Psychopatologie posledních voleb
Michael HauserSnad největším poučením z voleb je, že je na čase zřeknout se fetišů, od pojmu sociální stát přes občanskou společnost až po přímou demokracii, a na své ideje se dívat přes mřížku reality, protože jenom tak budou mít levicové ideje sílu.
Výsledek voleb musel zaskočit i pravici. Jak to, že lidé dali tolik hlasů TOP09, straně, která slibuje jediné: „Škrtat, škrtat, škrtat“? Jistě je dost těch, kteří volí podle svých zájmů a přesvědčení, a dost těch, kteří právě proto nejdou k volbám. Ale nyní se ukázalo, že je tu velká mezera mezi zájmy voliče a tím, koho volí. Jistý člověk mi řekl, že si udělal test „Koho volit?“ a ke svému zděšení zjistil, že by měl volit komunisty, i když vždycky volil ODS a teď TOP09. (Neo) liberální představa o svobodném a racionálním jednotlivci, který se rozhoduje podle toho, co mu přinese větší užitek, je neudržitelná.
Jakže pravice postupovala? Podařilo se jí prohloubit propast mezi racionalitou a fantasmatem. Pravda, tyto volby vyžadovaly mnohem víc chladného rozumu než dříve. Byl to test politické inteligence. I v našem deníku se rozvíjely složité strategické úvahy, koho a jak vlastně volit. ČSSD, KSČM, lidovci, zelení se projevovali tak, že kdybychom vycházeli z bezprostředních dojmů, byli by nevolitelní. Volič ČSSD si musel domýšlet její volební kampaň. Za hesly jako zrušení poplatků musel být schopen vyčíst, že jde o zachování sociálního státu, udržení práv pracujících, snad i kulturních a vědeckých institucí. Paroubkovi „obyčejní lidé“ se museli stát intelektuály, amatérskými politickými analytiky, aby mohli volit ČSSD.
Široké vrstvy volící pravici se naopak nechaly uhranout politickými fantasmaty, směsí emotivně působících iluzí. Takové odpojení racionality a fantasmatu je příznakem hlubokého narušení liberální demokracie. Podle ústavy je nositelem moci lid, jenže co dál, když se nemalá část lidu nechala vtáhnout do říše fantasmatu?
Volby ukázaly, že levice si nevystačí s pojmy jako lid, přímá demokracie nebo občanská společnost. Pokud se zvětšuje propast mezi racionalitou a fantasmatem, pak pouhá přímá demokracie může vést k rozhodnutím, která jsou rasistická, xenofobní… jak jsme to nedávno viděli ve Švýcarsku při hlasování o zákazu minaretů. Podobné je to s občanskou společností. Ta v sobě nemá jenom to „dobré“ — občanská sdružení, hnutí, iniciativy zaměřené na ekologii, práva menšin, apod., ale i občanská sdružení a hnutí, která chtějí pravý opak. Součástí občanské společnosti jsou i fundamentalisté nebo neonacisté.
Tyto volby snad pomohou rozpustit levicové fetiše, které už na konci padesátých let kritizoval Sartre: pojmy uzavřené před reálnou zkušeností, změněné ve zkostnatělý idealismus. K těmto fetišům patřily „dělnické rady,“ „sovětská byrokracie,“ „dělnická třída“ a náleží k nim samozřejmě „přímá demokracie“ a „občanská společnost.“ Jak si Sartre všiml, tyto fetiše vznikají ze strachu, že zkušenost otřese vůdčími idejemi a celá stavba se zbortí. Jenže pokud se politické hnutí nebo organizace upíná k fetišům, jeho konkrétní politika se mění v řadu pragmatických improvizací, a tím se rozpadá. Nic to neilustruje lépe než to, jak se choval a skončil minulý režim.
Pokud z voleb plyne nějaké poučení, pak ne to, že levice, zvlášť ČSSD, má být prostě idealističtější, tj. víc mluvit o ideálech, o svobodě, spravedlnosti, sociálním státu, socialismu. ČSSD o nějakých ideálech vždycky mluvila, ale byly to fetiše. Největším politickým fetišem posledních voleb byl ovšem „obyčejný člověk.“ Je to představa odpojená od reality, neboť kdo se s ním v době zdůrazňující jedinečnost může ztotožnit? Tento pojem je ten nejúpadkovější ideologický produkt sociálně demokratické tradice, který ze sociálně demokratických voličů dělá šedivé otupělé myšky. Navíc je to projev ryzího elitářství. Skrývá se v něm pohrdání většinou, jíž se přisuzují vlastnosti rabů. Jaký rozdíl k Masarykovu „já pán-ty pán.“
Ne tedy víc pěstovat pojmový idealismus, ale víc bořit fetiše. Snad největší poučení z voleb je, že je na čase zřeknout se fetišů, od pojmu sociální stát přes občanskou společnost až po přímou demokracii, a na své ideje se dívat přes mřížku reality, protože jenom tak budou mít levicové ideje sílu. S pragmatismem to nemá nic společného, protože nakonec jde samozřejmě o ideje, o jejich uskutečnění.
A pokud touto realitou je vzestup fantasmat? Pak to znamená, že právě levice by měla fantasmata vždy a všude narušovat. Jak to psal Hus? Jenom pravda nás osvobodí. A Gramsci říkal totéž, když hlásal, že jenom pravda je revoluční.