Zúčastnila jsem se kulatého stolu nad tématem normalizace, kde se mimo jiné mluvilo o tom, jak oponovat konzumně konformistickému pohledu na 70. a 80. léta 20. století jako na dobu absolutní nesvobody, jež nás zatížila kolektivní vinou za mlčení a sociální jistoty. Historička umění Milena Bartlová, s níž se cítím spřízněná věkem i pohledem na umění a kulturu, řekla, že je třeba pojmenovat vše, za co se nemusíme stydět.

Debata mi dlouho nešla z hlavy a nebyla jsem schopná přijít na nic, co bych normalizaci mohla přičíst k dobru. Můj bezvýznamný život, žitý v těch letech na venkově, byl postižený takovými nepříjemnostmi, jaké jsem si předtím ani nedovedla představit. Vůbec by mě nenapadlo, že neseženu jiné než manuální zaměstnání. Že budu dokonce odstavena i od amatérských uměleckých aktivit. Že se s mými (a samozřejmě i s ostatními) dětmi bude ve škole zacházet způsobem, který jim znechutí vzdělávání — tehdy se jevilo, že navždy. Že nebudeme mít vůbec peníze, tím pádem budeme chodit v hrozném oblečení, většinou nebudu mít zimní boty, nebudeme moci celé roky nikam jet… nechci tady naříkat nebo vzbuzovat lítost, mohli jsme si za to  sami, ale bylo to docela hrozné. Připadala jsem si vyřazená a styděla se za to — a nejspíš jak jsem si připadala, tak se se mnou i jednalo.

Původně z finančních důvodů jsem si našla práci v knihkupectví na poloviční úvazek. Byly to jenom odpolední směny, děti tedy musely trávit odpoledne samy, ale obchod byl blízko, kdyby se něco dělo, věděly, kde mě najdou.

Obklopena knihami, začala jsem si okamžitě připadat jako člověk. Moje vedoucí byla kompetentní, kvalifikovaná žena, která mi přenechala starost o literaturu, zatímco sama si hleděla hospodaření obchodu. Přijímaly jsme ochotně všechny výměny i reklamace, byla jenom otázka ochoty dát si tu práci s vyřizováním reklamačního protokolu. Z reproduktoru vystrčeného do prostoru před obchodem se linula ta nejlepší hudba, kterou jsme na deskách měly, a lidi se dovnitř jen hrnuli, aby si ji koupili. Nejlepší zákaznicí byla cikánská babička, která si přišla koupit Janáčkovu Symfoniettu, protože byla uhranutá její silou, za pár dní Raye Charlese a jindy Točkolotoč: tahle babička byla živoucím důkazem toho, že hudba se dělí na dobrou a špatnou, Kroky Františka Janečka si nekoupila nikdy.

Příděl detektivek z velkoobchodu jsme měly celkem skromný, ale Čekání na Godota jsme dostaly padesát výtisků, protože si ho z ostatních knihkupců málokdo objednal. Tak budovala moje vedoucí svou slávu a já svou důstojnost. Za takový přístup k obchodu se nemusíme stydět, dokonce jsme si říkaly, že kdyby to třeba jednou šlo, otevřely bychom si soukromé knihkupectví podle našich představ. Než to však bylo možné, dostala jsem práci v divadle v Chebu a s dětmi jsme se tam odstěhovali.

Práce v knihkupectví byla velké štěstí a radost, ale setkání s chebským divadlem byl téměř zázrak. V tu dobu, kdy jsem tam nastoupila, tam nepůsobil už nikdo ze slavných nežádoucích, Jan Grossman i Luboš Pistorius už režírovali v Praze, ve větších divadlech už působili i významní herci (kromě těch, kteří se rozhodli v Chebu žít), ale to vůbec nebránilo nádherně přátelské a svobodomyslné atmosféře, založené mimo jiné i na tom, že skoro nikdo tam neměl rodinu a mohl tedy všechen čas věnovat divadlu. Byla jsem překvapená, že nomenklaturní ředitel Jaroslav Vlk nemá ve své kanceláři ani psací stroj. Neorientovala jsem se v normalizační praxi, takže jsem nevěděla, že hlavní pracovní náplní divadelního ředitele je jezdit na ministerstvo a na Svaz dramatických umělců, na okresní a krajský výbor KSČ a na národní výbor. Ve dvě mohl ředitel jít domů, a taky šel, když zrovna odpoledne nebylo něco povinného.

Pan ředitel sice divadlu nerozuměl, ale měl ho rád a měl rád nás, všelijak podivné existence kolem. Nijak se nad nás nepovyšoval, dokonce se zdálo, že mu o peníze nejde. Nepěstoval žádné soukromé požitky, žil dílem doma a dílem na chatě, jezdil červenou škodovkou a pil jen výjimečně. Pomohl ustavit festival Divadlo jednoho herce a obětavě se na něm věnoval soudružce Švorcové, zatímco my jsme se těšili s Arnoštem Goldflamem a Ivanem Vyskočilem, Milkou Zimkovou a Adelou Gáborovou, Mariánem Labudou a Achabem Haidlerem. Ředitel věci nerozuměl, neměl svůj pevný názor, takže bylo dost důležité dávat pozor, kdo odchází z jeho kanceláře poslední — protože tomu dal nakonec za pravdu. Protože jsme nechtěli, aby o divadle rozhodovali kulisáci nebo osvětlovač, drželi jsme služby.

To šlo ale výhradně o umění; o existenci nebo postavení či svobodu se nikdo bát nemusel. Při obcházení a obelstívání nadřízených institucí se jednalo výhradně o to, jestli nám projde repertoár nebo nám nějaký titul zakážou, jestli si budeme moci pozvat vyhlédnuté spolupracovníky, nebo zda budou shledáni nežádoucími — kupodivu vůbec nešlo o to, zda divadlo dostane nutnou dotaci. Finanční kontroly a hrozba vyšetřování hospodářské kriminality divadla přišly až na samém konci 80. let, kdy už se režim lámal, ale jeho mocní to nechtěli přiznat. Až tehdy, jako pomsta za Topola a Fischerovou, přišlo trestní oznámení kvůli organizaci diváckých svozů — a vůbec nešlo o to, že by se někdo „neoprávněně obohatil“, šlo skutečně jen o to, že divadlo posílalo autobusy pro skupiny předplatitelů a platilo to ze svého rozpočtu.

Dnes už se hádáme jen o peníze, kvůli penězům ometají ředitelé ministerstva, radnice a hejtmanství. Tehdy v osmdesátých letech se mi zdálo řízení divadla způsobem chebského ředitele Vlka nemožné, dnes vidím, že se za ně nemusí stydět. Ale úplně příjemné poznání to není.