V pondělí ČTK oznámila další propad významu, který v české společnosti sehrává poslední veřejné elektronické médium, a to pod lapidární titulkem „ČT1 klesla sledovanost na 18,27 procenta“ — meziročně o 3 procenta. Uvedené číslo nevypovídá nic o kvalitě, kterou nabízí, byť právě v tomto aspektu je často a z nejrůznějších stran kritizováno. Ostatně i zmíněná zpráva bude záhy přetavena v munici, která najde svůj cíl na Kavčích horách. Při dlouhodobě nastavených legislativních podmínkách je však právě faktor kvality tím nejmenším, o co se vedení a osazenstvo této instituce může opřít, i kdyby šlo o schopné, moudré, nekonformní a tvořivé lidi. To bývá reflektováno o to méně, oč víc je Česká televize pod palbou.

Jan Patočka v knize esejů Evropa a doba poevropská říká, že „obec sama je oduševněna duševním pohybem svých členů“. Co jsou v obci média — a s největší intenzitou právě celoplošná média elektronická — než zesilovače těch duševních pohybů a těch hlasů obecních členů, které jsou jejich prostřednictvím rozptylovány do veřejného prostoru? Přitom jakkoli se mohou jednotlivé televize sobě stále více podobat, nic nezmění skutečnost, že úhelným kamenem celoplošné televize veřejné služby je právě úkol ztělesnění veřejného prostoru způsobem vlastním médiu televize, zatímco každá komerční stanice je především soustrojím na spoutání pozornosti a času diváků ve prospěch inzerentů a jejich zájmů.

Na první pohled se může jevit, že obě tyto intence mohou mít mnoho společného, počínaje co největší „cílovou skupinou“. Přesto právě strategie práce s cílovými skupinami a následné utváření instrumentária rétorického, estetitckého i tematického směřuje na úplně opačné strany. Televizi veřejné služby musí zajímat i lidé, kteří už mnoho nenakupují, protože jsou v důchodu. Musí ji zajímat i lidé, kteří si nenakupují z důvodů dobrovolné skromnosti, ke které dospěli třeba skrze vzdělání či jinou cestu vhledu. Musí je zajímat i ti, kteří si ještě nekupují, ale na rozdíl od komerční televize je musí zajímat jiným způsobem než jako subjekty budoucího nakupování. A konečně ji musí zajímat i ti, co nakupují, ovšem ještě i jinak než jako zákazníci, které není radno rušit z jejich návyků a klidu pro nakupování. Když Jan Gogola ml. začal někdy před deseti lety pracovat v televizi jako dramaturg, marně se snažil tehdejší slogan „ČT hraje s vámi“ změnit na „ČT hraje s vámi i proti vám“.

Výše citovaná zpráva se týkala hlavního programu ČT, ale televizi klesá i sledovanost celková, byť ne o tak velká čísla — a bude klesat dál. Po někdejším zavedení duálního systému se zde malými krůčky ohlašuje „digitalizace“ se svojí technologickou možností zavést řádově desítky kanálů, byť celkový počet udělených licencí bude jistě nižší. Nezačíná ale právě tady konkrétní naplnění Bělohradského vize z knihy Společnost nevolnosti? „Ještě nikdy nebyly síly, které nás odvracejí od společného světa, tak mocné. Žijeme ve věku akční nabídky vlastních vědomí a světů. Mnoho převozníků nás dnes umí rychle a snadno přepravit ze špinavého a neposlušného světa společného do čistého a poslušného světa vlastního.“ Existuje-li vůbec možnost realizovat extenzi „společného světa“ v rámci média televize, není televize veřejné služby ze všech výše řečených důvodů jedinou šancí k jejímu uskutečnění?

Ve vzrušené době počátku 90. let, kdy byla započata kampaň ke spuštění soukromých televizí, byla televize veřejné služby líčena podobně jako stát, jenž bylo třeba demontovat: jako zkamenělý moloch, který nemůže ve vší pružnosti integrovat rozmanitost kultury, umění a společenských pohybů. Jako stádo líných kaprů v rybníce, kde chybí štika, která selekcí slabých článků zajistí zdravý růst celého společenství. Za tohoto bohulibého predátora byla vybrána TV Nova, jejíž tvůrci předložili koncepci intelektuální televize s malým prostorem i pro mainstream, načež nakonec zůstalo především u toho druhého. V té době ale naprosté pošlapání licenčního projektu nikoho nevzrušovalo. Imunitní reakce institucí ani společnosti nenastala — ideologická anestezie, že veřejné musí být nahrazeno privátním, zafungovala účinně. Snad se stejnou důsledností, s jakou byl v předchozí, československé variantě socialismu, vymýcen soukromý sektor do té míry, že na rozdíl od jiných států socbloku zde nebyl soukromý ani trafikant či holič.

V rybníce však místo štiky rostl žralok a v Čechách začal prudký posun od „broadcastingu“ k „narrowcastingu“, od „vysíláním všem“ k „zacílenému vysílání“ — internet už jen se zpožděním replikuje tuto základní figuru každého takového duálního systému, kde soukromá média mají dominantní roli a zmnožení kanálů jen zpřesňuje mušky zbraní při střelbě na svůj cíl. Z hlediska diverzity informací — sotva už však diverzity stylů a žánrů, které se naopak unifikují — přináší duální systém větší nabídku. Sotva to však vyvažuje to všechno, co je tlakem na přizpůsobení se profilu dominantní síly zadupáváno do země.

Výchozí fakt, že privátní média se etablovala jako alternativa vstupující do veřejného prostoru z kulturních důvodů, umožnilo dokonale eliminovat na Západě běžný požadavek, že soukromá televizní licence je vedle (dlouhodobě a soustavně obtížně vymahatelných) programových závazků vyvážena také mohutným licenčním poplatkem do veřejných fondů. V Čechách obdržely soukromé televize licenci na první dekádu zcela zdarma, dnes za ni (na období delší než deset let) platí dvě stě milionů korun. Dobu, za kterou si na ni vydělají, je snazší počítat spíše na týdny než měsíce. Ve chvíli, kdy už byly obě celoplošné soukromé televize stabilizovány a nabyly na síle a především dominanci, začal se ve veřejném diskursu (Železného pořad Volejte řediteli byl prorockým zřídlem těchto myšlenek) prosazovat názor, že televizní vysílání je prostě jen jednou z mnoha komodit, které tržní ekonomika nabízí svým klientům a ti rozhodují o obsahu — televize se jen stará o rozpoznání těchto skupin, jejich potřeb, vkusu a o to, aby je nic nevyrušovalo v konzumaci toho, co jim právem náleží. A jak známo z tržních pouček: dominantní hráč na trhu určuje trend.

Čitelný je i scénář pro další vývoj: televizi veřejné služby bude odebrána reklama a zrušeny „nesystémové“ poplatky. Budou nahrazeny „systémovým“ přídělem ze státního rozpočtu ve stejné výši. Současně se budou udělovat další licence a divácký „koláč“ se bude krájet mezi další jedlíky. ČT vykáže další pokles sledovanosti a při pohledu na zbytnělý moloch, který průkazně nebude schopen obstát v konkurenci malých, hubených, sympatických štik, budou nakonec poslanci ještě hrdiny v očích veřejnosti, když potravu pro nenasytného jedlíka pořádně zredukují, případně i privatizací některých kanálů. Druhou řadu pojistné artilerie bude tvořit mnohohlasý chór: televize je už stejně dávno mrtvé médium, její roli už už beztak převezme internet. Sotva si lze představit krásnější příklad nevyhnutnosti osudu vlivem vývoje technologií.

Imaginace je však na osudu nezávislá, a tak si lze představit i jiný scénář — třeba se i najde politický sebevrah, který by se jej ujal. Provozovatelům komerčních televizí je tedy s dostatečným předstihem sděleno, že pro další období celoplošné licence nebudou uděleny. Mimo jiné proto, že technologie již umožňují televizi veřejné služby provozovat klidně deset kanálů, i když z hlediska společenských potřeb jich nemusí být tolik, dost už zastane internet. Na rozsáhlém webovém portálu si divák klidně sestaví svůj program z archivu. Třeba i na třech kanálech budou estrády a budou si konkurovat. Ale i tam bude ve vymezených časech dobré zpravodajství. Kde bude nejvíc diváků, může být povolena i reklama. Díky tomu bude možné snížit televizní poplatek — dost vydělá na všechny kanály. Celý program bude navíc kritizovatelný, a jelikož kontrolní orgány i vedení televize budou složeny z kompetentních lidí, dokážou vyslyšet argumenty a nabízet korekce... Ano, jistě, nebude to tak růžové. Ale není to z hlediska veřejného zájmu smysluplnější cesta než ta, kterou nabízí neodvratný osud?