Mezi mým starším bratrem, který od roku 1968 žije ve Francii, a mým mladším, tuzemským bratrem rozklene se někdy diskuse až hádka, v níž se člověk (já) může cítit jako mezi levicovými a pravicovými mlýnskými kameny. Francouzský bratr Martin například hlásá, že k zaměstnanecké kultuře patří nikdy nepřetahovat pracovní dobu. Padne-li, je třeba urychleně opustit práci, jako by šlo o zákon nebo svatou věc. Jakmile člověk totiž projeví dobrou vůli, už ji kapitalista zneužije a začne s ní počítat už jako s projevem slušnosti nezbytné, ba morální povinností. Jan naopak říká, že mu základní projev dobré vůle u jeho zaměstnanců většinou chybí. Že se vůči nim nenadřazuje a jejich ochotu nezneužívá, a rozhodně sám udělal víc než musel, když za krize jim sháněl práci, z níž on žádný zisk neměl. Projevil ohledy lidské, nikoli vykořisťovatelské. Na to Martin řekl, že to stejně byly ohledy vykořisťovatelské, protože mu šlo o to, aby o své pracovníky nepřišel. Přeci je nezaměstnává kvůli nim, ale kvůli sobě.

Názory mého staršího bratra Martina jsou tak krásně levicové, že by klidně mohl být šéfredaktorem tohoto listu. Lidové noviny on považuje za strašné — z většiny komentářů prý čiší až osobní nenávist, předsudky a vyřizování účtů s politickými protivníky na úkor objektivity a schopnosti věcné analýzy. Nejblíže k profesionální žurnalistice má prý Respekt. (Cheche. Existenci našeho listu jsem mu s ohledem na mé psaní zamlčel.)