Ekonomické centrum Evropy leží uvnitř sedmiúhelníku ohraničeného ze severu Londýnem, Amsterodamem, Hamburkem a Berlínem pokračujícího na jih přes Mnichov až k Milánu a odtud se vracíme přes Paříž zpátky do Londýna. Právě uvnitř této části Evropy jsou nejprestižnější evropské VŠ, a tedy i nejlepší vědeckovýzkumná pracoviště a s nimi spojená výroba high-tech produktů. První evropská osa vede od centra k bohatým severským státům, jimiž jsou Norsko, Finsko, Švédsko a Dánsko. Druhá osa leží na trase Berlín — (Varšava?) — Moskva, kde probíhá výměna ruských surovin za špičkové německé výrobky. ČR obě hlavní trasy míjejí a z historie víme, že nejméně prosperovaly a nejvíce zaostávaly ty země a regiony, kterými hlavní obchodní cesty neprocházely.

Evropa 2020

Evropa má před sebou dvě varianty vývoje: zaprvé, bude pokračovat dosavadní politika vyrovnání chudších regionů s bohatšími, to znamená, že centrum Evropy bude finančně podporovat své periferie, nebo zadruhé, centrum podporovat periferie přestane a v rámci udržení konkurenceschopnosti s USA a zeměmi BRIC bude jím vyprodukované finanční prostředky reinvestovat do svého vlastního rozvoje. Měl-li bych si — sportovní terminologií řečeno — „vsadit“, pak by to bylo na variantu dvě. Země uvnitř výše uvedeného hexagramu budou muset k udržení konkurenceschopnosti dříve či později vytvořit nějakou formu společné vlády s jednotnou rozpočtovou politikou a daňovou soustavou a ostatní země prostě hodí „přes palubu“.

Jak se slabí hází přes palubu?

Z eurozóny se žádná země právně čistým způsobem vyloučit nedá. Záložním plánem vyspělých zemí bohatého centra je proto vytvořit jakési „silné“ euro, které bude navázáno na německé a francouzské dluhopisy, jímž by se mělo platit ve Francii, Německu, Holandsku, Rakousku, Dánsku a Finsku. Do skupiny se slabším (devalvovaným) eurem by mělo patřit Řecko, Španělsko, Itálie, Portugalsko, případně i Irsko. Zkrátka a dobře — ostatní ekonomicky oslabené a problematické země eurozóny — budou elegantně „hozeny přes palubu“. Evropa se tak definitivně rozdělí na bohaté centrum a chudé periferie. Do této periferie s největší pravděpodobností hraničící téměř s jistotou „spadne“ i naše republika.

Vsadil bych i na to, že pomoc chudé české Popelce z fondu solidarity bude „chodit“ právě ve „slabém“ euru. Docela by mě zajímalo, jak si s tím Nečasova vláda poradí, ale obávám se, že o této možnosti ještě vůbec nic neví.

ČR 2020

Možná je to jen moje nepozornost, ale nenašel jsem ve volebních programech ani jedné ze současných politických stran nějaký dlouhodobější záměr/ vizi o postavení ČR uvnitř Evropy. Obávám se, že nová vláda bude jen trpně přihlížet, „co se to vlastně v té Evropě mele“.

Naštěstí zůstanou otevřené hranice, takže ekonomická emigrace dostane zelenou. Lékaři, vědci, technici, přírodovědci a další budou následovat příklad českých sportovců a půjdou se finančně zabezpečit do zahraničí.

Konečně příkladem jim mohou být velké české firmy typu PPF, které už si dávno zvolily za své sídlo Holandsko a podnikají v Číně, Rusku a dalších rozvíjejících se světových ekonomických centrech.

Doma tak zbude jen méně kvalifikovaná pracovní síla a malé české firmy, které budou zajišťovat „pomocné“ práce pro bohaté centrum Evropy.

Kalouskova cesta do Latinské Ameriky je dalším důvodem, proč odejít

Hlavním Kalouskovým argumentem pro škrty ve státním rozpočtu je, že pokud nezačneme šetřit, ratingové agentury sníží stupeň hodnocení ČR a budeme si půjčovat za horších podmínek. A jaká je realita? Španělsko šetřit začalo a den poté mu agentura Fitch Ratings právě proto snížila hodnocení. Brian Coulton, který má u „Fitchů“ Španělsko na starosti, v prohlášení o jeho důvodech uvedl: „Proces přizpůsobování se nižší úrovni zadlužení soukromého sektoru a vnější zadluženosti podstatně sníží míru růstu španělské ekonomiky ve střednědobé perspektivě.“ Přeloženo do češtiny: šetření natolik ohrozí hospodářský růst, že to omezí příjmy státní pokladny, a Španělsko nebude mít z čeho splácet úvěry. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že podobné snížení ratingu čeká v budoucnosti i ČR.

Podvázáním vládní spotřeby a kupní síly obyvatelstva dosáhne ČR jen toho, že dřívější výrobci a poskytovatelé služeb začnou omezovat produkci, propouštět a možná i zbankrotují. Výdajová stránka rozpočtu se tak opět navýší (podpory v nezaměstnanosti atd.), dluhy státního rozpočtu narostou, opět si na jejich uhrazení budeme muset půjčit (bude-li od koho) a míříme mílovými kroky do Chile, Argentiny a dalších latinskoamerických zemí...

Zkombinujeme-li vnitřní a vnější vlivy, skutečně vidíte jediný důvod, proč by úspěšní lidé a firmy měly v ČR zůstat? Pokud si laskavý čtenář těchto řádků myslí, že vývoj v ČR vidím moc černě, rád se nechám přesvědčit o opaku.