Švejk prohlásil, že na vojně se mění situace každým okamžikem... pro politiku to platí úplně stejně:)

ČSSD musí okamžitě vycouvat z odporu vůči Rusnokově vládě, jakkoli mi je ta vláda (a tím spíše Zeman v jejích zádech) proti srsti, musím opravit své starší názory. ČSSD ZTRÁCÍ VOLIČE, lidé prostě uvažují jinak než levicoví intelektuálové a odporem vůči Rusnokovi se v jejich očích stává socdem spojencem pravicové trojky a dokonce (jak paradoxní!) zrádkyní levice. To nejde teď voličům vysvětlovat, na to není čas.

Machiavelli Zeman s tím jistě počítal, je chytřejší než většina ostatních politků dohromady. Zkrátka, hlas voličů - hlas boží, je třeba Rusnokovu vládu podpořit (minimálně vlažně, podmínečně atd.). Ale samozřejmě trvat dále na předčasných volbách.
Obava, že se tak ČSSD dostane do vleku prezidenta, je už víceméně bezpředmětná - v tom vleku je a nyní nelze bitvu se Zemanem vyhrát, protože rozhodující vždy budou sympatie veřejnosti... Volby bohužel nebudou, Sobotka druhý pokus nedostane, a pokud se k moci nakonec dostane znovu trojka, budou to lidé dávat za vinu socdem.

Ten "Seemann", to není pouze úsměšek našemu prezidentovi, ale zdejšímu národu. Národu, který si to prostě ani za 23 let nedovedl zařídit.

Bez důrazné změny institucionální struktury, na jehož počátku je třeba napsat v prvé řadě novou ústavu a ještě před tím se rozhodnout, zda chceme být prezidentskou, poloprezidentskou, parlamentní republikou nebo konstituční monarchií, to prostě nepůjde. Dlouhotrvající krize politická přerůstá v krizi ústavní.

Němci dokázali po 2. světové válce před normálním politickým procesem takový institucionální rámec nastavit a např. vyvážit do té doby asymetrii s převahou Pruska. Také proto, že Prusko bylo poraženo. Také proto, že měli stát okupovaný a rozparcelovaný na 4 zóny, tak na to byl čas. Ten jsme v letech 1990-1992 s tlakem na privatizaci neměli.

Velkorysé jednání vyžaduje elementární důvěru v druhého. Nevidím ji. Chování minulé koalice, když protlačovala společensky nejkontroverznější zákony s dlouhodobým či nezvratným dosahem silou a s oklešťováním parlamentní debaty, kdy "nové volby" byly samy o sobě opakovaně používaným vyděračským argumentem (proti neposlušným poslancům, o nichž se předpokládá/předpokládalo, že čtyřletý poslanecký mandát je neopakovatelným vrcholem jejich životopisu, který si musí za jakoukoli cenu užít celý), a zároveň mediální rétorika, zaměňující obsah politiky za nálepky, domnívám hladinu důvěry poněkud snížily.
Ostatně stojeden podpis, co to vlastně je? Vždyť nejde o ústavní požadavek ani o tradici. Nošení úpisů na hrad je samo nedůstojné. Že to jedenkrát požadoval jeden špatný prezident, to nezakládá žádnou následováníhodnou tradici. Od poslance očekávám hlasování, hlasování v souladu se svědomím, kdy konfrontaci s nejlepším svědomím volený zástupce lidu hledá zájem země. Hlasování o správně formulované otázce. V případě důvěry ve vládu je to mj. souhlas s předkládaným programovým prohlášením.
Podepisování jakési supliky, kdy poslanec slibuje podpořit vládu vedenou Němcovou, aniž by tu vládu (natožpak její programové prohlášení) mohl v daném čase znát, to je exces zcela mimo literu, a domnívám se i mimo smysl ústavy. Situace je tedy polarizovaná, přičemž polarizace dále graduje; nejsme v situaci úlevy po otřesu, po nějakém kataklyzmatu, kdy by existovala poptávka po velkorysém smíru a odpouštění vin.

Obávám se tedy, že věci naberou jiný spád, než si přeje autor textu. Jako individuum, občan, volič, si ostatně nedovedu v tomto okamžiku, v této "náladě", v této "fázi cyklu" představit, že bych vyšel na náměstí manifestovat podporu "vládě národního smíru". Demonstrovat za konání (předčasných) voleb, to ano, za takový požadavek bych se dokázal postavit. A od výsledku takových voleb bych, domnívám se, očekával jistý protipohyb kyvadla, tedy nějakou změnu. Zamrznutí statu quo, ať již s "vládou národního smíru", nebo s "vládou odborníků", nejeví se mi žádoucím. Vazba jedné sekretářky (omlouvám se, vrchní ředitelky sekretariátu nebo tak nějak), nějakých lidí z kontrašpionáže nebo čeho, a tří bývalých poslanců, nic z toho pro mne nebylo takovým otřesem, abych toužil po uklidnění a stojaté vodě "smíru". Mám prostě za to, že země potřebuje spíše vítr do plachet, bez ohledu na vlny, než bezvětří a klid.

Neopomenout, že vše co dnes má něco společného s lidským životem je transformováno do tržní podoby. A to pomocí rastru informačního kapitalismu, kterému nikdo neunikne a ve kterém dominuje inteligence zištnosti a sociální charakter racionálního egoisty.
Že vše se stalo investiční činností, která vychází z ekonomie sobeckého srdce a poznatku, že ten kdo se na totální ekonomii života nepodílí, končí pod mostem.
Řeč se stala pouze informačním materiálem, informace jsou na trhu za peníze a peníze měřítkem rozumnosti.
Taková slova jako ideály humanitní jsou zlikvidovány a veškeré pokusy o pravdu o člověku, to co dříve plnilo celé knihovny se dnes vejde na tácek od piva - člověk je ekonom -, je kalkulující individuum na trhu vlastních výhod. ......................... bych poznamenal do větru.

........bych dodal.