Porodnice instituce separace

Saša Uhlová

Ženy, které chtěly rodit doma, zažalovaly ČR, neboť jim odpírá odbornou péči. Vláda se ve Štrasburku hájí tím, že podmínky v porodnicích jsou k rodičkám příznivé. V souvislosti s touto obhajobou zveřejňujeme reportáž Saši Uhlové z porodnice.

Když mi došlo, že ač je mi krásně, tak mám asi porodní bolesti, řekla jsem manželovi, aby zavolal sanitku. V tu chvíli jsem si myslela, že si v porodnici poležím pár dní a půjdu zase domů. Sanitka přijela během několika minut.

Mezitím jsem měla pět stahů. Při prvním jsem pochopila, že to už je fakt porod. Při druhém, že je už velmi blízko a divila jsem se, že jsem si toho dokázala nevšimnout. Při třetím jsem pochopila, že porodím doma. Při čtvrtém jsem zadoufala, že vydržím do příjezdu záchranářů, ale když sanitka zahoukala a manžel odběhl po schodech dolů, aby záchranářům otevřel, narodilo se mi při páté kontrakci dítě.

Záchranář vytáhl z tašky sadu na odstřihávání pupeční šňůry i s návodem a dal se pomaličku do práce. Zavolal další sanitku, aby přijela i lékařka, která dítě převzala, a pak jsme se všichni přesunuli do porodnice, kde mé právě narozené dítě zmizelo v labyrintu instituce. Hned zkraje jsem dostala vynadáno, že jsem několik dní před tím odmítla užívat hormony, které by porod oddálily. Později se ukázalo, že oddálení porodu mohlo mít pro dítě fatální následky. Z porodního sálu mě převezli na oddělení, kde ležely ženy bez svých dětí.

Není v právu, je totiž nesvéprávná

Zdravotní sestra, která mě uvítala na oddělení vesele vykládala, jaká jsou tam pravidla, a když došla k varné konvici, která je v kuchyňce, upozornila mě, že ji nesmím sama zapínat, protože „vy rodičky jste jako nesvéprávné,“ a nejistě se zahihňala. Až v tuto chvíli mi došlo, že jsem se skutečně ocitla v instituci, která mě považuje za nesvéprávnou.

Zatímco manžel hlídal starší děti, můj bratr mi přinesl hygienické potřeby a telefon. Snažil se mi pomoct, abych mohla být se svým dítětem, ale nebyl úspěšný. Dva lékaři, kteří mě později na pokoji navštívili, mi na moje dotazy, co se děje, co je s mým dítětem, kdy ho budu moci mít u sebe, řekli, „že se dítě musí zotavit z porodu mimo zdravotnické zařízení.“ To mě šokovalo. Byl to nejpohodovější porod, jaký jsem zažila. Lékaři mi pak bohorovně doporučili klidný spánek a ráno smím přijít na oddělení, kde je zatím malý Jaroslav v inkubátoru.

Nespala jsem. V šest jsem podle instruktáže přišla do místnosti s inkubátory. Jaroslav byl na světě už třináct hodin, více než dvanáct hodin bez matky, v náručí antiseptické instituce. V inkubátoru ale nebyl. Vyjeveně se kroutil v umyvadle, kde ho zdravotnice důkladně drhla.

Stála jsem vedle ní, a i když jsem pochybovala o adekvátnosti jejího počínání, byla jsem šťastná, že je v pořádku. Těch dvanáct hodin bez něj mi připadalo jako věčnost. Těšila jsem se, až ho budu mít v náručí. Sestra mě ovšem poslala pryč: „Miminko prochladlo při mytí a musí se zahřát v inkubátoru.“

Dopoledne jsem se sešla s lékařkou, která vedla oddělení, a poprosila jí, zda bych mohla být se svým dítětem. Řekla, že je k sobě dostanu po víkendu, pokud do té doby začne přibírat. Jaroslav se narodil o něco dříve, ale hlavně měl nízkou porodní váhu, která neodpovídala jeho reálnému stáří, něco málo přes dvě kila.

Zaslechla jsem slovo „hypotrof“. Co to přesně znamená, jsem nevěděla. Snažila jsem se argumentovat tím, že když ho můžou umývat, můžu ho mít docela dobře u sebe. Ocitla jsem se ovšem na oddělení, kde byly rodičky ustájené samostatně bez svých dětí. Celé mi to přišlo naprosto iracionální. Na jedné straně instituce požaduje přibírání „pacienta“, ale na straně druhé brání matce, aby začala úspěšně kojit. Což je i podle instituce nejlepší cesta k nárůstu váhy a zlepšení zdraví dítěte.

Odpoledne mi smskou nabídla pomoc právnička, která se o mé situaci dozvěděla prostřednictvím naší společné známé. Přijala jsem, i když jsem nevěřila, že by to mohla dokázat. Ale stačilo několik minut s primářem.

Říkal sice něco o vlamování se do otevřených dveří a mluvil o mně jako o mamince, což bych mu v jiné, pro mě důstojnější situaci, ráda oplatila oslovením „dědečku“, ale nemožné se stalo možným. Další den ráno mě přeřadili na jiné oddělení a Jaroslava jsem od sobotního rána směla mít u sebe.

Pozor, aby vám to dítě neumřelo!

Šťastná, že mám své dítě u sebe, ležela jsem s ním v posteli. Od té chvíle mě ale personál porodnice soustavně kontroloval. „Paní Uhlová, to nesmíte! Musíte mít dítě v postýlce na podložce, když spíte,“ vytrhla mě z polospánku lékařka. Sice jsem věděla, že si tím koleduju ten den už o třetí přednášku na téma syndrom náhlého úmrtí kojenců, ale nedalo mi to:

„A proč?“

„Protože tím zvyšujete riziko náhlého úmrtí.“

„Ale doma stejně nebudu mít žádnou podložku na dítě, takže tam to asi taky neovlivním.“

„V posteli rodičů je zvýšené riziko.“

„Ale vyloučit se to přece nedá ani v postýlce.“

„Dítě musí spát ve vlastní postýlce, mít dudlíka a spát na zádech, to snižuje riziko! Až vám dítě umře, vás nechají být, ale mě zavřou.“

„Proč by vás zavírali? To přece nemůžete ovlivnit.“

„Protože vy mě zažalujete.“

„Nezažaluju, vím, že se to může stát a že se tomu nedá předejít.“

„To říkáte teď, ale já už lidem nevěřím, dopoledne se na něčem dohodneme a odpoledne si na mě stěžují u pana primáře. A navíc nechápu, paní Uhlová, proč dítě nesvěříte sestrám a nespíte, vždyť máte doma tři děti, potřebujete odpočívat, zbytečně se vyčerpáte, zhroutíte a měla byste myslet i na toho malého,“ snažila se mě přemlouvat lékařka.

Bránila jsem se: „Jsou různé druhy vyčerpání, mě vyčerpává separace, a to dlouhodobě. Po porodu s prvním dítětem jsem to musela dlouho řešit a stálo mě to hodně energie a na toho malého myslím, on mě potřebuje.“ Paní doktorka chápavým tónem: „Rozumím, že máte z dětství traumata, znám vaší rodinu...“ Z novin?! Ohradila jsem se: „Prosím?! Ano, mám z dětství trauma. Tady u Apolináře mě separovali sedm dní od matky.“

Lékařka se obrátila k mému dítěti a sladkým hlasem, kterým se v porodnici personál obrací na matky přes kojence, mu řekla: „Ty kluku, ještě že ty jsi takovej šikovnej, když máš tak hroznou mámu, ona tě chce zalehnout!“ Můj poslední zoufalý pokus: „Ale riziko zalehnutí skutečně nehrozí, rodič, který není pod vlivem drog nebo alkoholu dítě nezalehne,“ a pak jsem toho nechala, nemělo to cenu.

Další dny jsem se snažila rozkojit a nepřipouštět si, že si o mě personál porodnice myslí, že jsem neodpovědná. Když jsem chodila každé tři hodiny na sesternu odsávat mléko pro dokrmování z lahvičky, zaparkovala jsem vždycky disciplinovaně vozík s Jaroslavem do řady dalších vyhřívaných vozíků.

Protože ale v místnosti téměř pořád plakaly děti, a chvílemi jsem váhala, zda nepláče to mé, chodila jsem se na něj průběžně dívat. Zdravotní sestra se nechápavě ptala, co dělám, tak jsem jí to vysvětlila. Dovolila mi stavět vozík vedle křesla, kde jsem seděla, ale poučila mě: „To ale nevadí, když dítě pláče, to mu nijak neškodí.“

Snažila jsem se nevnímat, jak si o mě sestry šeptají, že si vymýšlím a požaduju nesmyslné výhody. V noci jsem v rozporu s instrukcemi usnula s dítětem v posteli. Najednou jsem nad sebou uviděla zamračený obličej zdravotní sestry, která mi dítě brala z postele a odnášela je pryč, na sesternu.

Neměla jsem sílu handrkovat se, když jsem tak flagrantně porušila předepsaná pravidla. Když jsem si pro něj ráno přišla, abych si ho zase vzala, slyšela jsem tlumený hovor dvou zdravotních sester. Nesouhlasně kroutily hlavou. Dítě mi sice vydaly, ale vykládaly si, že na pokoji, kde spím, mu je zima, a že na sesterně mu je lépe.

To se tady dělá už sto let

Do pokoje vešla výživová poradkyně. Přišla, aby nám vysvětlila nový systém stravování, a ptala se, jestli jsme se vším spokojené. Měla jsem jednu připomínku, že by se mi líbilo, kdyby tu bylo k pití něco jiného než černý čaj. „Ale ten už se tady pije sto let,“ odpověděla bez špetky ironie ta odbornice a následovala výměna názorů na prospěšnost černého čaje při kojení. Diskuzi uzavřela tím, že důležité je, že to schválil lékař.

Pak nám sdělila, že od dalšího týdne bude v porodnici systém a budou se distribuovat balíčky, ty budete muset snít hned a ne si jíst, kdy rodičky napadne. Spolubydlící na pokoji se ohradila: „Ale když to sem přivezou ve dvanáct, tak to já právě kojím, mám dvojčata, to nestihnu.“ Odbornice na výživu nekompromisně odsekne: „Děti počkají, ty balíčky jsou pro čtyřiadvacet porodnic a je třeba vracet ty obaly zpátky.“

Spolubydlící se snažila argumentovat: „Ale moje děti nemůžou čekat, jsou nedonošené a já jsem tu kvůli nim, ne kvůli tomu, abych tu byla včas na oběd.“ Výživová poradkyně se rozhořčila: „To jsem nikdy nepochopila. Moje dcera taky, porodila v šestým měsíci a taky pořád chtěla běhat za tím malým, proč nemůžete tu chvíli počkat, co se jako s tím miminem stane, když chvilku počká, vždyť tam jsou sestry!“

Po pěti dnech jsem stála ráno s lékařkou u váhy a cítila jsem hmatatelně, že i ona si přeje, aby se Jaroslavův úbytek na váze zastavil. To je taková podmínka, kterou mají v porodnicích, aby ženu i s dítětem bez problémů propustili. Buď chápala, že mi kojení půjde lépe doma, nebo už měla plné zuby potíží, které jsem zaběhanému chodu porodnice působila. Číselník ukázal požadovanou váhu a obě jsme si oddechly.

Celé to píšu téměř o deset měsíců později. Jaroslav leze, kleká si, hrozně rád jí, a je to veselé, spokojené miminko. Strach z náhlého úmrtí mě ale stále ještě neopustil. Už v porodnici jsem si uvědomovala, že nemá smysl bát se něčeho, co můžu jen těžko ovlivnit.

Ale neustálé opakování možného rizika, posedlost syndromem náhlého úmrtí, na mně zanechalo stopy. Pořád ještě se s úzkostí běhám dívat, jestli mé dítě dýchá, když spí. A pořád ještě se v noci hrůzou budím a kontroluju, jestli je naživu.

    Diskuse
    May 6, 2013 v 5.44
    Kdy už naše zdravotnictví konečně pochopí, že žena má právo rozhodovat nejen o svém těle, ale i o svém dítěti. Jen blázen si může myslet, že když se matce ponechá možnost dobrovolně se rozhodnout ve věcech péče o dítě, tak se bude řídit spíše svým sobeckým zájmem namísto zájmem dítěte. Pravda je, že i takové matky se občas najdou, ovšem to jsou výjimky - které jak už tomu bývá - pouze potvrzují pravidlo. Neexistuje žádný důvod, proč by matce v jejím rozhodování měla bránit nějaká vyšší autorita.
    Matky bývají málokdy sobecké. Vždycky jim jde minimálně o jejich dítě. A těm, které správně pochopily, že jejich dítě bude mít určitá práva pouze tehdy, když tato práva budou mít obecnou platnost, těm jde dokonce o víc.
    JJ
    May 6, 2013 v 11.39
    Když se něco stane dítěti či matce při domácím porodu (plánovaném i neplánovaném), medializuje se to o poznání snadněji (zvlášť když je to v zájmu zdrav. zařízení a pojišťoven), než když v porodnici zacházejí s jedním z nich či s oběma tak, jak to popisuje Saša Uhlová. Proto to zvnějšku vypadá, že domácí porody jsou nesmírně riskantní, zato porodnice jsou na vše připraveny. Přístroje možná, lidé ne vždy a ne všude. Spousta matek má z porodnic frustrující zkušenosti, jež se však odbývají tím, že šlo o pochybení jednotlivce, souhru okolností, event. že se to tak zkrátka dělá, protože zdravotnický personál přece ví nejlíp, co je pro matku a dítě/děti správné.
    May 6, 2013 v 12.47
    Nejen porodnice
    by si zasloužily modernizaci. Měl jsem před dvěma roky tu nemilou možnost poležet si v jedné Universitätsklinik v Německu. Byla to tedy obdoba našich Fakultních nemocnic. Když jsem pak následně trávil několik dní ve Fakultní nemocnici na Bulovce, připadal jsem si jak v nemocnici o 100 let nazpět a to ještě hodně omšelé.

    Když odhlédnu od přístupu a ochoty personálu i ostatní postřehy by vydaly na samostatný článek. Předesílám, že jsem ležel na BĚŽNÉM STANDARDNÍM POKOJI, přesto např. byl pokoj pouze dvoulůžkový, u každé postele vybavený multifunkčním LCD displejem s funkcí TV, rádia a telefonu a postel byla elektricky polohovatelná. Další překvapení přišlo, když mě sestřička požádala, abych vyplnil jídelní lístek na následující dny. Byly v něm volby např. ranního čaje, černého, ovocného, kávy, bez mléka, s mlékem, kakao nebo mléko samotné, džus. Pečivo bílé, tmavé, houska, chléb, cereálie. Máslo, med, marmeláda, sýr. Cereálie samotné, v mléku, v jogurtu. Jogurt zvlášť, jogurt bílý, ovocný. Většinou formou zaškrtávátek, takže bylo možné zvolit více položek, ne tedy buď a nebo. Kompot, výběr z ovoce, zeleniny. Podobně pestrý pak výběr jídel pak k obědu, zda vegetariánský nebo asi ze 3 dalších jídel, volba příloh, kompotu, ovoce atd. atp.

    A Na Bulovce? První jídlo bylo divně cítit, tedy zůstal jsem raději o hladu. Snídaně čaj se dvěma rohlíky a kouskem másla NEBO sýru NEBO samotná marmeláda, paštika. V neděli pak bílá káva a opět vždy pouze jedno druhé nebo třetí. Na rohlík s máslem a marmeládou nebyl nárok. Porce velikostí dětské a časté např. nudle se sýrem, nudle s kečupem, šišky s mákem. K večeři pomazánka neznámého složení se suchým chlebem. Zelenina ani ovoce žádné, prý mají nárok jen diabetici. K pití čaj, na konvici k posteli ale nebyl nárok. Prý jim je lidé kradou a mají jich málo...

    Když jsem si postěžoval, bylo mi řečeno, že za těch 60 Kč denně „na jídlo“ to na víc nestačí!!!
    A to víte, že se "privatizuje" Vesna? http://www.outsidermedia.cz/Zachranme-Vesnu-1.aspx
    May 6, 2013 v 23.49
    Neporozumění
    Myslím, si že to neporozumění mezi zdravotnickým personálem a matkami (a koneckonců i dětmi) vyplývá z toho, že narození dítěte má na jedné straně zdravotní rizika, které vedou k tomu, že nějaká ingerence těch zdravotnických institucí se většinou jeví jako potřebná, na druhé straně porod nebo první dny života dítěte nejsou choroby, ale životní události, na které nikdo tak úplně nemůže být odborníkem. V porodnici mají lékaři a sestry pocit, že jsou tam doma a nikdo by jim neměl mluvit do toho, jaká tam mají nastavena pravidla.

    Asi hodně porodníků by o tom článku řekla, že z hlediska zdravotní péče bylo všechno v pořádku. Ta sanitka koneckonců přijela za pár minut. No možná to drhnutí dítěte rýžovým kartáčem bylo trochu za hranou..

    Když se u nás v devadesátých letech prosazovala přítomnost otců u porodu tak se to také pralo s tím, že z čistě zdravotnického hlediska tam ten otec spíše překáží.

    K panu Švehlovi: Německo věnuje na zdravotnictví o dost větší procento mnohem většího HDP než my, to potom těžko čekat stejnou úroveň. To by bylo na jinou diskusi. Je tady to klišé, že těch peněz je vlastně dost, jenom se užívají nehospodárně a nějaká geniální reforma to napraví. No ale třeba současný deficit VZP je vyvolán tím, že stát poprvé nedorovnal nedostatečné platby za státní pojištěnce z rozpočtu. Za ty prachy naše zdravtnictví nefunguje tak špatně, například kojenecká úmrtnost je mnohem nižší než v USA.



    May 7, 2013 v 7.53
    Pane Kubičko,
    "za ty prachy" fungovalo naše zdravotnictví v minulosti dokonce mnohem lépe - před "reformami". A jestli se tento otřesný trend nezmění brzo bude ta, nejen kojenecká, úmrtnost stejná jako v USA.

    Jen jsem chtěl svým příspěvkem zdůraznit obrovský rozdíl mezi dvěma kapitalismy a poukázat na to, jak aspoň by lékařská péče měla a mohla vypadat. Když si totiž vzpomenu na některý ze svých pobytů v nemocnici za socialismu, vlastně se od té doby vůbec nic nezměnilo. Jen ten nábytek je víc omlácený a za „lékařské služby“ se platí. Nemocnic je míň a personál je víc nevrlý. Takže vlastně změnilo – k horšímu.

    Vaše rétorika je totiž pozoruhodně manipulativní. Německo má tedy podle vás lepší zdravotnictví protože je větší (má větší HDP)?.A ten „stát“ co „nedorovnal“ platby za státní pojištěnce, to je kdo? Ten zlý stát, co je potřeba ještě více osekat? Neomezila ty platby náhodou Topoolánkova vláda?

    Navíc ten deficit není způsoben jenom tím. Máme zde také novou lékovou politiku, volnost pojišťoven v platbách nemocnicím a další zvěrstva co berou z kapes pacientů a nemocnic a plní chamtivé kapsy soukromých firem.

    Možná jste to tak nemyslel, ale vadí mi zlehčování a omlouvání současného katastrofálního stavu a trendu zdravotnictví.
    May 7, 2013 v 11.22
    Z hlediska zaběhané praxe k chybě nedošlo
    Souhlasím s tím, že z hlediska zdravotníků (tedy současné zaběhané praxe) bylo vše v pořádku, nedošlo k žádné chybě. Problém je v tom, že ta zaběhaná praxe nepovažuje kontakt matky s dítětem za prioritu. Nenapadám chování konkrétních zdravotníků a porodnice (název porodnice se mi tam dokonce připletl omylem, protože jsem do textu překopírovala své zápisky z porodnice, kde jsem si zaznamenávala rozhovory), ale neschopnost pochopit, jak strašně je kontakt důležitý (i v případě dětí, které mají nějaké problémy), a že podle toho je třeba zorganizovat chod porodnice.

    Česká vláda se hájí, že v českých porodnicích se děti od rodičů neseparují, že se zde respektují přání rodiček, a že se zde praktikuje přirozený porod. A to prostě není pravda. Mám zkušenosti ze tří pražských porodnic, o každé bych mohla napsat román. Že zdravotníci dělají to, co považují za nejlepší a jsou ublížení, když je někdo kritizuje, protože oni se tolik snaží, se s výše uvedeným nijak nevylučuje.

    Abych to shrnula: K chybě podle stávajících pravidel nedošlo, ale ta pravidla jsou špatná a česká vláda o nich navíc lže, asi i proto, že jsou v rozporu s platnou legislativou.
    May 7, 2013 v 11.49
    Já tu zavedenou praxi vůbecnehájím,
    samozřejmě je tady ten úhel pohledu, že ta praxe ignoruje to, co je známo o časném vývoji dětí a jak důležitý je kontakt mezi matkou a dítětem úplně od začátku, takže vlastně dost odborná není.

    Jen jsem se víc soustředil na tu stránku věci, že pro Vás bylo obtížné se s těmi zdravotníky domluvit, protože měli ten pocit, že oni tomu rozumí a Vy ne. To co píšu o tom, že mají pocit, že v nemocnici jsou doma, tak to je ironické, protože nejsou doma, ale v práci. Dočasný domov by to měl být naopak pro matky a děti, takže by měly mít přednost jejich potřeby. Problém vidím v té odbornické nadřazenosti a jednostranně technickém uvažování.
    JH
    May 7, 2013 v 14.19
    Oni tomu rozumí
    a vy ne (nebo aspoň tomu obecně rozumí více), to nepochybně, ale z toho ještě nadřazenost nevyplývá. Instalatér taky rozumí rekonstrukci koupelen lépe než vy, ale nadřazeně se k vám chovat nebude.
    České zdravotnictví je podle mě obecně poměrně "iatrokratické", protože zde není zakořeněná představa pacienta jako zákazníka. Přijde mi ale, že v porodnictví je situace horší než jinde.
    May 7, 2013 v 15.43
    Mně se spíš zdá, že zde byla vykořeněna představa lékařského povolání jakožto poslání.
    To máte určitě pravdu paní Hájková. Navíc na personál doléhá situace a atmosféra ve zdravotnictví potažmo celé společnosti. Vezměte si, jak se chovají vůči sobě lidé obecně. Nehledě na mzdové podmínky a vytíženost, kdy stále méně personálu se stará o stále více pacientů.

    Nechci omlouvat někdy neochotný nebo nadřazeně se chovající personál, ale domnívám se, že nějakými novými direktivami se toho příliš nezmění. Pokud vím, např. v Motole jsou matky na pokoji se svými dětmi běžně, tedy situace je asi jak kde.

    Dokud se tedy zdravotnictví nestabilizuje a nenabere trend opačný než kam směřuje nyní, nemůžeme asi očekávat při pobytech v nemocnicích ani v lékařských ordinacích příjemnou a vzájemně se respektující atmosféru. Návštěvy u lékařů také přeci povětšinou připomínají než klasické vyšetření, spíš protokolování výpovědi a výdej poukázek na výrobky farmaceutických korporací.
    Vždyť i ona obava sestry, že jí paní Uhlová zažaluje o něčem závažném svědčí. Tato nedůvěra, podezřívavost a na druhou stranu alibismus při podepisování nesčetných informovaných souhlasů a souhlasů s poskytováním informací. Nesouvisí toto náhodou s pocitem neexistence spravedlnosti v právním systému? Dokud nebude funkční společnost, nemůže být ke spokojenosti funkční zdravotnictví.
    May 7, 2013 v 21.45
    pro upřesnění
    "Pokud vím, např. v Motole jsou matky na pokoji se svými dětmi běžně, tedy situace je asi jak kde." To u Apolináře samozřejmě taky, aby to nevyznělo, že tam vůbec ženy nejsou se svými dětmi na pokoji. Dokonce bych (ale jen můj dojem) řekla, že situace, kdy i po bezproblémovém porodu dítě a matka spolu být nemohou, nastává častěji v Motole.

    V mém případě se vyskytl problém (Dítě mělo nízkou porodní váhu a zkraje se nevědělo, zda není nedonošené, po ultrazvuku mozku se ukázalo, že je pouze tzv. nezralé.) a to je pro lékaře důvod k separaci, i když dítě třeba nevyžaduje žádný zákrok a nemusí být na přístrojích. Tak pro jistotu. Mají totiž pocit, že je v blízkosti sester a lékařů ve větším bezpečí. Dokonce je podezírám, že si někde v hloubi duše myslí, že je mu tam lépe.
    May 8, 2013 v 6.51
    Na vysvětlenou
    Nerad bych se zastával české vlády, ale když píšete, že ona se hájí tím, že se děti od rodičů neseparují a vy tvrdíte, že to není pravda, pochopil jsem to tak, že to platí pro všechny děti a ne jen pro ty „nezralé“. A obávám se, že to tak může chápat i ona vláda.
    MF
    May 8, 2013 v 10.09
    Jeden každý
    Všude se to asi neděje, naštěstí se najdou i přátelštější porodnice, ale každé narozené dítě má přece právo na matčinu blízkost, je to nejen přirozené (což bohužel jako argument pořád nestačí), ale už i vědecky podložené. Předčasně narozené děti to potřebují snad ještě víc. Zrovna dnes jsem narazila na článek z kanadského prostředí. http://ivanaantalova.blog.idnes.cz/c/337087/Rodice-jako-hlavni-pecovatele-o-predcasne-narozene-deti-v-nemocnici.html taky existuje tzv. klokaní metoda, kdy inkubátorem je sama maminka. jen mít vůli a ochotu měnit. Vláda se naopak zuby nehty drží ustálených zvyků, nějaké špatné pochopení je chabá výmluva.
    May 8, 2013 v 11.08
    Pro Luďka Švehlu (a českou vládu)
    Abych to shrnula: Že v podnicích existují pokoje, kde mohou být matky se svými dětmi, je jedna věc. To je samozřejmě pozitivní krok kupředu (nebo zpátky, jak se to vezme). Nicméně po porodu dítě v naprosté většině případů odnesou na několik hodin. Dále mnohde odebírají děti na první noc. Někde mohou být matky se svými dětmi i po císařském řezu, jinde se to považuje za nemožné. Praxe je různá i v rámci jednotlivých porodnic podle oddělení. V již zmiňovaném Motole mají některé pokoje, které to umožňují, od jistého počtu rodiček v porodnici to ale už neumožňují. Prostě se to nepovažuje za prioritu. Nelze se spolehnout na to, že dítě vám nebude nikdo brát. Příběhů, kdy matky nemohly být se svými dětmi, je plný internet a znám je i od řady svých přátel a známých.

    Čím je zdravotní stav dítěte horší, tím je to obtížnější. A tak třeba dítě, kterému hrozí, že umře, klidně převezou bez matky. Oni to cítí jako správné. Zachraňují dítě a ostatní jde stranou. Představa, že mi dítě umře, aniž bych byla s ním, je pro mě tak děsivá, že bych za předpokladu, kdy bych třeba věděla, že má mé dítě vadu neslučitelnou se životem, lékaře snad ani nevolala. Jenže to člověk s jistotou skoro nikdy neví a snaží se udělat všechno proto, aby jeho dítě přežilo. Neexistuje však žádný pádný důvod, proč by rodiče neměli být se svými dětmi.
    tím si nejsem jistý. Někdy mám pocit, že je to právě ten pocit poslání, který některé lékaře vede k tomu, aby dělali pro pacienta "to nejlepší" i proti jeho přání.
    Džihád české gynekologicko-porodnické společnosti proti domácím porodům je rovněž ospravedlňován lékařským posláním.
    May 8, 2013 v 12.16
    Možná jen to poslání nevnímají úplně správně. Nebo nevědí, že jakékoliv poslání násilně prosazované proti lidské vůli, se míjí účinkem.
    May 8, 2013 v 12.52
    Chyba asi nebude jen na straně lékařů, ale možná i v legislativě...
    Oni to ti ti lékaři (a sestry) taky nemají tak úplně jednoduché (abychom na ně pořád jen nenadávali). Zákony je vážou, jejich odpovědnost je poměrně velká - dnes existuje dost lidí, kteří jsou ochotní se ihned soudit. Dřív jich zdaleka tolik nebylo. Někdejší bezproblémové rodičky, které proti ničemu neprotestovaly a nechaly si všechno líbit aniž se ozvaly, jsou už tytam...
    May 8, 2013 v 13.36
    Pro Sašu Uhlovou (a českou vládu)
    Když to shrnu: Vám asi nejvíc vadí, že v porodnicích nejsou děti s matkami za úplně všech okolností a člověk se tohoto stavu musí domoci přes reptání personálu. Mně ovšem mnohem více vadí třeba to, že si mnozí nemohou zdravotní péči dovolit vůbec. http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/zdravotnictvi/statistici-sedmina-lidi-nechodi-k-lekari-nema-na-nej_269238.html Proto jsem možná zprvu úplně nepochopil vaše stesky. Ač si to tedy možná nemyslíte, můj důvod neporozumění je zcela odlišný od toho vládního.
    Aby nedošlo k dalšímu nedorozumění, jinak s Vámi naprosto souhlasím. Všichni pacienti, nejen matky by měli mít v nemocnici podmínky, které jim v rámci možností maximálně vyhovují.
    JH
    May 8, 2013 v 13.55
    Za všech okolností
    to samozřejmě nejde, ale takhle to paní Uhlová neřekla. Problém je, že odebrání dítěte matce na prvních několik hodin až den po porodu je stále (aspoň v pražských nemocnicích) běžný postup, a to nejen ve výjimečných případech. To znamená, že pokud proti tomu maminka nesmlouvavě neprotestuje (k čemuž je po porodu potřeba mobilizovat zbytky sil, a taky na to mít žaludek), tak to lékaři udělají.
    Je to zřejmě o něco málo bezpečnější pro fyzické zdraví dítěte, ale poškozuje to jeho emocionální vývoj, což ovšem lékaři považují za druhořadé.
    A teď pane Hájku jen vyvážit ta rizika. Fyzická se zdají přednostnější personálu, ta druhá pak maminkám... Obdobné je to ostatně u domácích porodů.
    May 8, 2013 v 14.54
    Pro paní Hájkovou
    Paní Hájková, strach z možné žaloby určitě hraje taky svoji roli. Však to tam také v rozhovoru s ošetřující lékařkou zaznělo. To úzce souvisí s potřebou žít život v jistotě, vytěsňováním smrti jako součásti života a snahou najít vždy nějakého viníka. Současná podoba zdravotnictví to podporuje a zpětně ji to zase dotváří.

    Medializace jednotlivých případů úmrtí novorozenců tomu taky moc nepřidává. Moc nevím, jak z toho ven. Ta potřeba absolutní kontroly nad vším začíná už v těhotenství, kdy lékaři vyvíjejí nátlak na těhotné, aby šly na potrat, pokud je podezření, že by dítě mohlo být postižené. Jsou matky, kterým to vadí, protože chtějí porodit dítě bez ohledu na to, zda bude zdravé.
    May 8, 2013 v 14.56
    Pro pana Švehlu
    Ano, to je veliké téma, jestli máme řešit nedostupnost systému v sociální krizi, nebo se zároveň snažit působit na podobu současného systému, byť přestává být pro všechny. Chystám se o tom psát, zatím o tom jen přemýšlím :)
    May 8, 2013 v 15.07
    Pro pana Hájka (a pana Švehlu)
    Pane Hájku, souhlasím s Vámi, jen bych ještě dodala, že fyzické zdraví s tím psychickým úzce souvisí (což asi tušíte, ale dám vyhrocený příklad, aby to bylo zřejmé).

    Ono páteční dopoledne, kdy jsem se neúspěšně snažila dosáhnout toho, abych směla být s Jaroslavem na jednom pokoji, se mě ošetřující lékařka zeptala, jestli se má kdo starat o tři starší děti (16, 8, 5), které jsou doma. Pochopila jsem to tak, že sondovala, zda bych porodnici neopustila a nenechala tam Jaroslava v jejich péči. Bylo to v okamžiku, kdy ještě nebylo zřejmé, jaká je příčina jeho nízké porodní váhy (ultrazvuk mozku se dělal až po neděli) a byla zde možnost, že je opravdu nedošený.

    Kdybych byla řekla, že se o ně nemá kdo starat, a že musím domů a nechala ho tam, jeho hospitalizace by se tím určitě značně protáhla, bůh ví, jak by to všechno nakonec dopadlo.

    Mnozí čeští porodníci zastávají názor, že novorozenec "nemá duši", že potřebuje teplo a stravu. To je také důvod, proč např. kojenecké ústavy někomu nepřipadají jako absolutní zlo. Ale já, zcela v souladu s názorem většiny psychologů, u svých dětí pozoruju, že mají duši od narození a že třeba onen příjem potravy, který je nezbytný k růstu, má s jejich psychickou pohodou jasnou souvislost.
    May 8, 2013 v 15.22
    Marie Fareh, díky!
    Přečtěte si všichni článek, na který odkazuje Marie Fareh!
    Že má dítě duši dokonce již v těle matky nemůže být snad sporu. Stejně jako, že nejbližší kontakt s matkou je prospěšný a potřebný pro zdravý vývoj dítěte. Otázka ovšem je, co se lékaři a sestry učí ve škole v této době úpadku.
    VK
    May 8, 2013 v 23.23
    "Až vám dítě umře, vás nechají být, ale mě zavřou.“

    je na celém příběhu ústřední. V této republice se drtivá většina poškození při zdravotní péči řeší v trestněprávní, místo civilní rovině. Snad proto, že se jedná o lacinější variantu pro poškozené a příbuzné, snad pro starozákonní touhu po krvavé odplatě, snad proto, že je to postup pro vrchnost ve svých důsledcích rovněž lacinější. Jakékoli uznání vinným, byť s podmíněným trestem, znamená pro lékaře automaticky zkaz činnosti, čili profesní likvidaci a s ne moc velkou nadsázkou sociální popravu. Obzvlášť porodnictví a neonatologie je tím promořena, za úmrtí anebo poškození rodičky a dítěte v tradované představě prostě někdo musí moct a někdo si to musí škaredě odskákat - orgány činné v trestním řízení a justice, za ochotné asistence médií, této společenské objednávce plně vycházejí vstříc.

    Pořád tu zůstává otázka, nakolik je dítě vlastnictví matky, aby rozhodovala i třebas proti jeho zájmům a zda a do jaké míry jsou aktuálně módní postupy přínosné. Ale nakonec proč ne, ať si skutečně každý dělá co uzná za vhodné. K tomu schází jen jedna maličkost, radikálně omezit forenzní odpovědnost lékařů.
    MF
    May 9, 2013 v 9.16
    Pokud je systém nastaven tak, že rodí personál a rodička do toho nemá co mluvit, tak je myslím volání po zodpovědnosti na místě. A stejně u nás kulhá, co třeba podmínka pro doktora http://aktualne.centrum.cz/domaci/regiony/praha/clanek.phtml?id=773678 v porovnání s absurdním rozsudkem pro Ivanu Konigsmarkovou?

    Nevím, co si představit pod aktuálně módními postupy, podle mně je to jen návrat oklikou k přirozeným věcem, ten punc snahy o zviditelnění tomu dává jen nechápající či popuzené okolí
    JE
    May 9, 2013 v 13.55
    Přeji pěkného dne všem diskutujícím,
    myslím že tady někde začíná degenerace dnešní společnosti. Tedy její budoucnost je taková, jak se chová ke svým dětem. Kolik Lásky je ochotna a hlavně schopna poskytnout všem čerstvě narozeným i těm ostatním. Láska (především mateřská) je to, co člověk potřebuje bezpodmínečně po příchodu na svět, ale samozřejmě i později, aby se mohl zdravě rozvíjet ve své přirozenosti. Až pak jsou daleko a hluboko věci materiálního zabezpečení, jídlo nevyjímaje. Je s podivem, jak obrovskou mocí disponují lékaři a jak také tuto moc začasté zneužívají, např. už jenom arogantní a autoritářské jednání zdravotnického personálu, třeba v porodnicích, je toho dokladem. Ohánění se statistikami nízké úmrtnosti novorozenců jak je naše zdravotnictví na vysoké úrovni, působí dosti úsměvně. Prý je stejné procento úmrtnosti při domácích porodech i při porození v nemocnici. Takže je to spíše v rukou Božích. Myslím, že by měla být striktně oddělena instituce pro řešení patologií (nemocnice) a pro příchod člověka na svět (porodnice). Bylo by dobré, kdyby elita lékařská přestala strašit rodiče a rodičky co všecho se může přihodit a nevytvářela tak nepříjemnou atmosféru strachu ze znovuzrození a už tím nevytvářela mentálně komplikace, neboť kde je hranice mezi myšlenkou a skutečností? Myslím. že současný systém zdravotní péče je nereformovatelný. Je potřeba úplně změnit přístup a nahlížení na nemoci, ale to bolí a bere to iluze a moc, takže zase nic.
    JE
    May 9, 2013 v 14.05
    ...a ještě k právu. Čistě z právního hlediska (pokud se nemýlím) je za dítě zodpovědný rodič, pokud se nejedná o bezprostřední ohrožení života. Což se domnívám, že v případě Jaroslava nebylo, a tak si paní Uhlová mohla vzít věci a Jaroslava do náručí a vašnostům u Apolináře dát sbohem, když by to uznala za vhodné, či toho byla v danou chvíli schopna, ale chápu, že atmosféra strachu a citového vydírání, která je všudypřítomná téměř ve všech porodnicích je mocná a jen málokdo jí dokáže odolat.
    May 9, 2013 v 21.48
    Ad odpovědnost lékařů
    Vlastně nevím, jak to s tou odpovědností právně je, jistě to bude strašně složité. Problém je ale taky to, že očekávání rodičů (a pacientů) jsou různá. Někdo hrozně věří tomu, že nejbezpečnější je, když to mají v rukou lékaři a sám se o ničem nechce rozhodovat. Můžu si o takovém přístupu myslet co chci, ale zřejmě bude většinový a na něj také odpovídá "systém" tím, jak je dnes nastavený.
    May 9, 2013 v 22.00
    Ad Jiří Eliáš
    Ano, to jsem mohla udělat. Buď sama, nebo poté, co mi tuto možnost nabídla právnička. Ale bála jsem se. Jednak jsem se skutečně bála o něj, byl tak strašně maličký, chtěla jsem zůstat aspoň do pondělního ultrazvuku mozku, aby se potvrdilo, že je "hypotrof", a jednak jsem se bála konfliktu.

    Pět a půl roku před tím jsem chtěla odejít z porodnice (Na Bulovce) hned po porodu. Oleg měl čtyři kila a jevil se v nejlepším pořádku. Tehdy bych potřebovala právníka, jinak by za mnou poslali policii a sociálku, čímž vyhrožovali a opravdu se to tenkrát dělo. Také jsem neodešla a zůstala povinných 72 hodin, bála jsem se hlavně té sociálky, je to ve mně zakořeněné strašně hluboko, mám se státními institucemi asi částečně iracionální problém (V tom měla paní doktorka, i když to tak určitě nemyslela, pravdu ;) Jediné na co jsem se zmohla bylo, že jsem poprosila svou mámu, která tehdy pracovala jako zástupkyně ombudsmana, aby tam zavolala a poprvé (a zatím naposledy) v životě jsem zadoufala v nějakou protekci. Ona tam sice zavolala, ale neřekla, že volá jako zástupkyně ombudsmana a byla neúspěšná. Tři noci jsem tedy téměř nespala (provoz tam byl velice nešetrný ke spánku rodiček), ale dítě jsem měla u sebe, tak to nebylo tak strašné. Domů jsem chtěla zejména kvůli staršímu dítěti, které bylo poprvé ode mne takto dlouho odloučené a mně to nepřišlo jako dobrá příležitost k první dlouhé separaci. Nu, a nevybojovala jsem si to, i když mě zdravím dítěte nikdo strašit nemohl.
    S Vámi bych se tedy do konfliktu dostat nechtěl. Na každého hned posíláte právníka a necháváte mu domlouvat z nejvyšších míst... Nezdáte se...
    May 10, 2013 v 9.16
    Pane Švehlo,
    pokud to nebyl vtip, tak vězte, že "hned" právníka na nikoho neposílám. Kromě toho, že jsem tentokrát nabídku právní pomoci dostala, aniž bych ji sama aktivně vyhledala (i když zpětně jsem za ni velice vděčná), tak jsem se nikdy před tím s právníkem v zádech nebránila, i když důvodů ke stížnostem byla celá řada. Porodnici Na Bulovce jsem např. mohla žalovat pro zanedbání péče (rodila jsem a nikdo mi nevěnoval pozornost, posmívali se mi dokonce, "že porod bolí", až se ukázalo, že už je skoro pozdě, dítě se narodilo s hematomem na hlavě, jak se zoufale snažilo dostat ven...)

    I teď jsem se snažila o smírčí postup, jediné, co mi přišlo jako důležité bylo, abych byla s Jaroslavem, všechno ostatní šlo stranou.

    Požádat svou matku o pomoc, když člověk leží oslaben v porodnici, také nepovažuju za tak extremní řešení. Udělala jsem to samozřejmě až poté, co mě odmítli propustit na mou žádost, Ostatně vedení porodnice si z toho nic nedělalo, primář za mnou přišel na pokoj a řekl mi (poté co promluvil s mou mámou), že mám nesmyslné požadavky a že jsem byla hrubá na personál (to bylo patrně jak jsem se snažila dostat na porodní sál v poslední fázi porodu a oni pořád chtěli vyplňovat ty formuláře na příimu, tak jsem zvýšila hlas). ale že mi to odpouští, když budu plnit vše, co mám. To bylo minimálně na přímý zásah mezi oči, ale neřekla jsem nic, co na to taky říct...

    Ve svém normálním životě vycházím s lidmi obyčejně velice dobře, problém v porodnici je, že vás tam ve skutečnosti neposlouchají a nelze vést dialog. To, že jsem v komunikaci mírná, pak znamená, že vůbec nevnímají, co říkám. Po porodu je navíc člověk oslabený. Zpětně to vidím tak, že jsem se bránila málo a právníka jsem měla mít u všech porodů :) A měly by ho mít všechny ženy, které sebou nechtějí nechat zametat, ale po/při porodu nemají sílu na hádky s mocným zdravotnickým personálem. Jedině to donutí porodnice praxi změnit.
    JH
    vy se taky nezdáte. Paní Uhlová je zjevně nekonfliktní, ale já ne: za takový hrubý osobní útok byste se měl stydět a omluvit se. A to je za dva dny den matek.
    May 10, 2013 v 10.28
    Já to paní Uhlová chápu,
    jste známá osoba, lidé vám chtějí pomoci, vy tu pomoc přijmete, protekci pak „jen pokud je potřeba“. V tomhle státě to kolikrát ani jinak nejde, pokud ovšem ten dotyčný tu možnost má.

    Nevím jak je to u porodů, ale pokud chcete odejít předčasně a proti vůli lékařů z nemocnice, nebo nesouhlasíte s doporučeným léčebným postupem, stačí podepsat revers. K tomu nepotřebujete právníky.

    Ve zmiňované nekompetenci a bezcitnosti lékařů Vám dávám zapravdu protože se vůbec netýká jen porodnic. Ovšem to souvisí s tím, co jsem psal výše. Zdraví lidé si totiž kolikrát vůbec neuvědomují jak otřesný stav našeho zdravotnictví je a s jakými problémy a ústrky se lidé nemocní musí potýkat. Ti totiž netráví v nemocnici kolikrát jen oněch dvaasedmdesát hodin.
    May 10, 2013 v 10.41
    Pane Hájku,
    to bych také nyní mohl chtít omluvu já od vás když mě napadáte za něco, co se nestalo.
    May 10, 2013 v 11.26
    Nehádejte se, prosím :)
    Pane Švehlo,

    skutečnost, že jsem se obrátila na svou matku, jsem uvedla proto, aby bylo zřejmé, jak strašně jsem si přála odejít. Nikdy jsem nic podobného neudělala, i když si samozřejmě nedělám iluze o tom, že mi mé jméno často pomohlo, nikdy jsem se žádné protekce nedovolávala, ale tady jsem byla opravdu zoufalá.

    Odejít jsem sice mohla, ale pravděpodobně by mě zase odvezla zpátky sociálka a policie (viz např. rok poté, co já sama jsem neodešla: http://www.novinky.cz/krimi/125656-zenu-vracela-do-porodnice-policie.html). Neplatí tudíž, že jsem mohla odejít bez právníků. Mohla tedy, ale byla bych eskortována zpátky, čímž mi vyhrožovali.
    May 10, 2013 v 11.31
    Negativní revers
    "V situacích vyžadujících poskytnutí péče nezbytné k záchraně života či zamezení vážnému poškození zdraví se k negativním pokynům zákonných zástupců nepřihlíží a péče ze strany lékaře musí být poskytnuta i případně proti vůli zákonného zástupce".

    U dětí je to opravdu jiné než u dospělých.

    To, zda jde o tuto situaci posuzuje lékař. Důležité je to, že péče "musí" být poskytnuta, ne "může". Lidé si často myslí, že negativní revers zbavuje lékaře zodpovědnosti, ale to není pravda.
    May 10, 2013 v 11.50
    Omezování rodičovských práv
    pokud by lékař poskytoval péči proti vůli zákonného zástupce bez toho důvodu záchrany života či zamezení závažného poškození zdraví, hrozí mu žaloba pro omezování rodičovských práv. Té se ovšem lékaři bojí méně než toho, že jim někdo umře. Toho se lékaři bojí opravdu hodně a není to jen kvůli strachu z trestního stíhání.
    VK
    May 10, 2013 v 13.38
    Paklize sitace dava na vyber mezi rizikem civilni zaloby (pro poruseni rodicovskych prav atd. atp.) a trestniho rizeni (v pripade neprizniveho vyvoje situace), pochopitelne si vyberu prvni moznost. Ta znamena prinejhorsim financni ujmu, v trestnim rizeni znamena jakekoli uznani vinnym automaticky profesni likvidaci. Tim se vracim k minulemu prispevku, Vychazet plne vstric predstavam pacientu a specialne trebas rodicu predpoklada napred rozsahlou dekriminalizaci lekaru. Bez toho to proste nepujde.
    JE
    May 10, 2013 v 23.08
    povinných 72h
    Přeji pěkný večer,
    ono totiž není vůbec povinností zůstat v porodnici 72h, tato "povinnost" je dána pouze vyhláškou MZ a je to tedy podzákonná norma, tudíž nelze to právně vymáhat, je to takový "oběžník pana ředitele -ministerstva". Problém je ve velmi nízkém právním povědomí lékařů a zdravotnického personálu a potažmo také s emoční a sociální vyzrálostí a vyspěním, tedy až na vyjímky. Pokud by se totiž lékaři (a vlastně nejen oni) uměli chovat RESPEKTUJÍCÍM ZPŮSOBEM ke svému okolí a také jako sobě rovným, vypadalo by to vše mnohem jinak. Bohužel zaslepeností svou pravdou trpíme skoro všichni, pak už stačí jenom něco arogance či násilí a jsme tam kde jsme.
    J.E.
    May 11, 2013 v 10.15
    Metodický pokyn
    Není to ani vyhláška, ale metodický pokyn. Metodické pokyny obsahují závazná doporučení zdravotnickým zařízením, pacientům resp.rodičkám z logiky věci žádné povinnosti ukládat nemůžou.
    May 11, 2013 v 21.43
    K těm 72 hodinám
    Porodnici Na Bulovce jsem si před šesti lety vybrala proto, že tehdy umožňovala (jako jediná v Praze) tzv. ambulantní porod. To se ale bohužel změnilo během mého těhotenství (nové vedení, ambice konkurovat nikoli alternativností, ale "špičkovostí", nová pravidla). Do jiné porodnice v Praze už to tehdy nešlo, bylo plno, dál byhc nestihla dojet. Dnes je ale už běžná praxe, že porodnice pouštějí a nedělají následně žádné problémy. Ne všude, ale na mnoha místech ano.

    Všechno se neustále mění a vyvíjí. Mám zkušenost ze tří porodnic v různých letech a pokaždé mi tam říkali a vyžadovali něco úplně jiného. Dám příklad. Kojení: V Podolí mi laktační sestra řekla, že mám kojit podle toho, jak dítě chce. Na Bulovce jedna sestra vyžadovala kojení po dvou, druhá po třech hodinách. Upozornila jsem na tento rozpor ošetřující lékařku a ta mi odpověděla, že se to právě minulý týde změnilo a ta druhá sestra o změně ještě nevěděla. Řekla také, že je jedno jak rada zní, ale že by měly mít rodičky jednotné informace. Nu a u Apolináře jsou to zase tři hodiny (tedy na oddělení, kde jsem byla). A když jsem jednou čekala na sesterně na lékaře, probudil se Jaroslav asi půl hodiny poté, co měl svůj vyměřený čas (který prospal) a já ho začala kojit. Sestra, která tam se mnou čekala se podívala na hodinky a znechuceně mi řekla: "to mu dáváte místo dudlíka? Teď není čas na kojení." Citace je možná nepřesná, nezapsala jsem si to, jen se mi to teď vybavilo, jak se mi vrátily vzpomínky. Píšu to ale hlavně proto, že je zajímavé, jak se instrukce a pravidla mění, nemění se jen to, že jsou podávány jako absolutní pravdy.
    VK
    May 12, 2013 v 20.59
    ...a potom kdyz se neco nedejdvere stane, realne hrozi, ze bude nedodrzeni byt jen metodickeho pokynu trestnim senatem shledano jako duvod pro posouzenim lekare vinnym. 'Procpak jste rodicku poustel domu, kdyby byla byvala s novorozencem zustala predepsanou dobu ve spitale, a novorozenec byl byval monitorovan, zastava by se byla vcas zachytila?' Z toho se neni dost dobre jak vylhat.

    Aby tato opravnena obava z trestniho stihani s nasledkem profesni likvidace zmizela, musi dojit k rozsahle dekriminalizaci lekaru. Do te doby je tu opravneny plac, avsak na spatnem hrobe.
    JE
    May 12, 2013 v 22.50
    K těm různým radám z porodnic
    Dobrý večer,
    co rada to perla, určovat kojenému človíčkovi kdy a jak má sát podle hodinek, to je teda rada hodná odborníka. Neměla by spíš matka poslouchat své srdce než všechny odborníky na slovo vzaté? Každé dítě má své individuální potřeby, které si potřebuje naplňovat aby se mohlo normálně vyvíjet a kojení je hlavně z počátku pro něj jedna z nejpotřebnějších věcí a zdaleka to pro něho není jenom strava.
    JE
    May 12, 2013 v 23.05
    Odpovědnost lékaře
    snad končí tam, kde končí spolupráce pacienta - klienta. Pokud mi lékař chce činit něco s čím nesouhlasím, já jeho služby odmítnu a jdu si po svých, třeba domů z porodnice, kde mne nemůže držet pokud není mé dítě ohroženo na životě či vážně na zdraví v tu danou chvíli, kdy tak činím, nemůže být za to právně odpovědný.
    Ale jinak si myslím, že lékařská profese je jako každá jiná a lékaři by měli mít stejné práva a povinnosti jako ostatní živnostníci.
    May 13, 2013 v 10.40
    Dekriminalizace lékařů
    S tou dekriminalizací souhlasím. Už mnohokrát jsme si říkala, že pracují hůře, protože jsou pod tlakem. Člověk, který má strach, dělá i víc chyb. Sice to nevyřeší rozpor v názoru na to, co je pro novorozence nejlepší, ale každopádně by to obrousilo hrany a lékařům by to mohlo pomoci dostat se z té křeče.
    + Další komentáře