Co se týká provaleného tunelu Blanka, jsem na straně Metrostavu. Při takové olbřímí stavbě je zázrak, že posud nedošlo k horšímu. Geologické podloží Prahy je velmi nesourodé a záludné, o čemž se přesvědčili už „starci“ při ražbě tak zvané Rudolfovy štoly na sklonku šestnáctého století. (Štola téměř kilometrové délky přivádí vodu z Vltavy nad Novomlýnským jezem /poblíže Letenského tunelu/ do Stromovky.) Vznikla z rozmaru císaře Rudolfa II., který chtěl mít v Královské oboře rybník „v míře asi sedmdesát strychů“. (Strych má 2 837 metrů čtverečních.)

Proražením Rudolfovy štoly byl pověřen vrchní hormistr Lazar Erker a jak se v literatuře praví, „úkol ho příliš nepotěšil, neboť pro staršího člověka přinášel jen nepohodlí a starosti“. (Podobně se o tunelu Blanka vyjádřil i František Polák z Metrostavu.)

Ražba Rudolfovy štoly se nakonec vlekla deset let a náklady na ni se zdvojnásobily, protože tvrdé ordovické břidlice havířům rychle tupily břity, jinde naopak jámu zaplavovala voda a písek. Normální lidi stále doufali, že císař od svého kratochvilného díla upustí. Neupustil, trval na svém podobně jako primátor Bém, podstatně jiná je jenom dikce: „Urození, stateční, poctiví a — milí věrní. Ráčili jsme vám častokráte milostivě uložiti a naříditi, abyste se postarali o prostředky, pozemky a o všechno, co by zapotřebí bylo, aby vodovodní štola v naší staré oboře mohla být proražena se vším urychlením!“

Obávám se, že provalení raženého tunelu Blanka se nyní stane záminkou pro různá žalování a soudní spory, které s podstatou věci (a díla) ani nesouvisejí. Jistě, ozvou se ti (například Unie pro Prahu, možná i Arnika), kteří při projednávání tohoto projektu zůstali oslyšeni či z veřejných debat byli vůbec vyloučeni. Svá práva budou chtít alespoň dodatečně uplatnit také ti, kteří se cítí stavbou nějak poškozeni, konkurence jistě zpochybní způsobilost Metrostavu pro takové dílo.

Avšak Metrostav má s tunely v Praze bohaté zkušenosti, proto závalem ani nebyl tak překvapen. Dobře ví, že je to záležitost zvolené technologie a při vyloučení všech rizik nemohlo by takové dílo — stejně jako Rudolfova štola — vzniknout. Bylo by to strašně drahé na císaře i na Béma. Jediné, čeho se například dodatečným posouzením vlivu na životní prostředí (EIA) dosáhne, bude prodloužení strašného stavebního prostředí nad snesitelnou míru těch, kdo v okolí stavby musí žít. Jediným výsledkem všeho šetření nakonec bude odsouzení nějakého chudáka štajgra za to, že včas nenechal zastavit bagr. Jinak si všichni umyjí ruce, mají na to různé Kindly a v právu protřelé Sokoly.

Podstata věci tkví v projektu samém. Stavba tunelu spotřebovává osmdesát procent veškerého investičního rozpočtu Prahy, takže — jak jsem se dočetl v Lidových novinách — se kvůli tunelu musí škrtat třeba v rozpočtu dopravního podniku. A přitom, čemu tunel bude sloužit úplně nejméně, je městská veřejná doprava! Ani tramvaje v něm jezdit nebudou. A proč by jezdily, vždyť Pražané se potřebují pohybovat ve městě, v jeho ulicích. Tunel bude sloužit zejména nepražské, to jest tranzitní dopravě, jíž Praha (matka měst) v jízdě za vzdálenějšími cíli jenom překáží. Pražané strašně draze platí pouze to, že je „průjezdní hordy aut“ budou poněkud méně obtěžovat. Avšak jaký to luxus a jaká to bezcitnost k vlastnímu městu. V územním plánu byla v tunelu Blanka nejprve pro každý směr dvouproudá komunikace, staví se ale jízdní pruhy tři — prý z bezpečnostních důvodů. Správně měly zůstat pruhy dva, v jednom by se jezdilo a druhý by byl rezervní, což by bylo i bezpečnější, zvláště při ražbě tunelu (užší klenba více vydrží).

Podstata problému tkví v umanutosti, že automobilismus má mít zvláštní ohledy a privilegia, která by u jiné skupiny pohybujících se živočichů či předmětů nikdo netrpěl ani nefinancoval. Tyto výsady motorismu spolu s pohodlím moderního vozu nyní diktují většinový životní styl a tím podobu měst a krajiny. Nároky motoristů stále bují, takže nakonec považují za nedostatečné i ty „nejprogresivnější“ dopravní stavby, které činí naše prostředí už neobyvatelným, což se z rychle jedoucího auta ale nepozná. To se přeci dávno ví, a přesto i ta nejnutnější omezení motorizované individuální dopravy nebo snahy o přirozenější podobu, kdy všichni jsme rovnocennými účastníky provozu, mají více odpůrců než příznivců.

Praha jako město téměř neomezených možností s výjimečnou duševní kapacitou a kulturní úrovní by měla mít schopnost nenechat se degradovat na pohodlnou komunikační stoku lidí posedlých motorismem. Pokud jde totiž o dopravu, ta má spoustu jiných, zdravějších a důstojnějších možností — na něž však Praha vinou megalomanských projektů s dívčími názvy Blanka, Hanka, Danka, Vonka, Panka, Monka... má teď chudou Banku.

Rybníčky ve Stromovce vznikly z císařova rozmaru, ale těší se z nich všichni Pražané.