V posledním čísle německého zpravodajského týdeníku Spiegel se objevil článek, který porovnává ceny a účinnosti preparátů, které prodlužují život lidem s rakovinou. Na první pohled skvělá věc. Dobrá desítka různých preparátů, desítka výrobců. Prodlouží život nemocným s rakovinou střev, plic a prsou, rakovinou ledvin i sarkomem měkkých tkání. U některých preparátů sice vůbec není uvedena průměrná doba prodloužení života a těch kde je, škoda mluvit — u všech uvedených léků se pohybuje v rozmezí od 0,8 do maximálně sedmi měsíců s tím, že nejpravděpodobnější doba leží mezi 2 až 4 měsíci prodloužení života. To nezní opravdu nijak vítězně.

Více však šokuje cena preparátů. Kolik stojí roční léčba protirakovinnými léky od proslulých firem, jako jsou švýcarský Roche, německý Bayer nebo americký Pfizer či Eli Lilly? Žádná není v přepočtu na koruny levnější než čtvrt milionu a nejdražší šplhá v roční částce až na 3,4 milionu korun. Dobře, pro smrtelně nemocného a jeho příbuzné a milé má většinou každý den navíc cenu naděje, kterou nelze vyčíslit. A když nemáme nic jiného, tak nám vlastně nic nezbývá. Přijmout nevalné výsledky a platit vysokou cenu. Stínem je, že byly zaznamenány nepříjemné vedlejší účinky, takže mnohdy nelze vůbec hovořit o zlepšení kvality života. Typickým vedlejším účinkem švýcarského preparátu Herceptinu je například vznik srdeční nedostatečnosti.

Porovnejme nevalné a drahé preparáty nejslavnějších farmaceutických firem pro boj s obávanou rakovinou se zcela jiným postupem. Tato cesta se jmenuje salutogeneze neboli tvorba zdraví. Metoda byla vyvinuta na základě prací Aarona Antonovskeho (1923—1994), od něhož také pochází vlastní název. Antonovsky hledal odpovědi na podstatu zdraví v rozhovorech se ženami, které přežily nacistické koncentrační tábory, a přesto po třiceti letech, navzdory prožitému hororu, byly psychicky i tělesně zdrávy.

Na základě výpovědí dospěl k hypotéze, že zdraví závisí na pocitu koherence — tj. „důvěře s globální orientací“. Tato důvěra pozůstává ze tří komponent: pochopitelnosti — vše, co mě potkává, umím uspořádat a pochopit a sděluje mi to jasné informace; ovladatelnosti — vnímám sám sebe jako člověka, který má vlastní schopnosti čelit tomu, s čím se v životě setkává, a když ne, tak mám jistotu, že se mohu spolehnout na ostatní lidi, kteří mohou věci řešit a těmto lidem důvěřuji a významnosti — jsem přesvědčen, že se vyplatí v životě investovat námahu do různých situací — rovněž v emocionální rovině — a to, co mi život nabízí, vítám jako výzvu a nikoliv jako zátěž. Základní otázka salutogeneze je „Co mě zachová zdravého?“ namísto „Proč onemocním?“

V současné medicíně, bohužel stále ještě, po několik posledních století, panuje mechanistické chápání nemoci — podle něhož ke vzniku nemoci vede určitý rušivý moment. Prevence nemoci podle současné mainstreamové medicíny spočívá v odstranění těchto rušivých momentů. Tento pohled má tři základní slabiny: opomíjení subjektivních aspektů poruch zdraví, hledání specifické příčiny nemoci a postulované oddělování zdraví a nemoci. Salutogeneze má oproti tomu komplexní povahu a je založena na vyvážení vnitřních a vnějších faktorů života jednotlivce.

V této souvislosti lze uvést, že existuje studie dokazující, že u žen, které jsou zaměstnané v podniku s odbory, má vyšší krevní tlak pouhá čtvrtina ve srovnání s těmi ženami, které pracují ve firmě, kde odbory nejsou.

Původní Antonovskeho hypotézu pak důkladně rozpracoval heidelberský výzkumník Ronald Grossarth-Maticek. Zjistil, že existuje celá řada pozitivních faktorů, které působí synergicky, ale každý z nich působí samostatně jen velmi málo. Jeden však v synergickém působení předčil všechny ostatní. Jedná se „citový spontánní vztah k Bohu“ vymezený povinností a nutností. V rámci dlouhodobého experimentu hodnotil Grossarth-Maticek v roce 1993 dvě skupiny experimentálních osob. U té, kde byla přítomna spolu s dalšími faktory „pozitivní víra“, žilo 93,9 %, zatímco ve skupině, kde tento aspekt chyběl, ale bylo přítomno všech ostatních čtrnáct pozitivních faktorů, přežilo jen 23,8 %.

Základní salutogenetickou terapií je vlastně psychoterapie jejímž cílem je zvýšit důvěru v sebe a důvěru a víru ve šťastné vyřešení problémů. 784 nahodile vybraných osob se v letech 1973—78 účastnilo salutogenetické terapie, která pozůstávala z jedné až pěti denních terapeutických sezení. Po dvaceti a dvaceti pěti letech byly osoby z této skupiny porovnány s odpovídající kontrolní skupinou. Výsledky jsou pozoruhodné. V roce 2000 bylo zjištěno, že v kontrolní skupině zemřela 4 % osob na rakovinu, zatímco v experimentální jen 2,5 %. Rovněž výskyt chronických onemocnění byl v poměru 12,7 ku 7,6 %. K roku 2000 zemřelo 85 % osob z kontrolní skupiny, ale jen 55 % ze skupiny, která prošla intervencí. Velikou otázkou zůstává, jak je možné, že krátké sezení působí na zdravotní stav ještě po čtvrt století.

Volnotržně orientovaní podnikatelé rádi hovoří o spravedlnosti a mají tím na mysli, že není správné uměle přerozdělovat prostředky a snaží se objem přerozdělovaných prostředků snižovat. Jak naznačuje studie o krevním tlaku žen, je to ale poněkud jinak. Právě ti, kdo se chovají jako „tvrdí podnikatelé“ a navzdory svým velkohubým proklamacím každý za své, přenášejí externí náklady na jiné osoby nebo na celou společnost. Rovněž obdobně orientovaní ekonomové pravděpodobně rovněž nevědí, že na řešení mnohých velkých problémů často vůbec nepotřebujeme obrovské a stále rostoucí objemy prostředků, ale mnohdy stačí tradiční lidské hodnoty: věřit sobě, věřit ostatním a nenechat se vykolejit.

Je nad slunce jasné, že by společnost měla věnovat při profylaxi nemocí mnohem větší pozornost méně deterministickým a méně mechanistickým postupům — úspora na zdravotních poplatcích, ale především na utrpení pacientů by byla značná.