↗

V lednu v Praze jako včera v Sao Paulu? To asi ne, prožívat můžeme spíše úlevu než bezbřehé štěstí, to ale neznamená, že pro nás nepůjde o srovnatelně mnoho. Foto Carl de Souza, AFP

Ze dvou včerejších „událostí dne“ je zcela nepochybně podstatnější ta brazilská, a to i pro nás. Konec Jaira Bolsonara v čele Brazílie může mít bez nadsázky epochální dopady. Další čtyři roky ultrapravicového hrubiána u moci by mohly znamenat, že se zcela zhroutí ekologická stabilita amazonského pralesa, pokud tedy už nevratné změny nenastaly tak jako tak.

Amazonie působí v rámci globálního ekosystému jako stabilizátor a „chladič“. Její ničení prohlubuje rozvrat klimatu, globální oteplování a snižuje šance, že se lidstvu nakonec podaří planetární ekologickou krizi zvládnout ještě jakž takž přijatelným způsobem.

Bolsonarovi to bylo jedno. Za podpory nejtemnějších oligarchických struktur brazilské společnosti a nadnárodní kleptokracie systematicky odbourával opatření na ochranu přírody a otevíral panenské pralesy plenění. Odlesňování, stejně tak jako vybíjení původních přírodních národů, se během jeho éry rapidně zrychlilo, a pokud by zůstal u moci, mohlo to mít nedozírné důsledky pro celý svět.

Vedle toho mělo jeho vládnutí samozřejmě mnohočetné ničivé dopady na celou brazilskou společnost, naprosto nezvládnutým řízením pandemie covid-19, jíž padlo za oběť na 700 tisíc Brazilců, počínaje, všestranným zhrubnutím veřejného diskursu a podkopáváním demokracie konče. Bolsonaro patřil k vlně ultrapravicových nabubřelých tlučhubů, která zachvátila celý svět v posledním desetiletí a jejímž nejcharakterističtějším představitelem byl Donald Trump v USA.

Mezi jejich určující rysy patří cynický vztah k realitě, metodické lhaní, neúcta k demokratické politické kultuře, pohrdání sociálními, ekologickými a obecně humanistickými či emancipačními ideály. U nás se jeden z nejgrotesknějších politických sporů posledních let vedl o to, zda je více „českým Trumpem“ Miloš Zeman nebo Andrej Babiš. Druhý jmenovaný za tím účelem na svém profilu v sociálních sítích dlouho pózoval s variací na trumpovskou kšiltovku, kterou odložil až momentě, kdy se Trumpovi příznivci s jeho podporou pokusili o protiústavní převrat proti výsledkům demokratických voleb.

Každopádně je to spor, který není nijak podstatné rozsuzovat a bez valného nebezpečí, že se tím dopustíme na realitě křivdy, můžeme za české představitele trumpovské politické tendence označit oba dva výlupky z temnějších koutů české politiky — Babiše i Zemana. Výše uvedené charakteristiky daného směru jsou jim oběma společné. Liší se v detailech: Babiš snad méně okázale projevoval ochotu kolaborovat s Čínou či Ruskem, na druhou stranu mnohem odhodlaněji nežli Miloš Zeman pracoval na demolici české demokracie, když různé instituce českého státu fakticky proměňoval ve složky svého podnikání.

Před pár dny jsme tu publikovali analýzu situace před českými prezidentskými volbami, v níž jsme dovozovali, proč Andrej Babiš nemá valné šance zvítězit v prezidentských volbách — alespoň proč se to tak zatím jeví ze všech průzkumů. Pokoušeli jsme se vyložit, v čem, viděno perspektivou kulturně-politických archetypů, zaostává za Milošem Zemanem, a proč se mu tedy nedaří zopakovat Zemanův trik z před deseti let: obsadit se do pozice protivládního rebela.

Předpokládali jsme, že to Babiš a jeho lidé sami nahlédli a do prezidentského klání vyšlou jiného kandidáta či přesněji řečeno kandidátku. Měli jsme za to, že půjde o eurokomisařku Věru Jourovou či europoslankyni Ditu Charanzovou.

Nyní je zřejmé, že takový předpoklad byl mylný. Andrej Babiš se rozhodl jít do prezidentské volby sám. Důvody to může mít různé. Je možné, jak argumentují kolegové v magazínu Neovlivní, že rozhodla jeho chronická nedůvěra ke komukoli ve vlastním okolí. Je možné, že se jedná o strategickou úvahu, jejímž cílem je rozšířit si voličskou základnu a zacementovat si podporu antisystémových prostředí, jak usuzuje Petros Michopulos. Ale je také možné, že prostě jenom zvítězilo jeho ego nad jakýmikoli strategickými ohledy.

Buď jak buď, co bylo předvčerem, teď už není důležité. Čas k prezidentským volbám bude ubíhat už velmi rychle a je vysoce pravděpodobné, že Andrej Babiš se v nich ocitne ve druhém kole s reprezentantem demokratického tábora, jímž podle všeho, co nyní víme, nejspíše bude generál Petr Pavel.

Babiš se spoléhá na to, že nepříznivé preference dokáže ještě zvrátit. A je v podstatě jediný myslitelný způsob, jímž se o to může pokusit: destrukcí kredibility svého protikandidáta.

Počítejme tedy s tím, že vůči Petru Pavlovi — a pokud by se zdálo, že reálnou šanci mohou mít i někteří z dalších demokratických kandidátů, pak i proti nim — Babišova propagandistická mašinerie rozpoutá podobnou kampaň, jíž byli od loňského jara vystaveni Piráti: a jak to s nimi dopadlo, si všichni ještě živě pamatujeme.

Je nesčetně důvodů, proč je před prezidentskou volbou Petr Pavel ve výhodnější pozici, než tehdy byla Pirátská strana, a proč je naopak Babišova pozice ve vztahu k prezidentské volbě mnohem složitější, než jakou měl jako vůdce politického hnutí ve volbách sněmovních. To ale neznamená, že se takováto nechutná kampaň nerozpoutá. A také to samozřejmě neznamená, že její výsledek je dán předem.

Že Babiš kandiduje osobně, je v jistém smyslu i velmi dobře. Nejen proto, že jeho výchozí šance jsou patrně nižší, nežli by měla jeho správně vybraná „náhradnice“. Ale zejména proto, že střet kdo s koho — dvou základních tendencí v české politice, demokratické a autoritářské — bude nasvícen zcela přehledně.

Platí přitom i fakt, že Petr Pavel dost možná není kandidátem optimálním, rozhodně není kandidátem, který by vyrostl z lůna občanské společnosti a který by spontánně vyvolával přízeň zastánců sociální spravedlnosti, ochrany přírody či prohlubování demokracie. Jemně řečeno, není to český Lula.

Noční brazilskou radost totiž samozřejmě umocňuje, že Bolsonara porazil právě Lula: jeden z nejsympatičtějších státníků jednadvacátého století, socialista, ochránce přírody a zastánce všech slabších a zranitelných, představitel silné emancipační tradice jihoamerické politiky, několik let nespravedlivě vězněný. Jeho první povolební výroky se čtou jako zprávy z jiného lepšího světa: v ochraně Amazonie se zavede mezinárodní spolupráce, bolestně rozdělenou společnost začneme sjednocovat. „Vstupujeme do nových časů míru, lásky a naděje,“ řekl.

Nic takového tady u nás nečekejme, ale to není tak docela vina Petra Pavla. Je to dáno tím, že česká občanská společnost se žádnou osobnost ze svého středu vybrat ani nepokusila a česká levice tu vinou své kolaborace s Babišem po roce 2017 zcela vyklidila pole.

To ale neznamená, že by tím střet mezi Babišem a Petrem Pavlem či kterýmkoli z jeho možných demokratických protikandidátů byl méně přehledný. Babiš představuje přímou hrozbu pro demokracii, je to reprezentant oligarchie, člověk, který stát bere primárně jako nástroj svého podnikání a který ve svých rukou zkoncentroval absurdní míru mediální, ekonomické a politické moci — a v boji o ni se neštítí takřka ničeho.

Jeho soupeřem bude zkrátka představitel české demokratické tendence v politice, se všemi jejími neduhy a nedostatky. To nám ovšem nemůže zabránit vidět jasně, na čí straně s veškerou vehemencí v takovém střetu máme stát.

Dělat je zapotřebí dvě věci: za prvé tlumit jakékoli rozbroje v demokratickém táboře. Férová soutěž mezi kandidáty od Petra Pavla přes Danuši Nerudouvou až po Marka Hilšera či Pavla Fischera nechť směle probíhá. Ale ať je od počátku jasné, že si všichni mezi sebou navzájem v případném druhém kole proti Andreji Babišovi vysloví podporu.

Je v bytostném zájmu české levice i jeho osobně, aby se do tohoto tábora bez jakýchkoli okolků a vytáček zařadil i Josef Středula. A stejně jednoznačně by se měla vyslovit každá levicová organizace, která chce hrát ještě někdy ve společnosti nějakou vlivnou roli. Už sama neutralita by tu byla neodpustitelnou zradou.

Za druhé je totiž zapotřebí přestat s relativizováním hrozby, kterou Andrej Babiš s celou svou mocenskou mašinérií pro českou demokracii představuje. Například v rámci našeho oboru je nutné přestat se tvářit, že jeho média jsou nějakou součástí profesně přijatelného novinářství — a požadujme, aby veřejnoprávní rozhlas i televize okamžitě přestali Babišovy zaměstnance z Mafry zvát do svých pořadů.

Stejně tak je nutné přestat se tvářit, že se nějak zpronevěřují novinářské etice média, která z upozorňování na hrozbu, kterou Babiš představuje, učinila osu své identity. Ve skutečnosti je to přesně naopak: profesně selhávají tam, kde byť jen stínem fatální nebezpečí spojená s Babišovým MafrANOfertem a jeho možným návratem k moci bagatelizují.

Babiš na Hradě — může se to stát? Při té představě se úží dech a zastavuje srdce. Zcela vyloučeno to ale bohužel samozřejmě není. Znamenalo by to ještě o řád tvrdší úder české demokracii než dvacet let hradního účinkování bizarního dvojčete české polistopadové politiky — Klauzemana. Tak doufejme, že v lednu obstojíme aspoň tak jako včera v Brazílii: devětačtyřicet procent pro českého Bolsonara bychom už teď brali všemi deseti. Může záležet na každém z nás.