Pět minut mezi čtyřma očima s jedenácti vědci o byznysu ve vědě
Matěj StropnickýJedenáct politiků a jedenáct vědců dostalo zásluhou spolku Věda žije! možnost si v sobotu v Arše pět minut povídat. Rotovalo se přísně, na zazvonění. Zvolil jsem jediné téma: Financování veřejného školství, vědy a výzkumu soukromým sektorem - ano, či ne a proč?
Milena Bartlová (1958), historička umění, Filozofická fakulta MU Brno
Spolupráce je zřejmě nezbytná v technických oborech a v medicíně, ne však v přírodních a už vůbec ne v humanitních vědách. Klíčová je ale podle mne obecně otázka etiky vědy a tu vnímám jako důležitější než výnosnost. Česká věda těžko může být světová, ale má se se světovou poměřovat.
Rudolf Zahradník (1928), fyzikální chemik, Ústav fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR, v letech 1993 - 2001 předseda AV ČR
V normálním světě jsou různé zdroje financí ve vědě jasně rozeznatelné. Vnitřní hnací silou průmyslu je obstát a to není možné bez kontaktu s vědci. Průmyslové podniky proto musejí mít jednoho dva experty, kteří budou neustále chodit po odborných vědeckých pracovištích a zjišťovat, co se nového vyvíjí, v čem se bádá a to, pokud to bude vhodné pro daný sektor, i dodatečně podporovat.
Blanka Říhová (1942), imunoložka, Mikrobiologický ústav AV ČR
Složitá otázka. Už samo užívané dělení na základní a aplikovaný výzkum považuji za sporné. Věda je podle mne také jen řemeslo. Vědecký pracovník by se měl proto se zástupcem firmy dohodnout, jeden bez druhého se neobejdou. Vědec vytváří nabídku, kterou firmy poptávají.
Pavel Hobza (1946), chemik, Ústav organické chemie a biochemie AV ČR
Někdy na to byla najata veřejná vysoká škola, někdy soukromá, někdy firma. Rozhoduje spíš to, kde byli zrovna lidi, co to umí udělat včas (a nákladově efektivně).