Volební lídr ODS Petr Nečas přišel s myšlenkou, že by podpora v nezaměstnanosti mohla být vázána na vykonávání veřejně prospěšných prací. Přesvědčivě dokázal jeho návrh odmítnout Vladimír Špidla. Přesto se asi nemálo lidí v České republice bude ztotožňovat spíše se stanoviskem ODS.

Kladu si otázku, zda je Nečasův návrh víceméně nahodilým projevem pravicové politiky, nebo je naopak signifikantní pro současnou historickou epochu. Nelze totiž nevzpomenout na knihu Jana Kellera Soumrak sociálního státu nebo na jeho myšlenku z nedávné přednášky pronesené na VŠMVV a uveřejněné i na internetu, že elity se vyvlékly z financování sociálního státu a střední třída dnes není z tohoto důvodu naštvaná na tyto elity, ale na „losery a cikány“, na které dle svého mínění musí platit.

Budoucnost sociálního státu závisí na převládajícím diskurzu, nelze proto vyloučit, že zlatý věk sociálního státu máme již za sebou a nyní nás čeká na několik staletí trend právě opačný. Něčím podobným totiž lidstvo již prošlo a je to popsáno v odborné historické literatuře, např. v knize polského historika Bronisława Geremka Slitování a šibenice.

Mám tím na mysli odklon od soucitu s chudými k jejich pronásledování a později zase návrat k soucitu. To je samozřejmě hrubě zjednodušující pojmenování složitého procesu, který se však skutečně odehrál a jehož vývojová perioda trvala přes 450 let, zhruba od roku 1400 do roku 1850.

Středověký postoj k chudobě byl ten, že chudí jsou stvořeni Bohem a křesťan se může v očích Božích osvědčit tím, že jim projevuje soucit, rozdává almužny apod. V době reformace je nejprve v protestantských zemích nahrazena tato představa jinou představou — a sice tou, že nečinná chudoba je si svým údělem sama vina.

Namísto soucitu nastupuje kriminalizace chudoby, represe sahající až k trestům smrti za pouhé tuláctví, instituce nucených prací apod. S tím souviselo i zvýšené pronásledování Romů a Židů. Represivní snahy vrcholí na počátku 18. století, poté jsou postupně nahrazovány mírnějšími formami sociální disciplinace.

Myšlenka, že práceschopní chudí by neměli brát almužnu, ale raději pracovat na veřejně prospěšných projektech, není tedy nikterak nová. Jak ovšem upozorňuje Vladimír Špidla, nové na Nečasově myšlence je to, že by takto měli pracovat lidé, kteří si před tím platili sociální pojištění.

Období represivních zásahů vůči chudým bylo zároveň provázeno poklesem reálné výše příjmů námezdně pracujících. Pro Anglii existují statistické údaje, podle nichž se teprve v 19. století dostala reálná výše dělnických mezd zpátky na úroveň z 15. století. Tvrzení neoliberálů o tom, že v kapitalismu bez přívlastků (rozuměj bez státem organizované sociální podpory) by všichni, včetně chudých, bohatli rychleji, se zde nijak nepotvrzuje.

Počátky postupného přechodu ke kapitalistickému hospodářství spadají totiž v Anglii již do 16. století.

Podstatné je to, že celá evropská společnost přijala v průběhu 16. a 17. století myšlenku, že na „chudý lid musí být přísnost“. Němečtí historikové např. dokládají tento vývoj na žertovné literatuře a dobových patentech a ukazují, že v 17. století na rozdíl od století předchozího byly sociální vyloučení a kriminalizace tuláků a žebráků všeobecně akceptovány.

Bylo by zajímavé analyzovat, zda v posledních 110 letech prodělal vztah společnosti k nezaměstnaným a chudším nějaký obecný vývoj. Bylo by to možné studovat na novinových článcích, na obrazu těchto sociálních jevů v literatuře, ve filmu, v názorech populace atd. Pokud by byl nastartován trend k sociálnímu vyloučení některých skupin, pak by šlo o záležitost nevratnou — přinejmenším do příští katastrofy.

V tom případě by s tím ani nejlepší argumenty intelektuálů nejspíš nic nezmohly.