zestátnit spekulantům vodárny, nemocnice či penzijní fondy?

Potíž je v tom, že komunisté jsou tak zjihlí a sociální demokraté tak při zdi, že podobnou debatu zatím nedokáží s náležitým gustem rozpoutat. Nedostatků obou stran je ovšem víc a o většině z nich zde píšeme několikrát do týdne.

Čeští socialisté jsou zatím bohužel katastrofálně nezmodernizovaní: vidí, že zelení lnou k pravici, ale nemají silnou ekologickou politiku, spílají kontraproduktivně médiím, ale nemají ani nástin plánu radikální mediální reformy, žehrají na nepřízeň mladých a intelektuálů, ale nemají ani kulturní, ani vzdělávací politiku, které by oběma cílovým skupinám mohly imponovat. Čeští socialisté bohužel hledají dosud více inspirace u Fica, nežli u Stoltenberga či Moralese.

Komunisté skoro nestojí za řeč. Jsou natolik antikvárním spolkem, že co do nadějí dobrat se ke konzistentnímu modernímu programu, s nímž se ztotožní členstvo a za nímž budou stát i věrohodné osobnosti, nemohou se socialisty soupeřit. I kdyby vykročili k reformám, zůstanou závažím. A v zeleném prostředí lze zatím spíše čekat pod Liškovým dohledem pokus o výstavbu dalšího trojského koně pro českou pravici, nežli pokus o skutečně zelenou, a tudíž také v sociální oblasti radikální, politiku.

Nejslibnější událostí od voleb v tomto směru je tak nepochybně pondělní vystoupení iniciativy ProAlt, která svým ustavujícím prohlášením přinesla do debaty politické myšlení, na němž by bylo možné principiální alternativu k současné vládě vystavět. Obsahuje dost prostoru pro shodu se sociálními demokraty i rozumnějšími segmenty komunistů, ale navíc má v sobě i všechno to, k čemu se obě české levicové strany prozatím nedokázaly propracovat.

ProAlt o sobě jistě nesmýšlí jako o zárodku nové politické strany, ale to ani není klíčové. Zásadní je zrod nepominutelného hnutí, které se bude soustavně konfrontovat intelektuálně, občansky, politicky, a to i akcemi občanské neposlušnosti, s nastupujícím režimem. K tomu postavení se ProAlt propracovat může, ale samo prohlášení k tomu stačit nebude; záleží na dalších krocích.

Vznikne-li pak silný proud, skutečnost sama si najde cestu, jak všemu dát potřebný politický tvar: může jít o platformu v rámci ČSSD, volební akci aliance menších stran, anebo o zbrusu nový sociálně-ekologický subjekt. ProAlt přitom může zůstat čistě občanským hnutím okysličujícím všechny strany, které k tomu budou mít vůli a dispozice.

Forma sama o sobě tedy není důležitá. Jádrem věci je soustavná, důsledná, tvořivá a nakažlivá aktivita, která bude ukazovat v čem a proč je současná česká vláda nepřijatelnou a nebezpečnou úchylkou od humanitně-demokratických evropských i českých či přesněji československých tradic a která bude ukazovat cestu, jak na ně opět navázat.

Aby Nečas skončil co nejdříve a to po něm bylo podstatně lepší.