Otázka v nadpisu se může zdát na první pohled hloupá. Zda můžou současné požáry změnit Rusko... Samozřejmě, že můžou, chtělo by se říct. Vždyť už ho dávno mění! Od konce minulého týdne shořelo dva tisíce budov, pětina celkové produkce obilí a porost na šesti tisících kilometrech čtverečních půdy — území tak velkém, jako je kraj Vysočina. Připočte-li se smrt padesáti lidí, ztráta domova pro několik tisíc dalších a třeba fakt, že míra nečistot v moskevském ovzduší ve středu překročila normální úroveň sedmkrát, což je nebezpečné i pro zdravé lidi, nelze pochybovat: I kdyby čtvrtečních osm set požárů uhaslo zázrakem již o víkendu, důsledky ponesou Rusové ještě dlouho. A ony se navíc stále šíří...

Jenomže tu jde o něco jiného: Mohou současné požáry změnit to, co se pod pojmem „Rusko“ obecně chápe? Může přírodní katastrofa takovéhoto rozsahu změnit svět arogantních vládců, úplatných úředníků, všemocných podnikatelských skupin či zpuchřelé státní správy? Mohly by — stručně řečeno — plameny změnit systém?

Naivita a možná nemístnost takovéto úvahy vyprchá, když se připomenou i jiné faktory, jež rozsah současné pohromy ovlivnily. Za všechno totiž nemůže ono extrémní sucho a horko, tolik typické pro tento rok. Ještě v devadesátých letech existovala v Rusku hustá síť protipožárních stanovišť. Každý lesnatý obvod měl svoji požární hlídku — člověka, jenž během sezóny oblast kontroloval a při objevení požáru získal pravomoc (a odpovědnost) koordinovat lokální hasičské práce. Součástí systému byly dál malé hasičské stanice se základní technikou v každé obci a národní koordinační centrum, které zasahovalo, pokud požáry přesáhly hranice jednotlivých obvodů.

Tento systém už ale nefunguje. Přírodní katastrofy jsou jednou z mála oblastí, ve kterých hlavní ruská média nerespektují docela výkladovou linii Kremlu a plně propírají hloubku související tragédie. Také tentokrát dali hned zkraje novináři prostor ekologickým sdružením, která upozornila, že onu síť lesních hlídek zrušil zákon připravený na míru dřevařským společnostem, jimž hlídky často komplikovaly práci. Projednávání tohoto zákona provázely všechny výše zmíněné jevy, které jsou pro dnešní „Rusko" typické a jejichž rozebírání dnes plní četné internetové diskuze.

Jak připomíná Andrej Brocov v pondělní Pravdě, lesní požár jde poměrně snadno zlikvidovat, když je objeven v raném stádiu. Pokud se rozšíří, je třeba mít zajištěný přístup do celé oblasti, dostatek hasičské techniky v dostupné vzdálenosti a jedno koordinační centrum. Centrále lesní správy však byla koordinační pravomoc odebrána a v rámci Putinových reforem v letech 2005 a 2006 převedena z části na službu federálního dohledu nad využíváním přírodních zdrojů (ovšem bez odpovídající rozpočtové dotace) a z části jednotlivé gubernátory. Od zrušení systému požárních hlídek a malých hasičských stanic v roce 2007 se také nikdo nestaral o síť cest, jimiž se dříve k požárům dostávala těžká technika. Podle Borcova jsou z velké části zničené a rozježděné od náklaďáků, které svážejí pokácené stromy. A právě tento šlendrián, úzce provázaný s obchodními zájmy, způsobuje, že v boji s ohněm nelze využít všech možností s maximální účinností.

Ruští komentátoři dnes hojně srovnávají současné požáry s obdobnou pohromou v roce 1972. Tehdy se do hašení zapojilo 360 tisíc lidí. Tento rok sotva dvě třetiny. I na stránkách konformní RIA Novosti se lze dočíst, že se „odpovědným orgánům nepodařilo mobilizovat větší množství soukromníků, aby s hašením pomohli“ nebo že ruská armáda zůstala „zcela pasivní“ a dokud nepřišly „opožděné rozkazy, nevystoupila s žádnou iniciativou“. „S novými poměry se vše zhoršilo,“ napsal dnes zřejmě nejčtenější ruský blogger, na jehož kritiku reagoval sám premiér.

Bylo by jistě prostoduché očekávat, že pobouření nad systémovým kořenem stávající katastrofy vyžene Rusy do ulic a zcela změní vztah k režimu, který symbolizují Dmitrij Medveděv a zejména Vladimir Putin. Ze zpráv posledních dní je sice vidět, že oba neberou věc na lehkou váhu — premiér cestuje se štábem novinářů po postižených oblastech a prezident slibuje, co komu dá a co se vše změní —, jejich pozice je ale pevná.

Ona „Změna“ se týká přístupu mladé generace. Jestliže ještě před koncem prvního Putinova prezidentského mandátu (2000—2004) existovalo v Rusku silné protirežimní hnutí s lidskoprávní i sociální platformou, od roku 2006 je zde situace horší než v kterékoliv jiné zemi postsovětského prostoru. Dominantní část mládeže považuje současný režim za nejlepší od dob vrcholného komunismu, užívá si spotřebních požitků a při tematických diskuzích papouškuje teze o potřebě suverénní (tj. ruské povaze přizpůsobené) demokracie od kremelského šéfideologa Vladislava Surkova. Ostrůvky protestní kultury přežívají jen mezi moskevskými a petrohradskými liberály (především členové mládežnické frakce strany Jabloko), radikální levicí (nacionální bolševikové a anarchistické hnutí) a lokálními ekologickými skupinami.

Zároveň lze ale pozorovat stále se zvyšující aktivitu mladých Rusů na internetu. Poslední protesty proti novému zákonu, který rozšiřuje pravomoci tajné služby, omezování shromažďovacího práva či kácení v Chimkiském lese sice navštívily pouze desítky či malé stovky lidí; tisíce, ba desetitisíce se ovšem zapojily do internetových diskuzí. Tyto debaty, v nichž se poukazuje na vztahy mezi veřejnými, mocenskými a  obchodními zájmy, pokračují dnes v nebývalé míře nad dříve nevídanými tématy — souvislosti mezi aktuálním děním a selháním celého systému.

Význam internetové diskuze samotné jistě neradno přeceňovat. Podle moskevských Timesů i listu Kommersant ale již vznikají konkrétní petiční hnutí a protestní iniciativy, jimž ony debaty předcházely. Dokud se oheň šíří po celém centrálním Rusku a státní aparát plně soustředí na pohromu, k žádnému výraznějšímu projevu odporu nedojde. Teprve až se podaří požár uhasit, uvidíme, v co z rozrůstajícího se kritického podhoubí vyroste. Potenciál tu je na každý pád větší než za několik posledních let. V tomto smyslu mohou požáry Rusko opravdu změnit; třebaže rozsah současné tragédie to nijak nemírní.