Je už to takové pravidlo, že se u většiny divadelních projektů, které se aspoň trochu ohánějí experimentem nebo pojmy jako třeba site specific, není možné dobrat valného smyslu. A občas ani porozumět, cože se to na scéně vlastně děje. Není se tedy většinou možné dobrat ani úžasu nad schopnostmi tvůrců, nad jejich imaginací a hloubkou vhledu do tématu. Člověk musí být prostě skalním fanouškem podobných projektů, anebo přítelem tvůrců, aby v tom mohl nalézt něco přínosného. Snad kromě toho, že se skrz nevalné divadlo může podívat do míst, kam by se normálně nedostal.

Podobně to bývá s tzv. grantovými divadelními projekty, které se s výše uvedeným často překrývají. Tvůrci takto dotovaných inscenací většinou deklarují, že se budou věnovat nějakému zásadnímu tématu. Výsledek je však často hlubšímu vhledu, analýze, o promyšleném uměleckém tvaru nemluvě, na hony vzdálen.

Nakonec není řádně pojednáno ani o tom tématu. Klouže se po povrchu. Chybí zásadnější myšlenkový rámec. Chybí hutnost, vrstevnatost díla. Chybí vlastně důvod, proč podobná díla vytvářet. Nemluvě o tom, že se nelze zbavit podezření, že granty, dotace a všemožné sponzorské dary jsou zde hlavně od toho, aby kritické ostří tvůrců spíš otupovaly než povzbuzovaly. Aby je korumpovaly. A odsuzovaly k neschopnosti provést pořádně to, na co jsou zadány: vyhrocenější umělecké pojednání o zásadním tématu.

Takovým případem je i nový výstup několikadílného projektu Cesty energie Mezery o.s., kolektivu kolem dramatika, režiséra a produkčního Miroslava Bambuška, snažícího se ve čtyřdílném cyklu pojednat o základních energetických zdrojích naší civilizace: uhlí, vodě, jádru a slunci.

První částí projektu věnované uhlí byla kritikou vesměs vyzvedávaná inscenace v ostravském Dole Michal Zdař bůh! Nedávno byl v prostorách Staré čistírny odpadních vod v Ekotechnickém muzeu v pražské Bubenči uveden díl druhý nazvaný Voda. Autorkou jeho dost nedramatického a nesoudržného libreta je Iva Volánková, režie se ujal David Czesany.

Jednou z mála zajímavých věcí byl na této inscenaci rozhodně prostor Staré čistírny, monumentální podzemní klenuté cihlové haly z minulého století, s vodní nádrží, mnoha ocelovými nosníky, ochozy atd. V ní se tvůrci rozhodli sehrát páteřní příběhy inscenace. Diváci se tam přesunuli po krátkém prologu v nadzemní části muzea v podání dvou žabáků pronášejících věty z Charty o vodě z roku 1968 o tom, že voda není nevyčerpatelná, ale také pozoruhodný výčet čísel, kterak každoročně stoupají celosvětové zisky vodárenských společností.

Po prologu žabáci publikum zavedli do chladných podzemních prostor a prezentovala se hlavní část programu. Pásmo dvou monologů a jednoho pitvorného nonverbálního divadla.

Lucie Roznětínská v bílých montérkách a přílbě v roli stavaře přehradních nádrží vykřikovala věty o tom, jak se staví přehrada a jaká úskalí je nutno při její stavbě překonat, než je vše zdárně završeno. Marie Spurná sugestivně deklamovala monolog ženy, kterou se „stavitelé přehrad“ za každou cenu rozhodli vyhnat z jejího domu, jenž se chystají zatopit. A třetí linkou byla exhibice monster konzumu, jedinců značně obtloustlých, poživačných až zvířecích, jedné ženy a tří mužů, kteří měli v inscenaci nejspíš prezentovat tupost zástupů, jimž je voda dobrá jen k tomu, aby ji zasvinily odpadky a používaly ji jen ke svým přihlouplým dovolenkovým radovánkám.

Jednotlivé roviny byly rozkouskovány a navzájem proloženy, takže vznikla koláž promluv a výstupů. Ty ovšem na sebe nijak nereagovaly, nikde se neprotnuly a nakonec ani neměly společné téma. Nedržely se důsledně ani toho, které vyplývalo ze zadání: vody jako zdroje energie.

Zatímco monology dvou hereček se ještě daly snést, měly i silná místa a byly jakž takž s tématem spjaty, výstupy čtveřice zástupců davu byly příliš už záhy. Herci si dávali dost záležet, aby je po všech stránkách učinili co nejnesnesitelnějšími. Jejich sekvence měly navíc s ústřední ideou společné jen to, že vodní přehrady slouží také jako rekreační objekty. Nikoli jen jako zdroje energie. A oč zbytečnější tyto výstupy v inscenaci byly, o to fatálněji se po ní rozlézaly. Jejich jediným sdělením byl poukaz, jak bezohledně se někteří tupci chovají k vodním zdrojům.

Na podobné sdělení by ovšem mohl stačit jednoduchý znak, potažmo jeden výstup. Tlouštíci se ovšem museli dlouze producírovat, naházet do vody odpadky, pak se do ledové vody vrhnout na lehátkách, aby jejich šplouchání rušilo monolog Marie Spurné, a nakonec se všichni navzájem osouložit. Při tom všem neustále vydávali skřeky jako chovanci ústavu pro choromyslné s opravdu závažnou diagnózou.

Co tím vším chtěli autoři sdělit, není příliš jasné. V programu si o tom ovšem můžeme něco chytrého přečíst a ze směřování celého projektu vydedukovat. Voda je tak jen dalším site specific grantovým projektem, bez něhož bychom se mohli klidně obejít. Nedozvíme se v něm totiž takřka nic nového a zásadního. Snad s výjimkou toho, co nám na začátku sdělí dva komičtí žabáci, v nejzdařilejším čísle inscenace. Jinak je to jen další zbytečné, nepříliš nápadité divadlo plné neobratně zpracovaných tezí.

Podle Jiřího Peňáze v Lidových novinách získali divadelníci na projekt Cesty energie „grant od firem, jež mají s energií co do činění." Možná i to je jeden z důvodů bezzubosti jejich díla.

Iva Volánková: Voda. Režie David Czesany, dramaturgie Miroslav Bambušek, výprava Andrea Králová, hudba Roman Zach, hrají Marie Spurná, Jindřiška Křivánková, Lucie Roznětínská, Jan Hofman, Jan Lepšík, Tomáš Bambušek, MC Koch. Premiéra 23. května 2010 ve Staré čistírne v Ekotechnickém muzeu v Praze-Bubenči.