Deník Referendum Domov

V dnešní chaotické situaci, v níž už pomalu nevíme, kde je vlevo a kde vpravo, je obtížné vyznat se i v tom, čemu se říká životní orientace. Jak je to s duchovní a materialistickou orientací?

Kdysi mi jeden polský dělník říkal, jak mi závidí, že žiji v ateistických Čechách. V Polsku je všude nějaká duchovnost, ale ta působí jako kouřová clona zakrývající, že všechno se stalo zbožím a v montovnách jsou hrozné podmínky. A příkladem toho, jak lze „duchovní postoj“ skloubit s privátním konzumním životem, jsou Spojené státy. Kolem devadesáti procent obyvatel se hlásí k nějaké víře, ale jak jsme viděli třeba ve filmech Michaela Moora, je to společnost s jistými patologickými rysy, v níž je solidarita téměř neznámým pojmem.

Zvláštním rysem ateistických Čech je naopak to, že povědomí o solidaritě se stále udržuje, byť ve společenském nevědomí. Pravici k volebnímu vítězství pomohlo i to, že pocit solidarity dokázala rozehrát přesvědčivěji než levice, třebaže to byla solidarita v nahnědlém odstínu: solidarita slušných občanů proti příživníkům. Tato podzemní solidarita se projevuje i tím, že ve veřejných prostředích cítíme povinnost pustit sednout starší, nic samozřejmého ani v západní Evropě.

Možná sílí sklon vnímat to takto: naše potíže by se daly zmírnit, kdyby u nás bylo víc duchovnosti, víc lidí se hlásilo k náboženství, chodilo do kostela nebo pěstovalo nějakou spiritualitu. Tento názor vzniká z optického klamu, že ostatní evropské země jsou na tom z hlediska „mravnosti“ nějak lépe. Pak stačí dodat, že je to tím, že tam jsou lidé více náboženští než u nás. Shrnout se to dá takto: více náboženství = více mravnosti = lepší společnost. Tato rovnice je spojena s jinou: méně náboženství =  méně mravnosti = horší společnost.

V moderních společnostech je pro základní běh věcí lhostejné, kolik lidí se hlásí k náboženství nebo nějaké spiritualitě. Na věcech se nic nemění, i když většina lidí je „náboženská“, jak to vidíme v USA jako hlavní zemi moderního kapitalismu. Když si vypůjčím jedno předvolební motto, tak kdyby náboženství mohlo něco změnit, dávno by ho zakázali.

Náboženství a duchovnost má spíše povahu psychického polštáře, na němž lze spočinout a na chvíli se dostat někam jinam než jsou chladné a nevyzpytatelné zbožní vztahy nebo beznadějná životní situace.

Všimněme si, že kapitalismus se snaží získat lidskou tvář. Nadnárodní společnosti si vytvářejí image kamaráda, který nám bude pomáhat, nebo dokonce do sebe nasávají všemožné alternativy. Některé řetězce např. opět zavádějí malé prodejny. Mark Fisher v knize Kapitalistický realismus, vydané nedávno česky, popisuje, jak v některých kavárnách musejí obsluhující nosit přesně určený počet symbolů své odlišnosti (řetízky, loga, náramky…).

Pokud i zde pracuje lacanovská logika Nadjá, a příkaz vyvolává touhu po jeho překročení, pak by mohla vzniknout zcela nečekaná situace: přikázaná alternativnost vyvolá touhu po něčem nealternativním. A nakonec zjistíme, že „alternativním“ se stalo úplně všechno. Adorno by řekl, alternativnost se stala rouškou stejnosti, všichni jsme stejní, ale myslíme si, že jsme odlišní.

Duchovnost se jeví jako nutný doplněk dnešního flexibilního a tekutého kapitalismu, který se potřebuje spojit s nějakými hlubšími dimenzemi a kořeny, aby byl snesitelný. Ne náhodou tolik manažerů podniká výpravy do indických klášterů.

Náboženství je samo o sobě dvojznačné. Na jedné straně poskytuje uklidňující duchovní polštáře, na druhé straně volá aspoň některé své stoupence k tomu, aby „něco s naším světem dělali“. Jenže každé náboženství je v tom neurčité. Někdo to pochopí tak, že hlavní je obnovit tradiční morálku, a jiný tak, že je třeba změnit současný systém. Viz proměnu islámu. V šedesátých letech se islám modernizoval a tíhnul k socialismu, dnes se naopak stává fundamentalistickým a jeho militantní složky pošilhávají po návratu do středověku. Něco podobného se dá říct i o proměně křesťanství. Zda se kdo rozhodne pro konzervativní nebo emancipační verzi určitého náboženství, tudíž neplyne ze samotného náboženství, nýbrž z toho, jaká je jeho mimonáboženská orientace a jeho filosofická, politická nebo sociální pozice.

Proto je v dnešním světě nakonec nejdůležitější obnovit materialistickou pozici, která nemá nic společného s konzumentstvím. Je to pozice mnohem obtížnější než jsou různé cesty spirituality, neboť odmítá duchovní polštáře. Materialistická pozice je v tom, že „natvrdo“ vnímáme reálné životní podmínky, společenskou matérii, v níž musíme žít. Tato pozice vyvolává potřebu změny.

Náboženští lidé, kteří se vydali cestou emancipace, jsou často inspirováni právě touto materialistickou zkušeností. Ježíšovo kázání na hoře (blaze těm, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť budou nasyceni) se potom dá chápat jako materialistický manifest. Jinými slovy, kdo má materialistickou zkušenost a chodí do kostela, může být stejně tak dobrým revolucionářem jako ateista.