Ve světě a teď i u nás se objevuje nový jev: spontánní akce odporu, které nikdo předem neorganizuje a které jdou mimo všechny zavedené instituce, strany, odbory, hnutí. Mají různou podobu: hořící auta na předměstích Paříže, pouliční boje v Řecku v roce 2008 nebo současné okupační stávky na rakouských a německých univerzitách. Stávka v nošovické automobilce Hyundai na začátku prosince byla právě taková.

Zaměstnanci se bez vědomí odborů domluvili a před zahájením povinného přesčasu zastavili výrobní linky. Svědčí to o současné situaci, v níž vládne mezera mezi stranami, odbory, hnutími a podobou reálného života. Ti, kdo se pustí do takových akcí, to nedělají kvůli tomu, že se hlásí k nějakému hnutí, straně nebo odborům, nýbrž často navzdory tomu. Jak se píše v článku „Vítejte na ostrůvku skutečnosti“, který anonymně vyšel na internetové stránce řeckých pouličních bojovníků Koukouloforos, „levicové fosílie byly v těchto dnech zděšené, protože se cítily totálně osaměle, zastarale, pitvorně. Hlava církve se shodla s čelním představitelem komunistické strany ve společném obviňování ,cizích sil‘ z podněcování povstání.“

Tato mezera se však projevuje i opačně. Když už do takové situace nastoupí nějaké hnutí, strana, politická hesla, tak se setká s odmítnutím, i když obsahově se často kryje s požadavky spontánního odporu. Příkladem jsou pouliční nepokoje po finančním bankrotu Argentiny v roce 2001, které se tamější trockisté pokusili „revolucionovat“. Demonstrace byly zaplaveny trockistickými vlajkami a řečníky, ale demonstranti spontánně cítili, že to není ono, a k revolučním proklamacím zůstali neteční.

Dnešní spontánní akce vznikají kvůli něčemu jinému. Zaměstnanci v Nošovicích to říkali tak, že „se to prostě už nedalo vydržet“. Tento boj vyvolaný nesnesitelnými podmínkami nebo různými restrikcemi se vyznačuje tím, že se nepropojuje s žádnou tradiční rétorikou. Mnozí zaměstnanci stávkující v Nošovicích by se asi odmítli ztotožnit s levicí, o dnešních pseudolevicových stranách ani nemluvě. Právě zde se dá aktualizovat Adornův výraz neidentita, jímž se myslí to, co uniká identitě, zavedeným pojmům, daným sociálním nebo politickým identitám, a co je zároveň touto identitou probouzeno k životu. Stávka v Nošovicích a ostatní projevy spontánního odporu se dají chápat jako Adornova neidentita. Stávkující zaměstnanci v Nošovicích nejsou spojeni žádnou danou identitou (nebo třídním vědomím), nýbrž neidentitou.

Jejich požadavky vycházejí z toho, co je nepojmenovatelné, z dlouhodobě nesnesitelných podmínek, o kterých je v nošovickém Hyundai zakázáno hovořit. Když se je dokumentarista Vít Klusák pokoušel natočit, byl ihned vyveden. Zvláštní souhrou náhod několik let natáčel dokument o nošovické automobilce, který se snaží převrátit oficiální image firmy jako „přínosu pro místní rozvoj“, aniž mohl tušit, že nakonec nepůjde už jen o problém krajiny a ekologie (devastace polí, další produkce automobilů), nýbrž o reálné pracovní podmínky uvnitř závodu.

Možná že tento dokument nazvaný „Vše pro dobro světa a Nošovic“ (premiéra je ohlášena na srpen příštího roku), bude znázorňovat nejen postupnou proměnu Nošovic, ale celé občansky angažované scény. Od původně politicky celkem neutrálních témat, jako je stav krajiny, ekologické zemědělství, nekonzumní způsob života, směrem k věcem, které už jsou vyhraněné a konfliktní, k pracovním podmínkám a vykořisťování.

Současné spontánní akce odporu jsou tedy neidentické tím, že se neztotožňují s žádnou identitou a že zavedené instituce nejsou schopny vnímat reálné podmínky, které je iniciovaly. Samotné akce odporu však nikdy nevyplývají jen z podmínek samotných. Neidentita má i druhý význam, svůj vztah k identitě. Akce odporu je zároveň vyvolána identitou, v případě Nošovic platnými zákony a pracovněprávními předpisy, které se zde porušují („české zákony končí před branou fabriky“), stejně jako tím, že v zaměstnancích ještě doutná povědomí o lidské důstojnosti. Toto povědomí není nic daného a nezměnitelného, nýbrž může růst nebo naopak zaniknout v závislosti na civilizační a kulturní úrovni té které země. Manažeři v Hyundai byli stávkou krajně zaskočeni, protože měli za to, že toto povědomí zmizelo a jejich zaměstnanci se už dávno proměnili v to, čemu Marx říkal lidské zboží. Manažeři se na zaměstnance dívali jako na prostitutky: koupili jsme si vás na tolik a tolik hodin a během této doby si s vámi budeme dělat, co chceme.

Chování manažerů je ovlivněno obrazem zaměstnance, jejž vytvářejí čeští neoliberálové a který pěstují česká média (od Mladé Fronty Dnes až po tzv. média veřejnoprávní). Zaměstnanec je líný, méněcenný a nesvobodný. Kdyby nebyl, stal by se podnikatelem nebo by udělal manažerskou kariéru.

Ještě více to platí o nezaměstnaných. Časopis Respekt kdysi vážně navrhoval řešit nezaměstnanost tím, že se nezaměstnaní přimějí k tomu, aby z nich byli podnikatelé. Pokud je někdo nezaměstnaný, je líný, a líný je proto, že dostává příliš velké sociální dávky. Z toho plyne, že nezaměstnanost se sníží co největším snížením dávek v nezaměstnanosti.

Tento mediální obraz zaměstnanců, nezaměstnaných a dalších skupin, jako jsou Romové nebo bezdomovci, není nic nevinného, neboť se nakonec projeví v chování zaměstnavatelů, manažerů, privilegovaných vůči neprivilegovaným. Manažeři v Hyundai, kteří dělníkům v montovnách zakazují chodit na záchod nebo pít vodu, pouze v praxi uplatňují obraz neprivilegovaných, který vytvářejí hlavní česká média.