Politika někdy dokáže být podivuhodně paradoxní disciplínou. Postup předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky v minulém týdnu vzbuzoval hluboké rozpaky, a je třeba říci, že do jisté míry oprávněně. Přesto dnes se jeví věci tak, že kdyby postupoval jakkoli jinak, patrně by kýženého výsledku, kterým jsou předčasné volby, nedosáhl. Jak je to možné?

Svým veřejným vystupováním proti vyslovení důvěry Rusnokově vládě předseda ČSSD udržoval do poslední chvíle spojence Miloše Zemana v napětí, až do úterý nemohli předpokládat, zda se podstatná část poslaneckého klubu ČSSD proti důvěře Rusnokově vládě nevysloví. Ještě v pondělí k takovému kroku byla údajně odhodlána většina poslanců ČSSD.

Předseda ČSSD tu stál před nesnadnou volbou: rozpoutat v ČSSD otevřenou válku, v níž by již dnes zřejmě tahal za kratší konec, anebo raději popřít sám sebe a podtrhnout své poslanecké spojence, kteří byli připraveni proti Rusnokově vládě hlasovat s ním, ale uchovat ve straně jednotu?

Povrchním a s vnitřními zákonitostmi stranické politiky ne dosti obeznámeným pozorovatelům politického dění se cena stranické jednoty vysvětluje obtížně a fakt je, že její konkrétní projevy, jako je třeba ruka Lubomíra Zaorálka zvednutá pro důvěru vládě Jiřího Rusnoka, mohou být na pohled velmi velmi zkormucující.

Jenomže principem stranické, ale i důkladně prováděné občanské politiky, je kolektivní akce. Ta není možná bez dílčích ústupků, dohod, kompromisů, ale především bez toho, aby velká skupina lidí dokázala nakonec ve všech podstatných věcech táhnout za jeden provaz.

Tím, že člověk podpoří leccos, co mu není úplně vlastní, získává nárok očekávat, že se jeho kolegové podobně solidárně budou chovat k věcem, na nichž naopak záleží jemu. A morálně hodnotit lze zpravidla jen úplnou sumu všech dílčích rozhodování.

Samozřejmě jsou výjimečné situace, kdy se poslanec či jakýkoli politik ocitá sám se svým svědomím, třeba moskevské protokoly v roce 1968, takovým případem byly. Bylo jím i hlasování o Rusnokově vládě? Myslíme, že spíše ne, ale současně máme za to, že pár osobností s takovým názorem by měl být klub ČSSD schopen ve svém středu unést.

Zejména při hlasování po jménech, kterým se zdůrazňuje osobní mandát poslance, by poslaneckému klubu sociální demokracie přece jen slušel výskyt pár osobností silných natolik, aby prostě odůvodněně hlasovat pro vládu Miloše Zemana odmítly — a dokázaly si to uvnitř strany obhájit.

Člověk tu znovu musel zalitovat krátkozrakého odchodu Jiřího Paroubka z ČSSD; a patrně jej dnes lituje i on sám. Kdyby se jej podařilo do sociální demokracie citlivým způsobem reintegrovat, bylo by to pro obě strany velké vítězství. V obraně strany před dalšími Zemanovými nájezdy by byl Paroubek mocnou zbraní.

Bohuslav Sobotka se každopádně rozhodl nadřadit v politice nemalou hodnotu jednotného postupu politické strany nad okamžitý obraz své osobnostní integrity i nad inklinace většiny svých přátel v poslaneckém klubu. A z popsaných důvodů mu to nelze mít za zlé.

Svým důsledným a vnitřně logickým postupem dosáhl toho, že sociální demokracie jako jednotná strana ve středu postupovala a byl za to odměněn způsobem, s nímž nejenže nemohl počítat, v nějž snad ani nemohl doufat. Byl ale odměněn zaslouženě a sladce. Paradoxně mu totiž pomohli zemanovci.

Jeho odpor do poslední chvíle se ostatně zhodnotil. Tím, že jednotný postup klubu ČSSD byl jistý až v úterý večer, zemanovcům zbylo na nákup poslanců velmi málo času. A tak nakupovali málo a ve špatném klubu. Zopakujme si: kdyby bylo jasné, že ČSSD jednotně postupovat nebude, nemělo by pro ně smysl se o to ani pokoušet. Tím, že jím Sobotka neponechal skoro vůbec žádný čas, ale nedokázali nakupovat dost.

A tak se stalo, že Miloš Zeman, který se mezi českými politiky tuze rád tváří jako jediný krasobruslař mezi bruslaři na venkovském rybníce, vykouzlil piruetu, při níž upadl přímo na kokos. Zeman je nepochybně slušný taktik, ale taková hvězda, jakou z něj nyní dělají jeho spojenci i protivníci, věru ne.

Jakkoli je náš ostře kritický postoj k Zemanovi dobře znám, zde je na místě říci, v čem byl jeho postoj v současné politické krizi legitimní. Jeho trvání na tom, že prosté pokračování koalice LiDem, ODS a TOP 09 by po skandálu se zkorumpováním tří poslanců nebylo legitimní, má svou vnitřní logiku a bylo oprávněné. Česká politika prostě nemohla legitimně pokračovat v kolejích vyjetých Nečasovou koalicí.

Jenomže druhá věc je, jak otřesnou squadru Miloš Zeman v podobě Rusnokova týmu do Sněmovny pro důvěru vyslal. Třetí věc je, co tím sledoval: posílení SPOZ a následné sjednocení levice na ose SPOZ a jeho páté kolony v ČSSD pod jeho osobní kuratelou a s izolováním progresivnějších proudů v demokratické levici. No a čtvrtá věc je, jak to nakonec celé zpackal.

Jeho plánem A. bylo získat důvěru pro Rusnokovou vládu. Jeho plánem B. bylo nechat Rusnokův tým vládnout co nejdéle v demisi. Žádný plán C. neměl, ale právě k jeho realizaci se nyní schyluje. Je třeba říci, že ho neměl ani Bohuslav Sobotka, ten jen usuzoval, že pro ČSSD bude příznivější ocitnout se v mimořádně kritických vodách středečního hlasování jednotná, nežli rozpolcená.

To se mu vrchovatě vyplatilo, když se tváří v tvář chaosu, do nějž by se české země propadly s Rusnokovou vládou řídící zem po měsíce v demisi a se Sněmovnou bez vypočitatelné většiny, zrodila aliance tří posledních v danou chvíli ve Sněmovně zastoupených stran, které jsou s to se ještě jako politické strany chovat: ČSSD, KSČM a TOP 09. A za zvláštní povšimnutí stojí, že mezi ně už nyní nelze počítat ODS.

Právě tato trojice stran jednak společnými silami dokáže umravnit Zemanův Hrad, ale především nejvíc na předčasných volbách získá. Snad tomu napomohl i Andrej Babiš zahájením své kampaně: Miroslav Kalousek dost možná ztratil chuť čekat, kolik voličů by mohlo od TOP 09 prchnout do příštího června k populistům. A samozřejmě pohled na rozmašírovanou ODS ho musí vést k závěru, že šance pro TOP 09 stát se hegemonem na pravici ještě nikdy nebyla tak vysoká.

Zde je na místě poznámka, že pokud by se to opravdu stalo, je to vývoj, který je nutné jednoznačně přivítat. Jakkoli TOP 09 zatížila svou značku otřesnými personálními nominacemi typu Besser, Drábek, Hanáková, i řadou až obscénně asociálních projektů, od ODS ji zásadně a kladně odlišují dva momenty: nejedná se o stranu tak bezmezně a do všech svých komunálních kapilár promořenou institucionální korupcí, a naopak jedná se o stranu s kladným vztahem k evropské integraci, nepracující v politické mobilizaci s xenofóbními a nacionalistickými motivy. Bedřich Moldan neodešel z ODS do TOP 09 zbůhdarma.

I díky základně starostů má v opozici šanci pookřát a stát se jedním z ohnisek možné kultivace české pravice: protože jakous takous slušnou pravici česká politika ke svému příznivému vývoji potřebuje. A dnes ji věru nemá.

Kalousek, Filip a Sobotka se svým společným postupem chovají nyní skutečně odpovědně k politické kultuře parlamentní demokracie, protože všem populistickým projektům, od zemanovců, přes Babiše, po Okamuru dávají mnohem menší prostor k mobilizaci voličů. Byť předpokládáme, že někdo — nejspíše Babiš — nakonec přes pět procent dostřelí, může se klidně stát i to, že ve Sněmovně budou poprvé zastoupeny pouze čtyři subjekty.

Kdo si myslí, že Zemanův vliv v ČSSD bude dále sílit, nebo snad dokonce to, že by Zeman mohl po volbách pověřit sestavením svého mouřenína Michala Haška, prozrazuje, jak málo tuší o vnitřní logice politického vývoje. Zeman si prostě nebude moci žádným způsobem dovolit obejít předsedu vítězné strany.

Troufáme si odhadovat, že Michala Haška čeká od letošního podzimu po čtyři roky inspirativní práce ministra zemědělství. A Jihomoravský kraj bude ještě letos potřebovat nového hejtmana. A sociální demokracie se v roce 2015 dost možná poohlédne po novém prvním místopředsedovi. Fakt, že někdo tak urputně pracuje pro vlastní prospěch na úkor vlastní strany, se v institucích, jakou přese všechny své slabiny stále ještě je ČSSD, nakonec neodpouští.

Ne všichni, kteří jej podporovali v zápase o podporu Rusnokovy vlády, za ním stojí ve všem. Ba právě naopak argument, že „veřejnost chce raději Rusnoka, nežli Kalouska“ se teď vrátí jako bumerang: veřejnost totiž chce především co nejrychleji předčasné volby. Již dlouho nám česká politika nenabídla tak sličný obrázek, jako je pohled na Michala Haška, kterak je nucen vychvalovat svou vlastní porážku.

Bohuslav Sobotka naopak v zájmu jednoty své strany popřel sám sebe. Jistě to mohl udělat elegantněji, jistě přitom mohl myslet na větší prostor pro individuální potřeby svých spojenců, ale nakonec bude odměněn. Nenastanou-li těžko předvídatelné zvraty, do Vánoc se stane premiérem.

Miloš Zeman jistě nepřestane kousat, dál bude jizlivě trousit své malmoty, ale jakkoli to tak nyní nemusí ještě úplně vypadat, ocitá se na vedlejší koleji a při předpokládaném výrazném vítězství ČSSD v předčasných volbách, bude hrát už jen druhé housle. I když to Bohuslav Sobotka zvládl trochu ve stylu Velkého blondýna s černou botou, nakonec je třeba říct: Bravo.