Na prahu léta jako by se to někteří lidé rozhodli zabalit a dál už nebýt přítomni tomu, co se bude dít. To je samozřejmě interpretace, ale přesto se mi ta myšlenka stále vnucuje — a vlastně už několik let. A já vím, proč mi to tak leží na mysli — protože odcházejí lidé, kteří aktivně zažili šedesátá léta, kteří pro mě symbolizují dvacáté století, jeho kulturu, soudržnost, přátelství, překonávání mocenských tlaků, radost z životního boje, vědomí vlastní pravdy.

Je jisté, že budou odcházet jeden po druhém, už odcházejí, a uvolňují místo nám, kteří si však zdaleka nevíme tak dobře rady s tím, co máme na tom uprázdněném místě vlastně dělat, kde je nás potřeba, zač bojovat. Ono vůbec slovo „bojovat“ ztratilo význam, dnes je to slovo spojené prostě s válkou a sportem, v kultuře a umění už se nebojuje, to slovo neodstranitelně znečistil Ladislav Štoll, Třicet let bojů za československou socialistickou poesii.

Bojovalo se však i za krásu, za umění, za kulturu, která má smysl, jen se nepoužívalo toho ukradeného válečnického slova.

V zimě zemřel Jan Halas, o tom jsem zde psala, a jeho jméno jakoby symbolizovalo to podstatné, oč v české literatuře 20. století šlo: pravdivost výrazu, věčné kladení otázek, starost o to, co jsme si způsobili, i obava, jaké to bude mít následky. A se jménem Halas šlo po sousední cestě jméno Holan, soustředěné na temný zvuk spodních proudů, na skryté tragédie života, na zvuk slova a verše a hlas bytí.

Vladimír Holan na rozdíl od Františka Halase neměl syna, ale měl Vladimíra Justla. A Vladimír Justl 18. června zemřel.