Slyšeli jsme mnohokrát, že oči celého světa se upírají na komín, o němž neznámo kdo a proč napsal, že je provizorní a všichni to slepě opakovali. Z tohoto komína předevčírem pár minut po sedmé večer začal stoupat dým ze spálených hlasovacích lístků z posledních dvou kol konkláve a přimíšené chemikálie způsobily, že to byl dým bílý. Za hodinu a něco přišel na balkon nad hlavním vchodem do Svatopetrské basiliky Jean-Louis Tauran (*1943) v roli kardinála protojáhna a řekl shromážděným latinsky Habemus papam, Máme papeže. Následovalo jeho jméno Jorge Bergoglio. Jméno je španělskou obdobou našeho Jiří a příjmení zdědil po rodičích, italských emigrantech do Argentiny.

Římští katolíci mají znovu papeže. Mytologie této církve jej počítá jako papeže dvě stě šedesátého šestého (a podle textu z r. 1595 označovaného jako proroctví sv. Malachiáše posledního před zničením Říma a posledním soudem). Historicky doložená skutečnost je taková, že služby v raných církvích měly různou podobu. Postupně převládal model církve spravované staršími (podle řečtiny presbytery). To křesťané pravděpodobně převzali ze soudobé židovské praxe, kdy místní obce spravovali rovněž starší.

Členové presbyteria jsou označováni též řeckým slovem episkopoi, dohlížitelé. I tento výraz může souviset s praxí judaismu, z nějž se křesťanství postupně vyděluje. Židovskou bohoslužbu vede jeden z účastníků (tradičně jeden z nejméně deseti mužů, kteří se k bohoslužbě musí sejít) s hebrejským označením chazan — dohližitel. Členové obce se v této funkci střídají. Někdy je označován též šeliach cibur — vyslanec obce. Není bez zajímavosti, že iniciátory vzniku raných církví měli být apoštolové — slovo řeckého původu, které rovněž znamená vyslanec.

Jeden z presbyterů — episkopů sboru předsedá a označuje se napřed jako proistamenos — představený. Na začátku 2. století křesťanské éry se vžívá model, podle kterého už se výrazem episkopos (biskup) pojmenovává jen tento představený. Biskup je stálým předsedou presbyteria. Krystalizuje představa tří stupňů služby, nejnižší představují jáhni, kteří pomáhají při bohoslužbách a věnují se sociální službě, nad nimi jsou presbyteři (odtud např. anglické priest) a v čele církve stojí biskup, nejvyšší v hierarchii služeb. Koordinace díla, jímž církev zpočátku je, tuhne v instituci. Zesiluje konflikt mezi svobodnějšími a rovnostářskými gnostickými církvemi a instituční, biskupskou církví, v níž začíná platit, že klíčem ke všemu je víra a vírou se začalo rozumět poslušné přijetí toho, co k věření předkládali biskupové.

Obyčejnému křesťanovi už tato instituce nepřiznává právo poznat božskou skutečnost. Zjevení jakýmsi záhadným způsobem vlastní biskupové. Pro podpoření této jejich privilegované role se vytváří fikce přímé vazby současných biskupů na samotného Ježíše Krista. Tehdy si tu vazbu představovali mechanicky, jako řetěz vkládání rukou od Ježíše na apoštoly, od apoštolů na první biskupy, odtud na další biskupy až k těm současným. Představa předávání nejen pověření, ale i jakéhosi zvláštního zmocnění ke službě má zajišťovat poslušnost oveček. Kdo poslouchá dnešního biskupa, poslouchá prý v posledku samotného Ježíše Krista, a tedy vlastně Boha. V dalších staletích se vytvářejí fiktivní seznamy po sobě následujících místních biskupů. Tak to bylo i v římské církvi. Některé pozdější seznamy zahajuje jméno apoštola Petra. Následují jména historicky nedoložených postav nejistých jmen a nejisté doby působení.