Německo má bohatou historii myslitelů, potýkajících se s kapitalismem, ať už v marxistické tradici, pokračující v kritické teorii frankfurtské školy, nebo v tradici „rýnského kapitalismu“, která se rozvinula do poválečného konceptu sociálního státu Ludwiga Erharda. Nechyběli ani radikálové různého typu, jako anarchista Gustav Landauer nebo antroposof Rudolf Steiner, jehož přívrženec, podnikatel Götz Werner, dnes prosazuje bezpodmínečný základní příjem, o kterém tu nedávno psala Alena Wagnerová. 

Základní příjem by při dobrém nastavení mohl být současnou formou sociálního státu, ale v Německu se hodně diskutuje i o radikálnější, systémové změně. Vždyť při průzkumu veřejného mínění uspořádaném agenturou TNS Emnid v roce 2010, tedy v době, kdy zdánlivě byla překonána krize předchozích let, vyjádřilo 88 procent dotázaných názor, že současný ekonomický systém není schopen řešit ani sociální ani ekologické problémy dneška.

V Německu i jinde se už dlouho a na různých úrovních (samozřejmě i v hlavních médiích) seriózně diskutuje o tom, co přijde po kapitalismu. Tak se přímo jmenuje vloni v mnichovském nakladatelství oekom verlag vydaná knížka Kapitalismus, a co potom? Systémová změna a perspektivy společenské transformace. Napsalo ji několik autorů (Bender, Bernholt, Winkelmann, Fabricius) sdružených v dočasné Akademii solidární ekonomie, aby formulovali možné alternativní cesty vývoje. Inspirovali se mimo jiné i jihoamerickou zkušeností a praxí — sám pojem solidární ekonomie pochází z tohoto kontinentu. Jde o systémovou změnu, protože „sociálně a ekonomicky motivované reformy… v nejlepším případě snižují na čas ničivé síly kapitalistického hospodářství, ale neeliminují je…“ Snad je ještě zajímavé zmínit, že Akademii solidární ekonomie vytvořili křesťané a křesťanky.