Miloš Zeman na Pražském hradě složil prezidentský slib: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." To se stalo 8. března 2013, přesně před sedmasedmdesáti dny.

Ve slavnostním projevu poté kromě jiného uvedl, že hodlá podporovat ostrůvky pozitivní deviace, to jest všechny schopné lidi podávající nadprůměrný výkon. Naopak vyhlásil, že se hodlá zaměřit na boj s ostrovy negativní deviace, za něž označil kmotry, neonacisty a manipulativní část médií.

V první chvíli se zdálo, že Miloš Zeman v příznivém slova smyslu všem skeptikům vytře zrak. Vypadalo to, že se zaměří na kritiku mimořádně neoblíbené Nečasovy vlády, jeho nominace do Ústavního soudu ocenila i Eliška Wagnerová, a politickou virtuozitu jeho vystoupení na sjezdu ČSSD obdivovali i ti, kdož tonuli v rozpacích nad jeho obsahem.

Současně se ale začaly objevovat varované příznaky, které s postupujícím časem nabývaly jak na četnosti, tak na intenzitě. Miloš Zeman si začal počínat způsobem, který je nejen v rozporu s tím, co vyhlásil při skládání prezidentského slibu, ale v některých případech zřejmě i s dokumentem, na nějž přísahal: s českou ústavou.

Prvních sedm takovýchto případů si připomeneme.

1. Velvyslanci. Ani ne měsíc po svém nástupu do funkce vnesl Miloš Zeman chaos do jmenování velvyslanců, když si začal osobovat kompetenci, která mu zřejmě nenáleží. Názory některých ústavních právníků, že v tomto bodě nelze prezidenta obejít, ignorují judikáty ústavního soudu, na něž v Deníku Referendum upozornila Eliška Wagnerová, i kompetenční zákon, který pravomoc jmenovat velvyslance svěřuje z pochopitelných důvodů ministerstvu zahraničních věcí. Úřad prezidenta není vybaven žádným faktickým zázemím, které by mu umožňovalo českou zahraniční politiku obsluhovat. Jednoduše řečeno k názoru prezidenta se přihlíží, ale v proceduře není dominantní, ani nedisponuje právem veta, které si nyní osobuje.

Co je ale vůbec nejdůležitější, jmenování velvyslanců je vcelku delikátní věc. V době, kdy Zeman zčistajasna vyhlásil jméno Livie Klausové, v Bratislavě už po delší čas ležela žádost o vyslovení souhlasu se jmenováním zkušeného diplomata Jaromíra Plíška. Stáhnout žádost o jmenování velvyslance po odeslání žádosti je natolik nestandardní krok, že se k němu přistupuje jen ve zcela mimořádných případech. A pochopitelně odmítnout takovou žádost zemí, jež je o udělení souhlasu žádána, je rovněž možné jen ze zcela výjimečných důvodů; vždy se jedná o hrubý zásah do vzájemných vztahů. Přirovnáme-li počínání Miloše Zemana v tomto bodě k dupání slona v porcelánu, ještě neučiníme skutečnosti zadost.

2. Amnestie. Miloš Zeman krátce po svém zvolení prohlásil, že až zjistí jména autorů skandální Klausovy novoroční amnestie, budou muset na Hradě skončit. 27. dubna 2013 „slib splnil“, když jeho kancléř Mynář označil za autory amnestie Ladislava Jakla, Petra Hájka a Pavla Hasenkopfa. Ten se začal bránit a během dvoutýdenní mediální smršti prokázal, že amnestie vznikla v součinnosti s ministerstvem spravedlnosti a že autorem podkladů, z nichž vzešla definitivní verze, není on, nýbrž Zdeněk Koudelka. Věc sama si zasluhuje podrobnější rozbor, na nějž se vbrzku dostane, zde je ale podstatná jiná věc: Hasenkopf usvědčil Zemana ze lži, ten jí nijak nečelil a záležitost prostě zametl pod koberec.

3. Šťastní Sudeťáci. Jen o pár dní dříve stihl Miloš Zeman promluvit v Rakousku způsobem, který si nezadá s lekcemi kurzů němčiny Alles Gute v satirickém pořadu Česká soda. V předtočeném rozhovoru pro agenturu APA pronesl: „Když byl někdo občanem nějaké země, ale kolaboroval s jiným státem, který jeho zemi okupoval, je vyhoštění mírnější než například trest smrti." Jedná se o výrok z více hledisek krajně nešťastný. Jednak proto, že obnovená Československá republika po II. Světové válce kolaboranty popravovala vcelku velkoryse, jednak proto, že vyvolává dojem, jako by vystěhování bylo trestem, jehož alternativou mohl být trest smrti.

Ukazuje to přinejmenším katastrofální nepřipravenost jak věcnou, tak komunikační. Člověk nemusí podléhat často vskutku nesnesitelnému módnímu flagelanství, jehož vyznavači věnují větší pozornost po válce vystěhovaným Němcům, nežli statečnosti a strašnému utrpení českých vlastenců během 2. světové války. Odsun Němců hájil jako zákonitý, historicky podmíněný, velmocemi sankcionovaný a legitimní krok i Václav Havel. To ovšem nemůže demokratickému politikovi bránit v uznání excesů, v odsouzení odsunu divokého a zejména v hluboké lítosti nad všemi křivdami spáchanými na československých antifašistech německé národnosti.

I když reakce představitele sudetských Němců v Rakousku Gerharda Zeihsela („Kdyby Beneš poslechl Henleina, neměl by Hitler důvod k zásahu.“) byla skandálnější než Zemanův výrok, neboť fakticky překračuje hranici nacistického revizionismu, Zemanova neohrabanost znemožnila tyto odstíny vyložit. Český prezident se vyvoláním senzační představy, že Československo si také třeba mohlo po válce zorganizovat svou malou soukromou genocidu, bohužel ocitl na Zeihselově úrovni.

4. Z ruské ambasády ke korunovačním klenotům. Nemusíme rovnou použít termín viróza v novém smyslu, o nějž obohatil kolokviální češtinu Pražský hrad letos 9. května. Konečně nikdo z přímých svědků události žádným svědectvím nepomohl, a ruská ambasáda menu servírované při ranní návštěvě české hlavy státu rovněž nezveřejnila. Co se ale u klenotů dělo, vzbuzovalo starost o způsobilost Miloše Zemana k výkonu úřadu bez ohledu na příčinu. Jedna vlaštovka nedělá jaro, s jednou opicí se nedá založit zoo a jedna viróza ještě není důvodem k abdikaci. Téma k sledování to ale určitě je. Protože co kdyby se ukázalo, že zdravotní potíže prezidenta se prohlubují a stávají se chronickými?

5. Mostecká uhelná. Miloš Zeman krátce po svém zvolení prezidentem poskytl letos v únoru pozoruhodné interview protikorupční policii. To zveřejnila jako dokument 14. května Mladá fronta dnes. Tomáš Syrovátka z ekonomické redakce Mladé fronty Dnes k Zemanovým výrokům píše: „Exmanažery mosteckých dolů v čele s Antonínem Koláčkem policisté loni obvinili ze tří trestných činů — mimo jiné z tunelování a z privatizačního podvodu. Podezírají je z toho, že z polostátních dolů koncem 90. let tajně vyvedli zhruba 150 milionů dolarů (asi tři miliardy korun) a za ně si koupili nejdříve většinu firmy pro sebe. A nakonec i zbytkový podíl od vlády Miloše Zemana. Nynější prezident si však při výslechu doprodej zbytkového podílu v mosteckých dolech pochvaloval. Žádná škoda prý nevznikla.“

A dále: „O podílu Zemanovy vlády na problematické privatizaci Mostecké uhelné svědčí i vyšetřování ve Švýcarsku, kde jsou exmanažeři dolů obžalováni z praní špinavých peněz... Švýcarská prokuratura považuje privatizaci menšinového podílu dolů tehdejší vládou za uplacenou. Firma Investenergy, která doly od státu koupila, poslala asi 170 milionů na Gibraltar jako „provizi za pomoc“. Miliony nakonec přistály na účtech lidí blízkých tehdejšímu vlivnému šéfovi poslanců ČSSD Stanislavu Grossovi. K jednomu z nich měl přístup Robert Sýkora, který nechal Grosse zbohatnout.“

Miloš Zeman z případu nevychází jako někdo, kdo se na organizaci tunelu podílel, spíše jako nekompetentní a neinformovaný člověk, který se nechal obelhat a před fakty utíká i dnes, když je s nimi konfrontován. Tolik tedy prozatím k jeho boji s kmotry.

6. Profesura Martina Putny. Když Miloš Zeman odmítl Martina Putnu jmenovat s tím, že jej nechce sdělováním důvodů veřejně ponižovat, čekali jsme, o jakém Putnově zločinu nevíme. Ukázalo se, že zločin spočívá buď v jeho sexuální orientaci a občanském aktivismu za práva menšiny, k níž přísluší, anebo prostě v tom, že dosti nejapně vystupoval proti Miloši Zemanovi v prezidentské kampani.

Po týdnu tance mezi vejci Miloše Zemana z nejhorší šlamastyky vytáhl Petr Fiala: že přitom podráží jak akademické obce, tak českou ústavu, se zřejmě s jeho přesvědčením konzervativce snáší lépe nežli možnost trvajícího konfliktu s nevyzpytatelným prezidentem. Bude-li psát Fiala o své zkušenosti v praktické politice odborné pojednání, dočteme se o této epizodě nejspíše v kapitole pod názvem Potřeba odvahy.

Co je na celé aféře nejpodstatnější, totiž lapidárně vystihl ve svém včerejším textu publikovaném v deníku Aktuálně šéf Studentské komory Rady vysokých škol Miroslav Jašurek. V článku Kam vlastně prezident ustoupil při jmenování Martina C. Putny? píše: „Tvrdit, že prezident velkoryse uznal chybu, je hluboký omyl.“

V Jašurkově textu je skryta zřejmě nejpodstatnější pasáž, která o celém případu, vrhajícím na hlavu státu mimořádně ponurý stín, zazněla: „Prezident doslova prohlásil: když si vysoké školy nepřejí, aby o návrzích fakticky rozhodoval, nemohou chtít, aby profesory jmenoval. Přímo volený prezident podle něj není žádný „stroj na podpisy“. To je nejen přímé odmítnutí symbolické role prezidenta republiky jako garanta autorit akademického světa, ale i výrazný průlom do povahy české demokracie.“

Přesně tak. Český prezident prostě je v některých případech jen „strojem na podpisy“. Pokud se mu to nelíbí, neměl kandidovat. A je-li to pro něj otázka svědomí, pořád ještě může abdikovat. Jak píše Jašurek: „Je zcela nepřijatelné, aby se nejvyšší státní představitel rozhodl, že některé věci, které mu zákony České republiky ukládají, nechce nebo nebude dělat jenom proto, že se tak prostě rozhodl. Přímo volený prezident nenahrazuje parlament ani vládu — a zákony platí stejně pro všechny.“

Jenomže Zeman to tak nevidí. Nárokuje si pravomoci, která mu z ústavy nepříslušejí, a odmítá plnit povinnosti, které mu naopak ústava předepisuje. Jašurek v závěru svého textu vyslovuje obavu, jak to bude, až přijde čas, aby Zeman jmenoval rektory. Je tu ovšem jedna ještě daleko závažnější otázka: jak to bude, až přijde čas jmenovat vládu a ministry. Také začne mudrovat cosi o stroji na podpisy?

7. Poděkování Tomáši Chalupovi. Ve středu vydal Pražský hrad pod titulkem Prezident republiky přijal ministra životního prostředí tiskovou zprávu v rozsahu běžného statusu na sociální síti, 34 slov, 247 znaků: „Prezident republiky Miloš Zeman přijal ve středu dne 22. května 2013 na Pražském hradě ministra životního prostředí Tomáše Chalupu. V průběhu diskuse prezident vysoce ocenil úsilí ministra životního prostředí v boji proti zeleným fundamentalistům.“

To zaznívá v situaci, kdy svět patrně nečelí žádné vážnější krizi, než právě krizi ekologické, a v zemi, která disponuje pouze velmi krotkým a až úzkostlivě korektním ekologickým hnutím. Česká republika je tak zřejmě jedinou evropskou zemí, ve které si hlava státu notuje s ministrem životního prostředí, jak se mu pěkně daří střežit plenění přírody před jejím ochránci. To by Alfred Jarry nevymyslel.

Takže si to shrňme. Prezident Miloš Zeman při nástupu do funkce chtěl podporovat ostrůvky pozitivní deviace a bojovat s těmi negativními: s kmotry, neononacisty, a manipulativní částí médií.

Po sedmasedmdesáti dnech se jeví řez, který v jeho očích vede českou společností, jinak. Zemanovými pozitivními devianty jsou manažeři MUS, ministři Chalupa a Fiala, církevní tmáři, skuteční autoři amnestie, Vladimír Remek, Livie Klausová a možná ještě ruský velvyslanec. Negativními devianty bohužel nejsou ani kmotři, přinejmenším ti z MUS ne, ani neonacisté, o nichž Zeman od nástupu do funkce už neřekl ani slovo, nýbrž vyloženě krotké české ekologické občanské iniciativy, Pavel Hasenkopf, akademické obce a Martin C. Putna; ten především.

Josef Šlerka ve včerejším vydání Deníku Referendum svou úvahu nad případem Putna zakončil větou: „Jedině společné úsilí demokratické levice, demokratické pravice a demokratického středu může zabránit naší cestě k autoritářské a netolerantní společnosti.“ Je to de facto popis aliance, která se za Martina C. Putnu postavila.

Ale nyní potřebuje pomoc od něj. Jde o to, aby na protiústavní postup ministra školství ani on sám nepřistoupil. Je třeba, aby trval na tom, že profesorem jej v souladu s ústavou bude jmenovat prezident. Není to jeho právo, je to jeho povinnost.

V zájmu české demokracie je nutné od první chvíle neústupně čelit Zemanově živelné snaze populistickými gesty ovládat veřejnou debatu a koncentrovat moc, která mu nepřísluší. Zapomeňte na Okamuru, skutečná politická naděje českých tendencí k fašizujícímu autoritářství se uhnízdila na Pražském hradě.

Nic z toho, co tu píšeme, není obranou Nečasovy vlády či neoliberálního režimu. Ostatně všimněme si, že pochybné účelové aliance se členy Nečasovy vlády uzavírá právě Miloš Zeman. Bylo tragédií české demokracie, že ve druhém kole prezidentských voleb čelila tak bezvýchodnému dilematu.

Zhoubné tendence neoliberální éry po celém světě nejen u nás vyvolávají přirozenou potřebu alternativ: ty ale nemusejí být jen lepší, směřující k zvýšení sociální a ekologické ohleduplnosti i k prohloubení demokracie, ale mohou být rovněž horší: směřující k vládě pevné ruky, k autoritářství a útisku. Miloš Zeman se většinou svých činů hlásí bohužel k této druhé tendenci. Vykázat ho do příslušných mezí se tak stává zájmem nadřazeným rutinním konfliktům parlamentní politiky.

Každý jeden dílčí kompetenční spor nemá končit defétistickými ústupky, jež předvedl ministr Fiala, ale před Ústavním soudem. A pokud Miloš Zeman nezkrotne, bude-li pokračovat ve stylu, jaký popsaných sedm případů naznačilo, spíše dříve nežli později vyvstane před českou demokratickou politikou úkol zbavit ho výkonu mandátu předčasně. Slib, který 8. března na Pražském hradě složil, totiž porušil již opakovaně.