Nejvyšší správní soud: Dělnická strana je (neo)nacistická

František Kostlán

Rozpuštění Dělnické strany Nejvyšším správním soudem je velmi důležité pro celou společnost, a to z několika různých důvodů, které však spolu tím či oním způsobem souvisejí.

Koroze hodnot a ztráta jistoty

Již delší dobu lze ve společnosti sledovat korozi základních hodnot jako jsou lidská práva a jejich ochrana na základě mravního relativismu a postmoderního třeštění, které při posuzování dění naleptává dřívější základní jistotu v tom, co je špatné a co nikoli. Ta vycházela ze společenské shody. Nejvyšší správní soud se vrátil k oné jistotě a ve zdůvodnění svého rozhodnutí pojmenoval věci pravým jménem: „Nacionální socialismus Dělnické strany navazuje na hitlerovský nacionální socialismus, respektive na neonacismus.“

Dělnická strana je podle NSS populistická, vyznává hitlerovský nacionální socialismus i moderní neonacismus, je šovinistická v tom smyslu, že věří v nadřazenost vlastního národa, je rasistická, antisemitská a xenofobní vůči Romům, přistěhovalcům, speciálně pak vůči Vietnamcům, a je homofobní. Cílem DS je podle NSS odstranění demokratických základů státu a zavedení totalitního režimu. Jinými slovy: Dělnická strana je stranou nacistickou se vším všudy, jak to známe z dob hitlerovského nacionálního socialismu z první poloviny minulého století.

S korozí hodnot lze vystopovat i postupné zhoršování společenské atmosféry. Na vině jsou především někteří politici, kteří se dopouštějí xenofobních a rasistických výroků, a většina sdělovacích prostředků, které se namísto informování věnují spíše snaze o ubavení svých čtenářů, posluchačů a diváků k smrti. Jednoznačné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu může tuto změnu atmosféry zabrzdit či posunout trochu zpět k normálnímu vnímání věcí, od hledání vnitřního nepřítele ke snaze o hlubší pohled na věc. Jde přeci jen o státní instituci, která svou prestiž zatím neprohospodařila, na rozdíl od některých jiných státních institucí.

I svoboda projevu má své meze

Soud také jednoznačně sdělil, že i svoboda projevu má své nepřekročitelné mantinely. A to mimo jiné i proto, že v projevech, které zazněly na shromážděních organizovaných Dělnickou stranou, nebo kterých se tato strana účastnila, a v názorech, jimž tato strana poskytuje prostor ve svém stranickém tisku, směřuje k vyvolávání národnostní, rasové, etnické a sociální nesnášenlivosti a ve svém důsledku ke snaze o omezení základních práv a svobod určitých skupin.

Toto sdělení je důležité hned ze dvou důvodů. Dělnická strana (a další podobné subjekty) se při šíření své nenávistné a násilnické ideologie na svobodu slova neustále odvolává. A vymezení tohoto pojmu Nejvyšším správním soudem nedává pro příště těmto neonacistům, v případě šíření nenávisti a vyzývání k násilí na druhých, možnost se odvolávat na svobodu slova jako na ústavou zaručené právo, protože svými výroky ústavu sami porušují. Senát NSS se v tomto konkrétním případě rozhodl, že dodržování a ochrana lidských práv menšin — vůči nimž DS vyvolává nenávist, což vede k násilným akcím proti nim (například v litvínovském Janově) — jsou důležitější ústavní hodnotou, než svoboda projevu.

Důležité je toto sdělení i v širším kontextu. Čeští ultraliberálové (a nejen oni) razí ideu absolutní svobody, podle níž smí kdokoli říkat a činit, cokoli jej napadne. To, že každá svoboda, která se již přiblížila na dosah své absolutnosti přestává být svobodou, je bohužel nenapadne. Svobodou přece není to, že kdosi každý den pod okny někoho druhého pokřikuje, že ho strčí do plynové komory, jen co se dostane k moci. Překročení určité hranice toho, co je v rámci společného svobodného prostoru přípustné, může vést k tragickým následkům. Rámec, který ony hranice vymezuje, se skrývá v mottu: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“

Extremismus je součástí společnosti

NSS ve svém zdůvodnění rozvádí tuto myšlenku Carla Gustava Junga: „Skutečná existence nepřítele, na něhož je možno svést veškeré zlo, znamená pro svědomí člověka nesmírnou úlevu. Můžeme alespoň bez zábran říci, kdo je ten ďábel, a je nám pak jasné, že příčina našeho neštěstí se nachází vně, a nikoli snad v našem postoji.“

K této myšlence se soud doslova vyslovuje takto: „Citát trefně ukazuje, jakým způsobem je nastavena ideologie DS. Zničení nepřítele, jeho zahubení, vede k očistě našeho světa, kaženého nikoliv námi. Dělnická strana byla podle soudu právem označena jako strana vyznávající totalitní ideologii, jako strana hlásící se ke společenskému modelu, který byl zavržen po způsobení nevýslovného utrpení desítkám milionů lidí a který přes odstup více než půl století neztratil nic z negativního příkladu budoucím generacím. Soud však přesto opět připomíná Jungovu myšlenku — jen v obráceném směru. Lze připustit, že označení Dělnické strany jako subjektu nepřátelského demokratickému právnímu státu může přinést úlevu veřejnému svědomí. Společnost si ovšem musí být vědoma toho, že příčina existence Dělnické strany leží uvnitř jí samotné. Dělnická strana není vnější nepřítel, je to jedna z tváří této společnosti.“

Tento závěr přímo vybízí k zamyšlení nad stavem společnosti, její lhostejnosti k bezpráví, k rasismu a xenofobii. Ale mohl by vést i k řešení problémů, které Dělnická strana zneužívá ve své propagandě.

Společenský nástroj

A konečně, jak píše i NSS ve zdůvodnění rozsudku, za této situace je legitimní se ptát, zda má vůbec smysl činit takový krok, jakým je rozpuštění Dělnické strany. Soud dospěl k závěru, že má. „Nezávisle na možné ‚reinkarnaci‘ Dělnické strany v podobě jiného politického subjektu totiž soud dospěl k závěru, že je nutné jasně pojmenovat hodnoty prosazované touto stranou, jednoznačně konstatovat, že ideologie navazující na totalitní konstrukci nacionálního socialismu představuje zlo a že existující systém právních hodnot České republiky není s takovou ideologií kompatibilní. Soud připomíná, že rozhodnutí o rozpuštění politické strany má významnou preventivní funkci. Byť by stejní členové rozpuštěné politické strany či kdokoliv jiný založili nový politický subjekt, musí tak činit s vědomím předchozího rozpuštění, které nastavuje hranice jejich budoucímu jednání.“

Je velkým ulehčením, že se u nás dnes najde instituce, která si je vědoma, že demokracie má právo na ochranu před těmi, kteří ji evidentně chtějí zničit. A která si tudíž uvědomuje i to, že společnost musí mít nějaký nástroj, kterým může dát najevo, že totalitní ideologie jsou pro ni nepřijatelné. Jen proto můžeme hovořit o „krajně pravicovém extremismu“, že je vytěsňován na okraj. Také to Nejvyšší správní soud svým rozsudkem potvrdil.