Rusko-americká Dohoda o rozsahu dalšího snížení a omezení strategického útočného arzenálu je sama o sobě přesně tím, co říká její název. Ničím víc. Pomineme-li formální předmluvu, nelze v ní nalézt nic o bezjaderném světě, o íránském či severokorejském nebezpečí, o radaru v Brdech ani o zpomalení závodů v celosvětovém zbrojení. A upřímně řečeno, žádný z nezaujatých znalců ani nic podobného neočekával.

Takzvaný nový START byl od samého počátku plánován jako náhrada původního STARTu, Dohody o omezení strategického arzenálu z roku 1991, jejíž platnost vypršela loni v prosinci, a takzvané moskevské dohody (SORT) z roku 2002, jež byla vágní a neúplná. Větší ambice nikdy neměl a je-li dnes kritizován například kvůli tomu, že nijak neodpovídá na jadernou hrozbu ze Severní Koreje, jedná se spíše o chybně vyloženou kritiku Obamovy politiky obecně.

Váhu však mají argumenty kritiků, dle kterých měla být nová úmluva ambicióznější v rámci zadání, které jí bylo vymezeno. Rusko a Spojené státy se dohodly na pěti základních bodech:

1) do sedmi let obě země sníží počet rozmístěných jaderných hlavic na 1550, tedy o dvě třetiny vzhledem k limitům z původního STARTu a o třetinu vzhledem k dohodě SORT

2) do sedmi let obě země sníží počet dodnes používaných typů strategických nosičů jaderných hlavic — tedy mezikontinentálních raket odpalovaných ze země, mezikontinentálních raket odpalovaných z ponorek a příslušně vyzbrojených těžkých bombardérů — v bojovém postavení na 700 a v nebojovém i bojovém postavení dohromady na 800 (původní START povoloval 1600, SORT o nosičích nemluvil)

3) obě země budou moci kontrolovat, zda druhý signatář závazky dodržuje, pomocí systému vzájemných inspekcí