Deník Referendum Názory

V neděli večer vysílali na druhém kanálu české televize dokumentární film Davida Vondráčka „Rozhořčené 2012“ s podtitulem „České dámy - tak trochu více nalevo...“ Jako jedna ze čtyř protagonistek si neodpustím pár poznámek. A to přesto, že cítím, že stříháno bylo se sympatiemi ke mně.

Když mi režisér David Vondráček loni na jaře zavolal a vysvětlil mi, že točí dokument o levicových ženách, přemýšlela jsem, zda jeho nabídku, abych v něm také účinkovala, mám přijmout. Konzultovala jsem to s různými lidmi a poté, co mi byl Vondráček doporučen, jsem souhlasila. A to ze tří důvodů.

Za prvé jsem měla radost, že je tu další projekt, který ukazuje, že se pravostředový proud začíná vážně zajímat o českou levicovou scénu. Za druhé jsem chtěla svou účastí udělat reklamu Deníku Referendum, který miluju skoro jako by byl moje dítě. A za třetí sehrála roli má, kdybych byla chlap, dalo by se říci ješitnost, protože jsem žena, řekněme marnivost.

Na zamýšlený umělecký záměr jsem se příliš nevyptávala, a vstřícnému a milému Davidu Vondráčkovi jsem se snažila vždy ve všem vyhovět. Při první návštěvě jsem jen jasně upozornila na to, že nejsem aktivistka, a že v mnoha ohledech jsem spíš konzervativní, tedy pro současnou levici netypická. Nechtěla jsem, aby byl pak zklamaný, že nejsem taková, jakou by mě potřeboval. To prý nevadí, aspoň to bude pestré, nechal se slyšet tvůrce.

V době, kdy jsme s natáčením začínali, probíhaly různé demonstrace. Byl první máj, který chodím každoročně na několik míst fotit, uskutečnila se také více jak statisícová demonstrace, kterou pořádaly občanské iniciativy a odbory, a na pražském Klárově vyrostlo stanové městečko, tedy spíš vesnička, českého „Occupy“.

O této poslední akci jsem se dověděla vlastně jen díky natáčení dokumentu. David Vondráček mi navrhl, že bych tam mohla přijít a vzít sebou děti. Proč ne, stejně jsme se někam chystali a tak jsem rozhodla, že se tam cestou stavíme, já si to aspoň prohlédnu, vyfotím, a zase budu o něco chytřejší. Děti s sebou na demonstrace sice normálně neberu, protože je to nebaví, ale když se jedná o malou akci, která se odehrává na rozlehlém trávníku, chvíli to tam vydrží.

Po proběhlých akcích se mě režisér ptal, jestli bych o tom nechtěla něco napsat. A já si řekla, proč ne, je to vlastně zajímavé téma a napsala jsem sloupek Příliš organizované, příliš malé, příliš extremistické.

Při dalším natáčení mě Vondráček požádal, abych sloupek na kameru přečetla a pak se mě zeptal, co jsem napsala. Mám ale prý mluvit v přítomném čase, jako bych to právě psala a mám to vysvětlovat svým dětem. A samozřejmě celou větou! A já poslechla: „Píšu jak je to těžký, když lidi chtěj dělat něco takovýho, jak je těžký to zorganizovat, jak je těžký...“ Začátek věty jsem pak slyšela v úplně jiném kontextu, když v dokumentu, běžely záběry z Klárova. Vyznělo to tak, že mluvím o náplni své práce. To, že se skutečný kontext vyjevil v následujícím záběru, mé prohlášení na pravou míru neuvedlo.

Je to detail, ale je podstatný. Žádná z portrétovaných žen totiž není představená komplexně. O jejich povoláních se toho příliš mnoho nedozvídáme. Málo se dozvíme i o jejich názorech. Důraz je kladen na dvě oblasti. Účast na demonstracích – aktivismus a soukromý, ba dokonce intimní, život, který má asi vysvětlit, proč se tyto ženy nevěnují něčemu normálnímu. Za tím musí něco být. V tomto průřezu pak je mnohem větší prostor pro drobné manipulace. Je pravda, že jsem tu větu řekla. Je také pravda, že jsem napsala jeden sloupek na toto téma, ale to je asi tak všechno.

K sestřihání mám za sebe ještě tři hnidopišské postřehy. Kdo se naturalistických popisů krve a porodů štítí, může přeskočit následující odstavec.

Vyprávění o porodu vyznívá skoro tak, jako by mě odrodil můj tehdy nejmladší syn, zatímco jsem dalšímu četla pohádku. Skutečnost a i mé vyprávění byly takové, že jsem krvácela, a nebylo to v tomto těhotenství poprvé, nepropadla jsem tedy panice. Telefonovala jsem svému muži, aby přijel z práce domů a v mezičase jsem dětem četla. Chvíli před tím, než můj muž přijel, jsem začala mít kontrakce. Když přijel, zavolal sanitku a děti poslal do jejich pokoje. V okamžiku, kdy běžel dolů po schodech záchranářům odemknout, jsem porodila. Nebylo to tedy tak, že jsem četla, četla a pak měla něco jako kontrakce a zatlačila a on se narodil. Posun je to drobný, přesto z reality vycházím trochu méně potrhle, než ze sestříhané verze.

A co ještě by se z mého života dalo použít k tomu, aby bylo jasné, že jsem taky trochu divná? No jasně! Mé dětství. Měla jsem přece otce ve vězení. To mě určitě muselo náramně traumatizovat. A to bude možná ten důvod, proč teď „bojuju proti liberální demokracii“. A protože jsem o tom sama nemluvila, řekl to za mě můj táta. Celou větou. Škoda, že jsme neslyšeli Vondráčkovu otázku. Úplně je vidím, jak tam spolu psychologizují, až se z nich kouří. Dovolila bych si k debatě vážených pánů jen drobnou připomínku. Možná jim to uniklo, ale skoro každý z nás si z dětství nese nějaká traumata, a každého z nás něco poznamenalo.

Někdo je zasažen více, někdo méně, ale všichni si sebou do života z dětství něco neseme. Kdybychom si vůbec nic nenesli, nic bychom také nebyli, nebyli bychom snad ani lidé. Já mám to štěstí, že jsem na rozdíl od mnohých svých vrstevníků poznamenaná méně. Také díky tomu, že moji rodiče žili v pravdě. Že to byli laskaví a čestní lidé. Můj dětský svět byl srozumitelný. Nemusela jsem se potýkat se lží a přetvářkou.

Poslední výtka k mému portrétu se týká míry veřejného a soukromého. Vzácná chvíle, kdy se vyjadřuju k něčemu jinému než k dětem, je trochu zkažená tím, že sice mluvím o tom, že nežijeme v demokracii, ale jako „argument“ používám platovou nerovnost. Byla jsem ten den trochu rozčílená, protože mě režisér rozhicoval otázkou, proč jsem proti liberální demokracii. Přesto si pamatuji, že jsem ze sebe nějaké skutečné argumenty vymáčkla. Nevešly se. O platové nerovnosti většinou mluvívám v souvislosti se sociální nerovností, jež může vést k revoluci, které se na rozdíl od mnohých jiných obávám. Jestli mě rozčílení přivedlo až k takové zkratce, tak se za nařčení ze špatného střihu omlouvám.

Jak dokument zapůsobil na diváky je asi hlavní otázka, vedle které jsou mé postřehy k tvorbě dokumentu spíše sekundární. Jak vlastně přispěl dokument k obrazu levice? Reakcí jsem zaznamenala hodně a byly dost různé. To by ukazovalo na to, že zas tak špatný ten dokument není. Jednotlivé protagonistky také vzbuzovaly sympatie velice různě a nakonec třeba nekonečné záběry na výzdobu u Švihlíků, které mi přišly nefér, můžou na řadu lidí působit pozitivně. Protože se ukazuje, že je Ilona Švihlíková vlastně taková normální ženská, která vyrostla v paneláku a její rodiče nejsou ani slavní, ani vědci, ani intelektuálové. A na svůj původ nezapomněla, i když se vyšvihla. Tam bych třeba hledala důvod její angažovanosti já. Jak prosté, milý Davide.

Když mi den po premiéře David Vondráček volal, aby se ujistil, že nejsem naštvaná, přemýšlela jsem, zda se přeci jen trochu nezlobím. Nakonec jsem si sama mohla spočítat, že na mně vlastně není nic zvlášť zajímavého a účast v dokumentu, který natáčel člověk neschopný oprostit se od ideologie pravicového individualismu, odmítnout. Nebo jsem nemusela poslušně plnit každou žádost.

Každý vlastně jen děláme svou práci, jak nejlépe umíme. David Vondráček točí dokumentární filmy a já píšu. A opravdu nepíšu jen o demonstracích, ale píšu o tématech, která mi život přináší.