Kraftwerk připomínají, že jsou pány elektronické hudby

Zuzana Přikrylová

Jedna z nejvlivnějších hudebních kapel 20. století vydává remasterovaný box Der Katalog s osmi nejslavnějšími alby jejich dráhy. Deník Referendum proto přináší rozsáhlou bilanční přehledovou studii fenoménu Kraftwerk.

Těžko říct, jak by vypadala současná hudba bez Kraftwerk. Jejich neutuchající invence a popud k hledání nevyšlapaných cest, ať už se to týče technických možností či struktury a aranžmá skladeb, byly zásadním vodítkem pro snad každou kapelu, která se vydala elektronickým směrem. Dokázali mistrně propojit progresivní hudbu, technologii, silný koncept a později i vizuální stránku. Vše jednoduše, minimalisticky, přesto působivě a obsahově vyváženě. Letos vyšla speciální kolekce jejich osmi zremasterovaných alb s původními přebaly ve vysoké kvalitě. Připomeňme si, co se za těch čtyřicet let událo.

Ralf Hütter a Florian Schneider byli dva neobvyklí a poněkud podivínští studenti düsseldorfské konzervatoře. Protože si rozuměli nejen po hudební stránce, začali se přátelit a říkat si Mister Kling a Mister Klang. Jména později použili pro název svého studia. Pod těmito pseudonymy spolu díky společnému zájmu o avantgardní hudbu a vynikajícímu klasickému hudebnímu vzdělání založili roku 1968 s dalšími třemi členy kapelu Organisation. Vystupovali s ní různě po školách a galeriích, včetně půdy jejich hudební akademie.

Organisation po delším hledání vydavatelské firmy uzavřela dohodu se společností RCA. Roku 1969 jim vychází první a poslední album Tone Float s psychedelickým barevným obrázkem na přebalu. Přestože Florian na něm hraje na flétnu a violu a Ralf na varhany, již tenkrát se do procesu jeho nahrávání dostaly industriální prvky. „Nahrávací studio bylo uprostřed ropné rafinérie. Když jsme vyšli ze dveří, slýchali jsme zvuk mohutných plamenů, které kypěly a planuly — různé druhy industriálních zvuků,“ říká Ralf o tehdejších podmínkách, které je inspirovaly.

Na tehdy neobvyklém zvuku má podíl také jejich producent Konrad „Conny“ Plank. Plank byl velmi vlivný hudebník a zejména experimentující producent avantgardní hudby, krautrocku (veškerých Neu!) a později také new wave. Začínal jako zvukař Marlene Dietrich, později spolupracoval s Brianem Enem nebo Davidem Bowiem, které ovlivnil. I tak se ale nejen kvůli mrzké prodejnosti, ale také kvůli odlišné hudební vizi kapela rozpadá a roku 1970 si Ralf s Florianem v Düsseldorfu zakládají a začínají vybavovat studio Kling-Klang. Mělo sloužit jako hudební pracovna, zkušebna a zároveň nahrávací studio, i když v pozdějších letech se stalo jejich druhým domovem a jakousi posvátnou skrýší před světem.

Téhož roku založili kapelu Kraftwerk, do které si přizvali kytaristu Klause Dingera a perkusistu Andrease Hohmanna. Dali se hned do práce a ještě stále v roce 1970 vydali debut s názvem Kraftwerk, jehož titulní píseň Ruckzuck byla použita jako znělka pro magazín „Kennzeichen D“ televizní stanice ZDF. O rok později opustili Kraftwerk všichni až na Floriana Schneidera — na čas dokonce i Ralf Hütter kvůli studiu architektury — a přibyli kytarista Michael Rother a basista Eberhardt Krannemann. Roku 1972 se Hütter vrátil zpět a kapela vydává druhé album s příznačným názvem Kraftwerk 2, na kterém pokračují v producentské spolupráci s Plankem. Ralf si stěžoval, že s nimi nechtěl žádný bubeník hrát, protože jejich hudba obsahovala spoustu technologických pomůcek a efektů. I přesto, že oba hlavní členové stále hrají na své původní hudební nástroje, pracují například s upravenou magnetofonovou páskou ve stylu tape music, nebo s úryvky a zvuky jako Karlheinz Stockhausen. Pro absenci bubeníka se na tomto albu poprvé objevily automatické bicí, které sestavili v Kling Klang studiu.

Toho roku také prodali singl Autobahn firmě Phonogram za pouhých 2000 dolarů, přestože pro ně to tenkrát byla tučná suma. Nicméně je investovali, stejně jako většinu svého výdělku, do kapely a vybavení svého studia a začali pracovat na dalším albu. V roce 1974 vyšlo Ralf Und Florian - na obalu není již jen silniční kužel jako na předchozích dvou deskách, ale zejména portrét obou členů, kdy byl Ralf ještě pověstný dlouhými vlasy a brýlemi. Toto album jen potvrdilo, že zakladateli i srdcem Kraftwerk bude vždy (respektive do roku 2008) tato dvojice. Nahrávali ho ve čtyřech studiích a jediným dalším umělcem, který se na něm podílel, byl Conny Plank. Tímto albem také končí stará éra Kraftwerk, kterou oni sami spíše ignorují a od roku 1975 žádnou skladbu z těchto desek nezahráli. Sice se oficiální prohlášení mění, ale je také mizivá šance, že by se nějaké z nich někdy znovu remasterovalo — nikdy se tomu tak nestalo. To se týká i projektu Der Kalatog.

Ten začíná deskou Autobahn z roku 1974, jejich vůbec první konceptuálně laděným počinem. Původně měl pilotní track dvacet dva minut, ale existují desetiminutové (videoklip) i tříminutové (singl) verze. Autobahn neboli dálnice je také první album, na kterém Kraftwerk ukazují svou fascinaci nejen přírodou, ale zejména technologiemi a  jejich propojením s člověkem. V úvodu skladby zazní zvuk zavíraných dveří a startujícího motoru, v průběhu se hudba samotná proměňuje tak, jako se proměňuje jízda. Skladba totiž volně popisuje konkrétní jízdu po A555 — první dálnici v Německu, která vede z Kolína do Bonnu.

Na albu jsou stále slyšet klasické nástroje. Důležité je zmínit perkuse, na které hraje budoucí dlouholetý člen skupiny Wolfgang Flür. Album je ale už převážně elektronické. Kapela použila několik syntezátorů (například Minimoog), automatické bicí, další vlastnoručně vyrobená zařízení, samply a množství počítačově vytvořených zvuků, například „hvězdný prach“ v Kometenmelodie 2 nebo pípání ranních ptáčat ve skladbě Morgenspaziergang. Skladby jsou vláčné s pomalými změnami a dlouhými syntezátorovými zvuky, čímž předznamenaly trance a ambient, přesto je ale spojuje pro Kraftwerk klíčový prvek — jednoduché, chytlavé, a přesto rafinované hudební nápěvy.

Dalším albem z roku 1975 se nadobro oprostili od tvorby ve studiu Connyho Planka a celé ho vytvořili ve svém studiu Kling Klang, tehdy již profesionálně vybaveném. Protože se považovali spíše za zvukové inženýry či vědce než hudebníky, vytvářeli a upravovali syntezátory a další vybavení pro dosažení co nejprogresivnějších zvuků. Radio-Aktivität je album, jehož první polovina skladeb se zaměřuje na radioaktivitu a její hrozbu, druhá na objev rádiových vln a tedy „aktivitu rádia“. Na albu také poprvé zazní přelomové zařízení tehdejší doby, a to klávesy Vako Orchestron, které dokázaly hrát rozličné elektronicky vytvořené zvuky jiných nástrojů. Album a zejména titulní singl, jehož obsahové vyznění nebylo díky „kraftwerkovské“ nadsázce vykládáno vždy správně, mělo veliký úspěch zejména ve Francii.

Po automobilu si kapela vzala na mušku větší dopravní prostředek — vlak, což bylo dáno i tím, že se čím dál více přikláněla k ekologičtějšímu životnímu stylu. Album Trans-Europa Express bylo vydané roku 1977 již v jimi založeném vydavatelství Kling Klang Recordings a autorsky i produkčně se na něm podíleli výhradně Ralf a Florian. Inspirací byla kromě pohybu vlaku a konfrontací obrazu s realitou zejména Evropa - mateřský kontinent, který se s větším či menším úspěchem snažil zotavovat ze dvou světových válek a stále spěl kupředu, ať už v technologickém pokroku, či kultuře a umění. Protože se na ně jako na Němce v Británii a Americe občas dívali skrz prsty v souvislosti s nacismem, chtěli ukázat, že oni i jejich hudba nemají s hranicemi ani politikou nic společného — počínaje touto deskou také všechny další vyšly v minimálně dvojjazyčné verzi, i když Trans-Europa Express zatím jen v případě názvů skladeb.

Při nahrávání alba se také setkali s Iggy Popem a Davidem Bowiem, což se promítlo do textu titulní skladby. Úspěch desky nebyl tak výrazný hned po vydání, v Británii začala bodovat až v osmdesátých letech. Nejprodávanějším singlem byl „Showroom Dummies“, který vznikl údajně tak, že je jeden kritik po zhlédnutí jejich koncertu označil tímto slovním spojením (v překladu „předvádějící se figuríny/loutky“). Po formální stránce je deska minimalistická, což Ralf odůvodňoval tím, že když mohou skladbu vytvořit přesně jen s několika tóny, proč používat stovku tónů. Na tomto albu se také objevuje další dlouholetý člen kapely, Karl Bartos.

Ten se autorsky podílel na další desce z roku 1987. The Man Machine je zvukově precizní a vyvážená, s konceptem muže-stroje, který se stal pro Kraftwerk symbolický. Je plně elektronická, oproštěná od jakýchkoliv živých nástrojů, kromě lidského hlasu, ovšem upraveného přes vokodér. Nápad „vystavujících se figurín“ zde dotáhli k dokonalosti: k titulní písni Die Roboter nechali pro živá vystoupení vyrobit čtyři roboty, kteří vypadali jako čtyři hlavní členové Kraftwerk — tedy Florian Schneider, Ralf Hütter, Wolfgang Flür a Karl Bartos — a nejen, že se pohybovali jako lidé, ale někdy hráli sami na nástroje, zatímco členové kapely stáli stranou a hýbali se jako roboti. Zjednodušenou verzi robotů používají při každém svém koncertě dodnes. Na přebalu desky jsou vyobrazeni v červených košilích a černých kravatách s bílými tvářemi a rudými rty, což si někteří méně chápaví dokonce vykládali v bizarní souvislosti s komunismem, ovšem inspirací jim byly nostalgicky ilustrace z 30. let. Záliba v retru a minulých letech se u Kraftwerk projevila i dříve, například obalem na singl Die Antenna nebo ve videoklipu k Trans-Europa Express, který vycházel z filmu Fritze Langa Metropolis. Nakonec podle tohoto filmu pojmenovali i jednu skladbu na The Man Machine, ovšem největším úspěchem byl pro ně singl Das Modell, v jehož klipu použili černobílé záběry žen z šedesátých let a který se v Británii po tamějším vydání umístil na prvním místě.

Po úspěchu The Man Machine strávili ve svém studiu Kling Klang skoro čtyři roky, než se vrátili s vrcholným albem své tvorby — Computerwelt. Šest let po odstartování prodeje prvních masově prodávaných počítačů viděli Kraftwerk sílící vliv tohoto zařízení a správně předpověděli, jakým směrem se bude dál rozvoj počítačů ubírat. Nemám na mysli jen melodicky dojemnou píseň Computerliebe o lidské osamělosti před obrazovkou, kde se v anglické verzi objevil rafinovaný termín „data date“; ale také například titulní Computerwelt a Computerwelt 2, narážející na propojení celé společnosti v různých sférách. Největším hitem se stal singl Taschenrechner, který vyšel v němčině, angličtině, francouzštině a japonštině. Při koncertech rozdávali do publika malé kapesní kalkulátory, na něž mohli lidé hrát. Po vydání alba objela skupina (počítačový) svět — kromě Evropy a Ameriky navštívili také Asii a Austrálii. Turné bylo technicky velmi náročné, jednak proto, že cílem Kraftwerk vždy bylo ukázat toho na pódiu co nejméně (což nakonec vyústilo ve čtyři muže a čtyři počítače), a jednak proto, že se neoddělitelným prvkem jejich vystoupení stala videoprojekce k jednotlivým skladbám. Od této chvíle se Kraftwerk považovali za multimediální umělce.

Při své orientaci na zdravý životní styl si hlavní dvojice, zejména Ralf Hütter, oblíbila jízdní kolo. Pro Ralfa se z toho stala vášeň hraničící s obsesí a každý den trávil na kole mnoho hodin. To se mu stalo téměř osudným, roku 1983 při nahrávání dalšího alba s pracovním názvem Techno Pop (který zůstal původní v edici Der Katalog) se těžce zranil a upadl na delší dobu do komatu. Kraftwerk tedy vydali jen jeden hotový singl — Tour de France. Naštěstí se Ralf uzdravil a v roce 1986 vychází album s definitivním názvem Electric Café. Konečný název souvisí s tím, že Kraftwerk, pokud nebyli v Kling Klang nebo na kole, trávili mnoho času v kavárnách, kde si vychutnávali specifickou atmosféru složenou z lidí, dobré kávy a bezčasí, které zde panuje. Koncepčně je ovšem více rozbité. První polovina desky se tematicky zabývá prostě tím, čím je — hudbou. Co se týče druhé poloviny, Electric Café se stala nejznámějším hitem, svůj videoklip měla i skladba Die Telefon Anruf. Úspěchu jako předchozí deska se ale bohužel nedočkala, i proto, že kvůli dlouhé prodlevě mezi alby začala veřejnost o Kraftwerk pochybovat. Dřív byli Kraftwerk velice progresivní a přelomoví, ale oni i publikum věděli, že to nemůže trvat věčně. Na albu se také již skoro vůbec nepodílel Wolfgang Flür (který z kapely roku 1987 odešel), spolupracovalo na ní ale mnoho externistů.

Flüra následuje roku 1990 i Karl Bartos a pro svou netrpělivost, co se týče rychlosti produkce, skupinu také opouští. Nahradil ho Fritz Hilpert a na krátkou dobu i Fernando Abrantes. Po několika koncertech se skupina zavírá do studia a zvukově obnovuje svoje nejlepší skladby. Výsledné album s názvem The Mix vydala roku 1991 a ukázala, že nejlépe se umí zremoxovat sama. Po vydání následovalo turné, které pokračovalo i v roce 1992 a 1993. Dalším počinem byla až znělka pro Expo 2000. Další a poslední studiové album přišlo roku 2003. Tour de France Soundtracks obsahuje originální singl i obal z roku 1983 spolu s dalšími jedenácti skladbami a bylo vydané ke stému výročí od založení této prestižní cyklistické soutěže. Po strojích a robotech se Kraftwerk rozhodli oslavovat lidskou sílu, přestože mechanický pohyb nohou a technika kolem bicyklů ji zase spojují s chladným světem mašin. Celá deska je pouze ve francouzštině a kromě známějších Vitamin či Aéro Dynamik obsahuje i Elektro Kardiogramm — skladbu inspirovanou Ralfovým těžkým zraněním, ve které zaznívá přímo zvuk jeho kardiogramu. Tour de France Soundtracks také uzavírá sbírku osmi alb z Der Katalog.

V roce 2004 kapela horlivě koncertuje v rámci turné k desce, potom ale opět zavře dveře před světem, aby ve studiu z nahraného koncertního materiálu dala dohromady audiovizuální 2CD Minimum-Maximum, kombinující záznamy z vystoupení s originálními projekcemi. Od tohoto roku skupina už jen více či méně koncertuje; velikým a smutným překvapením byla loni na podzim zpráva, že zakládající člen Florian Schneider po téměř čtyřiceti letech z kapely odchází.

Letos na podzim, přesněji na výročí sametové revoluce, vyšel box s osmi výše jmenovanými disky v remasterované podobě. Jsou ve formátech CD a vinylů s originálními obaly, dají se také sehnat v digitální podobě. Pět alb - Autobahn, Radio-Activity, Trans-Europe Express, The Man Machine a Tour De France Soundtracks - si lze pořídit i samostatně. Kapela předznamenala, že příští rok by mohla vydat další studiové album. Podle Hüttera je totiž v Düsseldorfu v zimě šedivo, a tak je lepší se zavřít do studia. Na výsledek už lidé nečekají se zatajeným dechem jako kdysi, Kraftwerk se ale stali živoucími legendami. A i když mají zřejmě svůj vrchol za sebou, jejich vize současné (či budoucí) hudby je rozhodně přínosná a stále mají co říct, přestože zůstal jen jeden původní člen. Ralfovu schopnost napsat hitovou melodii totiž doufejme ztratit nelze.

Der Katalog (The Catalogue). Kraftwer. Kling Klang / Mute / Astralwerks (US), 2009.

Internetové stránky: www.kraftwerk.com