Jonáš Hájek

Bianco

Přestáváš věřit, že se hmotně zvětší

při jízdě metrem v snícím pouzdru křeči

neviditelný papír, který prostě došel

po schodech s kymácejícím se listonošem

jak smlouva k podpisu, jak na záchodě,

když zvolna posouváš se k spodní vodě,

skousnuté rty, víš, mohlo to být skvělý,

napjatý za cestujícími těly —

spíš čekáš, že by (třeba krátce) zazněl,

kdybys jej ponořil do horké, husté lázně

v nádrži, do níž z různých stanic odtékáme

krví, co kape spárou z drobných ranek.