Deník Referendum Domov

Jakub Patočka to novodobým svazákům Issové a Mádlovi napsal pěkně. Nevyslovena však zůstává nepříjemnost, která visí ve vzduchu: s podobnou zdatností politického vědomí se dnes setkáváme u drtivé většiny zástupců mojí generace. Je třeba rezignovat na představu, že stávající demokracii s issovsko-mádlovským potenciálem přivedeme k fungování, jaké si představoval např. Patočkou zmiňovaný Erazim Kohák ve svém legendárním Průvodci po demokracii. Demokracii z bláta nevykřesáme. Tím se posouváme od reformismem moderované diskuze k radikalismu, k situaci, kterou Slavoj Žižek definoval jako výběr mezi Berlusconim a novým komunismem.
 
Dle slovinského filozofa Slavoje Žižka se přibližujeme momentu, kterému se úpěnlivě snaží vyhnout liberalismus, momentu, kdy budeme postaveni před rozhodnutí typu „život, nebo smrt". Soudobé poukazování na nesprávnost černobílého vědomí je příznakem odkládání této zásadní volby, popřípadě nepřipouštění si závažnosti situace vůbec. Neshlukují se však v ovzduší druhé dekády 21. století krizové jmenovatele, které nás tak jako tak před rozhodnutí mezi „životem a smrtí" přivedou? Připomeňme si tyto výzvy: ekologická krize, světovou expanzi kapitálu doprovázející expanze hladomoru, vyprazdňování politického procesu demokracií euro-amerického střihu, vzmáhání se rasismu a fašismu.
 
Řešení jednoho z jmenovaných problémů, a možná i klíčovou položku krizového výčtu, představuje pro českého filozofa Václava Bělohradského uvadání demokracie. Věc považuje za do té míry pokročilou, že se již dnes zabývá možnými východisky z krize demokracie, mluví o obnově demokracie v budoucnosti. Těmito obnoviteli Bělohradský rozumí nové technologie, v internetu pak spatřuje příštího vedoucího restaurátora demokracie. Z takové teze je snadné vyvodit, že internet by již dnes měl těmto restaurátorským snahám asistovat. Čemu však asistuje YouTube, kterého využilo autorské trio Zelenka – Issová – Mádl? Obnově demokracie stěží: klip nabádá k primitivním politickým předsudkům, posiluje mezigenerační nesnášenlivost, sumou: je ukázkou cynismu. Slepé spoléhání na techniku se tak stává utopickým, utopičtějším než poslední dobou tolik obávaná a v bázni tolik vysmívaná idea komunismu.
 
Zde by snad někdo mohl namítnout, že očekávat samozřejmý přínos od technické revoluce není tak úplně nové, a proto nikoli neopodstatněné. Míněn je Marxův předpoklad postupné organizace proletariátu za rostoucího zapojování strojů do výroby a poklesu nutné pracovní doby na druhé straně. Nebyl by to však Marx, kdyby neprohlédl problematický dovětek trendu teoretického zvyšování volného času u dělníků: buržoazie na snižování nutné pracovní doby reaguje navyšováním pracovní doby mimo nutnost, tím krátkodobě řeší riziko emancipace proletariátu, ale zároveň přivádí na svět fenomén nadvýroby, okolnost přislibující krizi, která kapitalismus pomůže rozložit.
 
Nepleteme si snad při svých nadějných zvěstech zapojování strojů do výroby s rozrůstáním internetu? Pokud ano, měli bychom si osvěžit, jak největší teoretik-kritik kapitalismu, a tedy i teoretik nových technologií, optimistické vyhlídky podmiňoval. Samotný internet, jak ukázali novodobí svazáci Issová a Mádl, nic kladného sám o sobě nepřislibuje. Je třeba zachovat klid a omezit pojetí technologie na pouhou formu, kterou – řečeno jazykem literární teorie – je třeba teprve naplnit konkrétním společenským syžetem (obsahem).
 
Přeceňování technologie je po krátkém extempore protiosvícenských pochyb opět na scéně. Není představa soudobé utilitární ekologie příznakem takové tendence? Jak trefně poznamenává Žižek v ,Nepolapitelném subjektu', Heidegger by se dnes pravděpodobně vysmál představě, že z ekologické krize nás vyvedou nové technologie, které nás do ekologické krize přivedly. Anachronickým, leč ve své době vizionářským, se dnes může zdát jednoznačné odsuzování moderní techniky, jak jej v šedesátých letech analyticky podal Herbert Marcuse.
 
Obě strany extrému, dva pohledy na technologie, pesimistický heideggerovský i optimistický liberální (Bělohradský), mají jednu věc společnou: přecenění významu technologie jako takové, povýšení formy lidského soužití na jeho obsah. O moci technologií však rozhodně nechci pochybovat, vždyť to, co – buď v obavě, nebo v radostném očekávání – povyšují pesimisté nebo optimisté moderních technologií na syžet lidského soužití, prakticky využívají např. mobilní operátoři, což je patrné v reklamních sloganech, které slibují delší život s více volnými minutami. Tím chci jen ukázat, že nové technologie mohou sehrát úlohu naplňující optimistická i pesimistická očekávání.
 
Nové technologie jsou vždy nositeli obojakého vývoje, sehrávají svoji dějinnou úlohu ne o svojí vůli, ale na základě toho, v jakém pracují žoldu; jsou ztělesněním zákonů dialektiky. Nové technologie tak vždy vysílají důvody pro liberální optimismus, ale neméně i pro heideggerovký pesimismus. Přičemž realizací obav z nových technologií je např. italský vývoj, jak dokazuje kupříkladu film ,Videocracy' (je úsměvně příznačným dokladem obojakosti technologie, že před mocí televize varuje právě film – radost pro soudobého dialektika).
 
Optimistickou náplň českého internetu, řečeno s trochou narcismu, představuje např. Deník Referendum; opodstatněnost pesimistických výtek naproti tomu dokládá novosvazácký počin Zelenky – Issové – Mádla. Internet poslouží řadou dalších příkladů, není jen místem vzniku proobčanských iniciativ, jak bychom si přáli spolu s liberály, ale je také úrodnou půdou rostoucím rasistickým projevům. Mince má dvě strany.
 
Jakou pozici bychom tedy měli zaujmout k očekávání díla nových technologií? Opakuji, že střízlivou. Jak jsme viděli, nové technologie samy o sobě nepřinášejí nic, co bychom mohli hodnotit jako přínosné nebo nepřínosné, technologie jsou formou a vždy teprve čekají na naplnění konkrétním společenským syžetem. Proto nemůžeme volit mezi vychvalováním a zatracováním nových technologií. Volíme mezi dvěma základními možnými obsahy, kterými nové dorozumívací prostředky naplníme; volíme v zásadě mezi berlusconiovským a „novokomunistickým" syžetem, tedy mezi zneužíváním internetu, dobrovolným svazačením na internetu a vyprazdňováním politického procesu na jedné straně, na straně nového komunismu pak volíme obnovu radikálně emancipačního projektu, naplňování forem nových technologií lidsky žádoucím obsahem.
 
V tomto směru je třeba rozumět tezi Slavoje Žižka o blízkosti situace radikálního výběru (mezi Berlusconim a komunismem). Pro Žižka představuje obnova diskuze o komunismu obnovu o společném a potažmo o společenském, o sféře, jež je dlouhodobě persekvována globálním kapitálem, o sféře, jejíž obsahové přehodnocení vyžaduje řešení problémů, jež jsme vyjmenovali svrchu: kodaňský debakl prokázal s konečnou platností neschopnost globálního kapitalismu řešit otázky typu: „Berlusconi, nebo komunismus", "trh, nebo ekologie", „smrt, nebo život". Liberalismem obávaný univerzalismus, který taková otázka předpokládá, připomíná Michael Hauser ve svém výkladu Badioua.