Mysterium levice

Michael Hauser

Uvažovat levicově znamená vyčlenit se z davu. Situace je o to složitější, že pojmy ztratily svůj původní význam. Navíc zde není levice zřetelná a uchopitelná, již by bylo snadné následovat.

Je známo, že levice se neobejde bez teorie. Dá se říct, že čím je levice radikálnější, tím více teorie potřebuje. Ale dnes se bez špetky teorie neobejde nikdo, kdo neuvěřil pravicovému kolovrátku o nutnosti reforem. Na chvíli se musí stát teoretikem a sám si zjistit, jak je to s rovnou daní, s penzijní reformou, zadlužováním, protože z běžných médií se to nedozví. Adorno kdysi napsal, že význam myšlenky se měří její vzdáleností od kontinua známého. Každý, kdo se hlásí k levici a ví proč, se vzdaluje vládnoucím šablonám a už tím je nonkonformista.

Levicový způsob uvažování tedy znamená vyčlenit se z davu, masy nebo, jak by řekl Nietzsche, stáda. Faktem ovšem je, že tzv. názor většiny může být produktem mediálních a statistických manipulací, a vůbec nemusí odpovídat reálným postojům. Rozhodující proto není, kolik lidí si co myslí, ale jenom to, zda to, co si myslím, vyjádřím veřejně.

Hlásit se k levici je ale obtížné i proto, že nastalo převrácení pojmů. Pravicové strany se ohánějí spravedlností (rovná daň je spravedlivá) a mluví o zásadních reformách, radikálních změnách, ba revoluci. Konzervativní CATO Institute uspořádal v květnu 2004 konferenci s názvem „Republikánská revoluce po deseti letech“. Na konferenci se pak probíraly její úspěchy a neúspěchy.

Pravice používá slovník staré levice, když mluví o revoluci nebo reformách, kdežto levice přejímá výrazy od konzervativní pravice, když hlásá, že chce zachovat či konzervovat sociální stát. Levice přenechala koncept revoluce pravici a nemá odvahu mluvit o zásadních změnách. Pravice usiluje o změnu, levice o zachování statu quo.

U nás pravici nahrává i to, že zde chybí zkušenost s levicí, která není svou vlastní karikaturou, s levicovým hnutím, jaké bylo na Západě v roce 68. Byly tu pouze náběhy jako Hnutí revoluční mládeže, ale to bylo na začátku normalizace nelítostně vymazáno. Jeho symbolickým koncem byla Internacionála zazpívaná Petrem Uhlem a dalšími poté, co byl nad nimi vynesen rozsudek.

Ve Francii, Německu, Spojených státech a jinde nadále působil levicový náboj roku 68 a přeléval se do různých hnutí a aktivit, od antikapitalistických a protiválečných po feministické, ekologické a umělecké. Zároveň tu byl jiný vztah k teorii. Toto hnutí bylo spojeno se studenty a levicovými intelektuály a bylo samozřejmé číst Marcuseho, Adorna, Marxe. Tito lidé pak nadále udržovali levicovou atmosféru na univerzitách, v kultuře, v nových sociálních hnutích.

U nás byli levicoví teoretici jako Karel Kosík, Milan Machovec, Robert Kalivoda, Vítězslav Gardavský a mnozí další z univerzit a ústavů vyhnáni a zůstali tam ti, kteří i v teorii přistoupili na konformismus vůči režimu. Když jsem před deseti lety hledal člověka, který by v rámci seminářů Soku přednášel o amerických marxistech, jako byl Paul Sweezy, nechtěl jsem věřit, že v celé republice není nikdo. Pikantní je, že jsem dokonce nenašel nikoho, kdo by přednášel aspoň úvod do marxismu.

Když se u nás mluví o levici, je to stále dost neuchopitelný pojem, protože tu nejsou téměř žádní lidé, knihy, časopisy, skupiny, které by ukázaly, co to levice je. Přihlásit se k levici proto vyžaduje jistou dávku platonismu, tedy schopnost přihlásit se k ideji levice jako je osvobození od různých podob útlaku a manipulace nebo vytvoření podmínek pro lidskou existenci všech, tedy idea fundamentální svobody a spravedlnosti. Platoniků však bylo vždycky málo. Dokud tato idea, tak řečeno, nebude mít své tělo, tj. nevznikne tu levicová kultura, hnutí nebo strana, veřejně se k levici bude hlásit málo lidí. Takže je to na platonicích?

    Diskuse
    May 14, 2010 v 7.02
    svět řeči a řeč světa
    Hledal Gaius Mucius Scaevola ideu levice?
    Bude filosofie sloužit ideologii?
    Je déjà-vu porucha nebo osvícení?
    Stane se slovo tělem?
    MH
    May 14, 2010 v 8.58
    Tak toho neznám, znám jenom Publia Mucia Scaevolu.
    Idea levice se v Římě poprvé objevila tenkrát, když se plebejové oddělili od těla římského národa, ztělesňovaného patriciji, a odešli na Svatou horu (secessio plebis). Nevidititelná část národa se stala viditelnou a stala se tím, čemu Ranciere říká subjektifikace (stali se politickým subjektem). Idea levice byla pak spojena s tribunátem, aspoň v první fázi, a to především u bratří Gracchů. Ale to byla levice avant la lettre. Tento pojem vznikl až v Národním konventu za Francouzské revoluce.