Na přechodu v Brně zabil muž za volantem svým autem paní, která přecházela. Krajská samospráva nechala v reakci pokácet strom, který tomu chlápkovi snad clonil, a uzavřela přechod i s lávkou přes Svratku, které vedly k nemocnici. Brňané z okolí Kamenky to nevydrželi a upozornili na událost nápisem AUTO=BŮH na betonové bariéře.

Rovnice AUTO=BŮH se chvěje oprávněným hněvem. Známá skončila pod koly a Jihomoravský kraj zavře přechod. Místo, aby z těch svodidel udělal zúžení, provizorní ostrůvek, tak tím betonem ještě zahradí lávku. Ani retardér nenainstaluje!

Řidič bude snad potrestán, ale auta teď budou ulicí Poříčí jezdit ještě rychleji. AUTO=BŮH poeticky vykresluje situaci v Brně, ovšem fakticky to musí být zavádějící tvrzení.

↗

Brno, model 2020: Paní skončila pod koly a Jihomoravský kraj zavřel přechod. Foto Jan Adamec

Dobře se to ukazuje na vtipném postu moravského glosátora Stanislava Bilera, jenž rozhodnutí zrušit přechod místo omezení rychlosti aut v Brně staví do kontrastu s přístupem mnohem více motorizovaného Phoenixu, který jen po jedné jediné smrtelné nehodě zakázal i jen zkušební provoz autonomních vozů Über. Oproti brněnské události jde o autonomní auto, bez řidiče, bez cestujících, zatím bez prodejců a zákazníků, bez rodiny, bez lidí — prakticky nezapojené do společnosti.

Zdá se, že rovnice z brněnských svodidel zaměnila AUTO za lidi, kteří v něm jezdí, za společnost, do níž jsou zapojeni. Pokud vůbec něco vystupuje jako BŮH, tak je to společnost, tvrdil přece starý sociolog Émile Durkheim.

Svou tezi vyvinul na Aruntanech z centrální Austrálie, kdy se symbol pro božstvo, ohnisko veškerého respektu a uznání, podezřele kryl ve svém významu a fungování se samým kmenovým společenstvím. Požehnání takového boha se projevovalo především respektem soukmenovců, zatímco disciplinace bližními znamenala nevoli božstva.

Jakkoliv jde o hrubou konstrukci, pro rovnici z Brna to znamená, že AUTO bereme jako symbol společnosti, jako kmenový totem, tak jako vlajka představuje Českou republiku. Rovnice je ve výsledku přesná. Auto je zhmotněním pokroku, který dává naše společnost — Deus ex machina. Je důkazem uznání, kterému se těší řidič; kolik pohodlí a místa má pro sebe! Všichni chodci před ním ustupují.

Poškodit auto je tabu, stačí se o ně opřít a je oheň na střeše. Na vlaky, výlohy, mosty, ploty, dodávky, na všechno se sprejuje; nikoliv na osobní automobily... Celou noc stojí venku, nehlídané, ale stále jsou čisté. Jako by na nich bylo něco posvátného.

Podobnost mezi totemem a automobilem je zřejmá, ale i když přistoupíme na Durkheimovu teorii náboženství a nenajdeme žádný podstatný rozdíl mezi Moravany a kmeny z Gibsonovy pouště, i tak automobil funguje jako symbol společnosti jen zčásti. Aboridžinci ve svých totemech nejezdili.

Blíže k podstatě míří Latourovo pojetí technologie. Zachycuje všechny možné praktické a „konstrukční” aspekty auta, a místo o jediném Bohu mluví o chimérách. To jsou podle řeckých mýtů podivné spletence kozy, draka, lva a hada zároveň. ¨

Polobožská bytost, chiméra auta, není jen plechovou mašinkou, člověkem, jenž ji řídí, nebo lidmi, jež si ho váží, sahá mnohem dál, do motoru naší ekonomiky, do továren, kde se vyrábí, do krevního oběhu dálnic a silnic, po nichž proudí. Je vitálním aktérem tak zvané sídelní kaše, rozsáhlých polí za hranicí větších měst, kde rodinné domky rostou bez ladu a skladu jak houby po dešti.

Auta podněcují růst sídelní kaše a ona zase podporuje cestování auty. Žije v celkové podobě města, dopravními zvyklostmi obyvatel a různými normami — tu na parkování, hluk, tu na rychlostní třídy silnic, které určují, kde samospráva nesmí postavit zpomalovací práh.

Z jiného úhlu je součástí auta v krajině čerpacích stanic a silnic pocit osobní svobody a paradoxně i nezávislosti. A to pořád ještě nejsou všechny části chiméry auta, automonstra, nicméně poskytují představu o jeho nesmírnosti, vlivu a způsobu, jak hledat další.

Umělecké dílo AUTO=BŮH ukazuje na samo automonstrum. Nesmírnou chiméru, jíž žena na přechodu nemohla vzdorovat. Bytost, která si podmaňuje celá města, onen pocit nesmírné moci, které nelze odolat, tak jako božstvu. Není třeba znát celou teorii, aby nás rozechvěla slova zapuštěná v naší žité zkušenosti. Katolíka před oltářem také nenaplňuje úcta jen tehdy, pokud je teologem.

Zpráva na svodidle námi chvěje, když ukazuje na božskou moc automonstra. To je ovšem vysvětlení, které zachází s rovnicí AUTO=BŮH, jako by byla z nějaké budoucí antropologické studie o zvláštnostech soudobé dopravy na jižní Moravě, zatímco je spíše politickým heslem.

Teoretický přístup umožňuje rozklíčovat jen část politické povahy hesla. Tedy, že zájmy spoluobčanů, kteří chodí pěšky do nemocnice, jsou podreprezentovány v automobilovém uspořádání, a že nemotorizovaným ženám se dostává málo respektu.

Neposkytuje však uspokojivou odpověď na nejpalčivější politický význam, a sice rozdělení zodpovědnosti za současnou situaci, kdy chodíme městem s očima na šťopkách, aby nás někdo nezajel. Odpověď, že za to může automonstrum, je vlhkým snem každé byrokracie, protože to už rovnou můžeme říci, že na vině je průmyslová civilizace, všichni a nikdo.

Zodpovědnost nesou jistě ti, kdož mají největší vliv na současný stav nebo z něj nejvíce profitují. Svůj díl nesou jistě místní radní z Jihomoravského kraje, to ale nevysvětluje, proč obvinění rezonuje napříč republikou.

Podle dostupných dat z demokratických režimů má z občanů významný vliv na věci veřejné pouze horních deset procent co do příjmu (spíše ovšem jedno procento, ale k tomu chybí přesnější data), ostatní příjmové skupiny mají na politiku vliv zanedbatelný. Zároveň podle českých dat má pravděpodobnost vlastnictví auta tendenci stoupat s příjmem — hrají v tom roli i jiné faktory, ale těžko vinit ty, kteří nemají na výběr.

Shodou okolností tak spoluobčané, kteří mají jako jediní nezanedbatelný vliv na politiku, jsou zrovna titíž, kteří mají větší sklon vlastnit auta a být tak obdařeni nejhojnějšími symbolickými i praktickými zisky z automonstra. V posledku AUTO=BŮH jako politické heslo není ani mapou, ani pomluvou, ale příkazem. Slovy, jež nutí člověka jednat.

Chtít ukončit nadvládu božského automonstra není to o nic více radikální než chtít důstojné bydlení pro všechny. Ovšem jak pokořit nadlidské monstrum?