Ve srovnání s posledními volbami by člověk od ODS čekal více. Klip negativně se vyhraňující vůči KSČM a ČSSD skrze minipříběh vymetení jeskyně KSČSSD hrdiny z ODS nepostrádal slušné filmařské zpracování a humor v rámci alespoň minimální úrovně vkusu. Letos ODS v negativním vymezení vůči ČSSD přitvrdila. Ve spotu tak činí způsobem, kterým snad musí urážet i své vlastní voliče.

Stereotypní a nevýrazné zamrazené záběry, či přesněji fotografie smutných lidí doplňuje výčet různých typů zla, které připravuje Jiří Paroubek. Na to navazují zmínky opačných a dobrých záměrů, které přinese ODS. Netřeba bědovat nad mizerným a laciným zpracováním ne nepodobným někdejším spotům neonacistických uskupení a jiných neumětelů.

V takto negativně laděném spotu je pozoruhodnější, že ODS neskrývá komplex, který má z předsedy ČSSD, když všechny zákeřnosti svaluje pouze na něj, nikoli na celou sociální demokracii. V druhé půli vystupuje předseda Nečas, a nezvládnutost spotu tak graduje. Jakoby on a tvůrci spotu nevěděli, že součástí přesvědčivého projevu je také mimika, gestikulace a modulace hlasu.

Nečas je beztvarý a bezbarvý, bez chuti a zápachu. Jeho umístění do školní třídy je vzhledem k předchozím záběrům zcela nepochopitelné. Možných sdělení je několik. Ve vystupování se má ještě co učit. Nebo naopak — on je učitel a ostatní se mají co učit. Nebo — protože je vedle něj glóbus a za ním mapa — je učitelem národů. Ve třídě kromě něj však nikdo není. Komu to tedy vykládá?

Spot ČSSD evidentně vytvořili profesionálové. Letecké záběry, které mají rychle vystihnout krásu naší domoviny, krátké sekvence navozující dojem kýžené verze budoucnosti na efektivně obdělávaných polích, na dynamické burze, v moderní a čisté automobilce či nemocnici, ve tvářích šťastných důchodců i dětí, jsou profesionálně odvedené.

Střih má vcelku dobrý rytmus, i hudba je zvolena relativně vkusně. Záběry zemědělského, výrobního, finančnického i osobního štěstí jsou střídány s mluvící hlavou Jiřího Paroubka. Spot se dá číst i jako jeden z dalších pokusů o budování kultu stranické osobnosti — jakoby ČSSD reprezentoval jen on.

Tomu napomáhá jak sled fotografií z jeho dětství a jinošského věku, zmínka o jeho pracovitých rodičích, a tudíž jeho genetické předurčenosti k témuž, či vstup jeho manželky, která vyzvedne svého chotě coby „jednoho z mála politiků, kteří myslí opravdu na lidi“. Není tak ani jasné, zda v ČSSD další politici jsou také takoví.

Minimálně to evidentně neví Paroubkova manželka. Tento Paroubkův miniportrét přes kvalitní zpracování nejde za vizuální klišé a nemá nápad, kterým by mohl zaujmout. Spíše jen neurazí.