Deník Referendum Domov

Předseda křesťanských demokratů Cyril Svoboda se ohradil proti nedávnému tvrzení kardinála Vlka, podle kterého v Česku není jediná politická strana, která by měla ve svém programu podporu duchovních hodnot. Přesluhující pražský arcibiskup se ve vyjádření na své webové prezentaci zabývá tím, jak léčit „četné bolesti této společnosti“. Říká překvapivě a povzbudivě, že nikoli jen tím, že „budeme společnosti kázat morálku“. Církev má koneckonců kázat spíš Ježíše Krista než morálku. K většině toho, čím se pokrytečtí kazatelé a karatelé pokoušejí spoutat naše svědomí, není v Ježíšových činech a slovech žádná opora. Pokud tedy kardinál kázáním zde mínil právě obvyklé mentorování a sekýrování, lze to ocenit jako hlas zralé moudrosti zkušeného pastýře duší.

Následující slova kardinálova prohlášení však naše nadšení utlumí. Přeje si konsenzus: „Duchovní hodnoty jsou nutné pro život a perspektivní rozvoj a pokrok celé společnosti,“ a dále požaduje „společné úsilí o nalezení mechanismů formace společnosti“. To je na pováženou. V pluralitní společnosti lze sotva očekávat souhlas všech ohledně duchovních hodnot. Společenství, jakým je i Kristova církev, může jít s kůží na trh, i když konsenzu, máme-li použít tohoto módního slůvka, nedosáhne.

Není třeba, aby jedna náboženská organizace hlasem svého významného představitele hrála roli duchovního vůdce sjednocujícího společnost kolem nějakých hodnot. Ten kus již měl derniéru. Křesťanům spíše sluší, aby vydávali počet ze své naděje „s tichostí a s uctivostí" (1 Pt 3,15). Daleko důležitější by bylo, kdyby nám kardinál sdělil, na kterých že duchovních hodnotách se máme shodnout. V dnešní společnosti, se „hodnotou“ míní číselná hodnota nějaké veličiny, nejlépe bankovního účtu. To zřejmě nemá na mysli.

Možná se hodnotami v této debatě míní představy či dokonce myšlenky nějak hodné pozornosti a souhlasu, které se ale neodvažujeme pokládat za skutečnosti. Od církve by se dalo právem očekávat, že bude mluvit spíše o duchovní realitě než o bezkrevných a abstraktních hodnotách.

Ještě méně stravitelný je arcibiskupův požadavek, abychom se snažili najít mechanismy formace společnosti. Mechanizace sociální skutečnosti, opomenutí jejího organického a personálního charakteru, to je neštěstí moderny, a to i postmoderní moderny. Ještě více obav vzbuzuje snaha společnost formovat. Zde je pro pochopení důležité znát kontext. V římskokatolickém prostředí se tak říká tomu, čemu běžně říkáme vychovávat. Vychovat znamená chovat, ale pak vyslat do života. Výchova vydobude z člověka vnitřní potenciál a dovolí mu uplatnit se. Mluví-li se o formaci, je za tím představa, že člověk je tvárná látka a někdo zvenčí jí dává formu. Někdo ví, jak mám vypadat já a jak někdo další a vtiskne nám tu patřičný tvar. Hledejme společně, katolíci, pravoslavní i protestanti, a také laičtí humanisté, způsoby uspořádání společnosti. Uplatněme společně své vize a projekty, ale pokud možno nechtějme nikoho formovat.

Miloslav Vlk se vyslovil, že žádná strana takový bod v programu nemá. Čekal bych od politických stran, že budou nabízet různé varianty uspořádání nebo třeba jen různá řešení u jednotlivých politických témat. Vítal bych, kdyby politici byli lidmi ducha. Jenže co to znamená? V Bibli čteme: Kde je Duch Páně, tam je svoboda (2 Kor 3,17). Mohli bychom parafrázovat a říci, že člověk pouze tělesný a duševní je determinován přírodními a sociálními silami. Člověk duchovní hájí vnější (mj. politickou) svobodu pro sebe i pro jiné, rozhoduje se s určitou mírou vnitřní svobody. Kéž tedy politici jsou lidmi žijícími svobodně, ať to jsou lidé, kteří nežijí ve strachu, nechť jsou tvořiví a velkorysí. Takové duchovní „hodnoty“ bych u nich vítal.

Ale jak něco takového může být bodem v programu nějaké strany? Skutečná duchovní svoboda a tvořivost je svrchovaná a transcenduje politickou sféru. Politika může a měla by být liberální. Pokud se z liberalismu neudělá prázdná floskule nebo slepě přijímané dogma, lze říct, že by měla ve společnosti platit liberální pravidla, že by instituce měly bránit prostor vyrovnaný svobody pro každého, v níž svoboda jedněch je hranicí svobody druhých. Přou se pánové právě o tyto hodnoty?

Cyril Svoboda téma poněkud posunul a píše ve svém stanovisku o tom, jak jeho strana prosazuje „křesťanské hodnoty“. Uvádí jako příklad jejich obhajoby to, že jeho strana nevstoupí do koalice, která by „účinně nepodporovala rodiny s dětmi, účinně nečelila korupci, usilovala o liberalizaci stávající zákonné úpravy potratu, registrovaného partnerství či eutanazie, upustila od podpory lidských práv u nás i ve světě".

Redukoval duchovní či křesťanské hodnoty na klasické programové konzervativní body. Že tím účelově ze zastánců jiných politických koncepcí činí nepřátele lidských práv, odpůrce rodiny a nepřátele dětí, to není na první pohled patrné. Snad by se kardinálem očekávaný a předsedou nabízený odpor např. vůči další liberalizaci soužití párů stejného pohlaví sešly a možná nakonec si kardinál nechá takto připomenout to, nač na chvilku zapomněl, a uzná, že lidovci takové prý duchovní hodnoty v programu mají.

Mohlo by nás napadnout, že kardinál má na mysli sociální nauku své církve a tu by si přál mít v programu aspoň některé politické strany. Má pravdu, že u nás žádná politická strana nehájí myšlenky, které vyslovil např. minulý papež Jan Pavel II. v encyklice Laborem exercens (1981). Mj. připomněl, že křesťanská pravda o práci musela vystupovat proti různým směrům materialistického a ekonomistického myšlení, které s prací zachází jako se zbožím. Uvádí, že křesťanská tradice nikdy nehájila právo na vlastnictví jako absolutní a neporušitelnou zásadu.

Naopak, vždycky je chápala v nejširší souvislosti společného práva všech na užívání bohatství celého stvoření: právo na soukromé vlastnictví je podřízeno právu na společné užívání, všeobecnému určení statků. Věnuje se výslovně vlastnictví výrobních prostředků a píše, že pokládat je izolovaně za zvláštní souhrn majetku a pak je ve formě "kapitálu" stavět do protikladu k práci, aby práce sloužila vykořisťování, se příčí samotné povaze těchto prostředků a jejich vlastnění. Doplňuje svou úvahu slovy: Z tohoto hlediska je nadále nepřijatelné stanovisko "tvrdého" kapitalismu, který hájí výlučně právo na soukromé vlastnictví výrobních prostředků jako nedotknutelné "dogma" hospodářského života. Zásada respektování lidské práce vyžaduje, aby bylo toto právo podrobováno konstruktivní revizi jak v teorii, tak v praxi.

Možná pro někoho překvapivě uzavírá tuto část encykliky slovy: V tomto světle nabývají zvláštní výmluvnost četné návrhy, podávané odborníky v katolické sociální nauce i nejvyšším učitelským úřadem církve. Tyto návrhy hovoří o společném vlastnictví výrobních prostředků, o účasti pracujících na správě nebo na ziscích podniků, o finanční spoluúčasti na podnikání apod. … Stanovisko "tvrdého" kapitalismu tedy nyní vyžaduje revizi, aby se uskutečnila reforma z hlediska práv člověka, chápaných v nejširším smyslu a spojených s jeho prací. (č. 14)

Těchto zásad dlouhodobě hájených odpovědnými teology a v závěsu za nimi některými církevními činiteli se chopil v Česku převážně zapomenutý křesťansko-sociální program, ten opravdu v žádné straně nepřevládá, ale minoritní zastánce má hned v několika z nich. Tyto postoje jsou však bohužel cizí české pravici, stejně jako stranám, které se prohlašují za levicové. Kdyby lidovci nevěděli, že autorem těchto slov je papež, prohlásili by je za bolševické bláboly. Ale že by jim dosluhující pražský arcipastýř připomínal právě toto? Že by ho opravdu zajímala křesťanská sociální etika v praxi? Vyjadřuje se až příliš často a příliš konkrétně v jednotlivých politických kauzách, naznačuje, koho volit a koho nevolit. Bude to asi činit i v nadcházejících volbách, nebude-li v té době již vystřídán. Ze všech prohlášení, návrhů a požadavků, která pronáší, je zřejmé, že absencí duchovních hodnot v politice všech stran míní něco jiného než téma sociální spravedlnosti v papežském pojetí. Spíše hájí, stejně jako lidovci v praxi (navzdory občasným prohlášením), antihumánní a bezbožný neoliberalismus. Spor se tedy jeví jako bezobsažný.