↗

Pomocí spravedlivého zdanění bychom získali navíc desítky miliard, jimiž bychom mohli rodinám s dětmi opravdu výrazně ulehčit život. Vládní strany, ale i opozice k tomu však mlčí. Foto FB Ministerstvo práce a sociálních věcí

Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka navrhl, aby lidé s dvěma a více dětmi platili o jeden až dva procentní body menší odvody na důchody, zatímco bezdětní lidé starší pětatřiceti let odvody o dva procentní body vyšší. Návrh ihned odmítli Piráti s tím, že by šlo o trestání bezdětných. Pokud se na celou problematiku podíváme optikou sociální spravedlnosti, ukáže se, že věc je složitější. Nejprve je třeba pochopit, jak funguje náš důchodový systém financovaný z veřejného důchodového pojištění.

Trestání bezdětných?

Peníze, které odvádíme v rámci důchodového pojištění, jdou v podstatě ihned do rukou současných penzistů. Rozdíl mezi příjmy z důchodového pojištění a výdaji danými zákonem je dorovnáván z daní, případně státním zadlužením.

Existuje důvod, proč by měly platit vyšší daně bezdětní? Ano, ale pouze tehdy, pokud výnos této daně bude skutečně užit na podporu rodin. Argumentace je vcelku jednoduchá. Rodiče omezují uspokojování svých potřeb, aby naplnili potřeby dítěte, a investují do vybavení, kroužků, zdraví a celkového rozvoje svého potomka.

Měsíční náklady na dítě jsou podle odhadů kolem pěti až devíti tisíci korunami bez nákladů na vzdělání. Pokud budeme dávat na potomka částku 7 500 korun, pak jedno dítě stojí za osmnáct let 1 620 000 korun. To jsou přímé náklady, ale musíme připočíst i obětované příležitosti, skutečnost, že rodičovství negativně ovlivňuje příjem žen, a konečně i ušlé potěšení, jež si museli rodiče v zájmu svých dětí odepřít.

Pokud se na věc podíváme z investorského — a to velmi konzervativního — hlediska, pak pokud bychom spořili osmnáct let 7500 korun s průměrným tříprocentním ročním úrokem, vychází nám metodou výpočtu složeného úrokování, že nás jedno dítě stojí po zdanění úroků 2 077 927 korun — a to nepočítáme podporu potomka během studia na vysoké škole a v dalším životě.

Děti jsou drahé a rodiče si jejich pořízením objektivně omezují svou životní úroveň. Jak se to však týká bezdětných, když se někdo dobrovolně rozhodl založit rodinu a omezit se? Odpověď spočívá ve výše popsaném fungování důchodového systému. Děti jednou dospějí, budou pracovat, ze svých příjmů platit důchodové pojištění a tím se skládat na důchody starší generace včetně bezdětných.

Z ekonomického hlediska je tak důchod bezdětných výnosem, který pochází z práce a peněz rodičů, které vložili do péče o své děti. Jde o klasický příklad pozitivní externality, kdy jedni mají bezplatné užitky z výdajů či práce jiných. Bezdětní nejenže ušetří na dětech a nemusejí obětovat tolik příležitostí, ale ještě mají příjem z práce dětí jiných.

Pozitivní externality se obyčejně řeší dotováním těch, kdo vynakládají výdaje, těmi, kteří z těchto výdajů mají užitek. Jinak rodiče dětí vlastně dotují bezdětné. Vyšší sazby pro bezdětné a z nich financovaná podpora rodin s dětmi jsou tedy ospravedlnitelné. Děje se to již dnes pomocí slev na daních a jiných opatření, v jejichž důsledku rodiče platí nižší daně.

Jurečkův návrh je skandální

Jurečkův návrh je pobuřující, ale nikoli kvůli otázce vyššího zdanění bezdětných. Ve srovnání se zbytkem Evropské unie má Česká republika jedny z nejnižších daní velkých firem a nejbohatších, nedaníme kapitál a nejméně daníme obrovské majetky. Každoročně z České republiky odteče kolem tří set miliard korun na dividendách, ovšem celková částka včetně zmanipulovaných vnitropodnikových cen sahá až k tisíci miliardám korun.

Přitom máme jednu z nejvyšších majetkových nerovností a nejvyšší zdanění práce v Evropské unii. Při přepočtu na HDP je našich deset procent nejbohatších bohatších než jejich západní kolegové. Česká republika je jedna obrovská pozitivní externalita, kde společnost doslova a do písmene dotuje obrovské zisky a majetky nejbohatších z důvodu jejich podprůměrného zdanění. Jurečkův návrh je tedy výsledkem zbabělosti nastavit spravedlivě daně.

Pomocí spravedlivého zdanění bychom získali navíc desítky miliard, jimiž bychom mohli rodinám s dětmi opravdu výrazně ulehčit život. Vládní strany, ale i opozice k tomu však mlčí, což jen dokazuje, jak jsou si svými vizemi daňové a sociální politiky vládní i opoziční strany podobné. V současné sněmovně přes halasné snahy rétoricky se odlišit neexistuje alternativní politická vize.