Jaké by mělo být poučení z sKarty?
Jan VobořilProjekt sKarty je příkladem pokusu privatizovat státní moc: informace, které stát schraňuje o svých obyvatelích, jsou důležitou složkou této moci, a stát je skrze kartu předává soukromé bance.
Ačkoli spory okolo sKarty v poslední době s příchodem velké vody poněkud utichly, tak je zřejmé, že sKarta už nemůže mít dlouhého trvání. Neslavně tak pomalu, ale doufejme, že jistě, končí projekt, který měl na první pohled řadu předností a nabízel v době úspor lákavá řešení, která ovšem měla pár zásadních vad na kráse. Pokud si státní správa nevezme z tohoto projektu poučení, je pravděpodobné, že se nám brzy vrátí nějaká jiná sKarta a budeme znovu dumat nad tím, kde se stala chyba.
Nápad, aby stát nemusel platit za distribuci sociálních dávek a ještě zdarma získal systém, který bude bránit jejich zneužívání, se na počátku mnohým nezdál být vůbec špatný. Když se brzy ukázalo, že zamýšlená kontrola zneužívání sociálních dávek bude v původní podobě nerealizovatelná, tak pořád zde zůstávala úspora za výplatu dávek. Realizátoři sKarty v čele s ministrem Drábkem bohužel zřejmě plně nepochopili, že úkolem soukromé banky je produkovat zisk a nikoli obětavě a zdarma plnit úkoly státu. Z čeho měl tento zisk plynout? Jedním zdrojem měli být sami příjemci dávek, kteří měli platit za určité služby s sKartou spojené. Fakticky by to tak znamenalo snížení sociálních dávek, i když je pravda, že zpoplatněny byly zejména nadstandardní služby.