Mnoho let si Romové musí u nás zvykat na zvláštní postavení: v očích značné části veřejnosti jsou příživníky, protože nepracují, nemají zaměstnání. Nerozlišuje se, zda nepracují, protože nemohou sehnat práci, nebo pracovat nechtějí. Přestože tento rozdíl je vzhledem k postavení Romů ve společnosti zásadní, většinový negativní soud o Romech ho stírá a ze všech Romů činí škůdce společnosti. Žít trvale v tak obecně nespravedlivém postavení a společenském zavržení s naší majoritou prostě nelze, proto mnozí Romové organizují svůj život v rámci svých komunit, stále vyloučeněji z majoritní společnosti.

Mluvíme-li o nějaké jejich integraci do společnosti, ve skutečnosti se děje opak. Přesto se my, bílí, můžeme mylně domnívat, že naše „integrační politika“ je správná, neboť míra agresivity v našem soužití s Romy mírně klesá s tím, jak se sami Romové z naší společnosti vylučují — klidí se do ústraní. Napadlo mě to, když jsem se dozvěděl o tom, jak někteří Romové si záměrně poškozují zdraví, aby získali trvalý invalidní důchod - a dosáhli tím na alespoň jakés takés existenční minimum. Lepší životní příležitost od nás už neočekávají.

Zvláštní na tom je, že tento akt krajní bezmoci a zoufalství jsme my, bílí, schopni hodnotit jako důkaz a vrchol jejich asociálnosti, vlastně jako důvod pro jejich naprosté zavržení: Místo aby makali, tak……. ani to nebudu vypisovat. Domnívám se, že naštěstí jsou i lékaři a posudkové komise, které Romům (Romkám po komplikovanějších porodech) zařídí invalidní důchod i bez nutnosti, aby se mrzačili. Zatímco já to považuji za humánní projev, plynoucí z pochopení bezvýchodného postavení Romů v naší společnosti, mnozí jistě takové lékaře odsuzujete: přinejmenším za nerespektování zákonných podmínek pro přiznávání invalidního důchodu, za bezdůvodné mrhání prostředky zdravotního nebo sociálního pojištění atd., a také pochybujete o morálce takových lékařů…

Lidem vypracovanějšího právního povědomí se bude zdát, že k přiznání invalidního důchodu váže se invalidita, tedy poškození zdraví s následkem neschopnosti vykonávat povolání, jež v těchto případech vyžadujeme, a pacient se jím musí vykázat. Takže Romové, chtějí-li dosáhnou invalidního důchodu, musejí se mrzačit takříkajíc ze zákona. - Myslím, že takovou úvahu dále netřeba vésti a čtenář jistou nadsázku chápe.

Člověka musí napadnout, že když společnost přestane mít schopnost najít v pravý čas pro svou chorobu účinný lék, později už žádného léku, jehož pozitivní účinky by převládly nad kontraindikacemi, není, takže z hlediska „vyššího principu mravního“ léčba může společnosti víc škodit než prospívat.

Ostatně všechny naše integrační snahy ve prospěch Romů se tříští a paralyzují v podivuhodné dichotomii: například Úřad vlády se snažil integraci Romů do společnosti neřešit jako etnický problém v dimenzi „romské komunity“, ale jako sociální problém lidí chudých a bezmocných. Na tom pochopitelně něco je. Postoj občanských aktivistů hájících práva a zájmy Romů (například občanského sdružení Konexe, angažujícího se v Předlicích), je ale přesně opačný, jak argumentuje (Miroslav Brož): pokud popřeme, že romská komunita existuje, má stát alibi, aby nemusel s Romy vůbec jednat a řešit jejich problémy. - Což je pochopitelně také pravda. Další svědectví o naší bezmoci, jež - bude-li trvalá — vyústí vážnými společenskými otřesy, revolucí, občanskou válkou, holocaustem, jak známe z historie.

Dalším problémem, jenž přerůstá naše schopnosti ho řešit, je sílící nejen nezaměstnanost, ale v podstatě nezaměstnatelnost absolventů, často právě i neabsolventů středních škol a učilišť. Na menších městech je velmi patrný tento jev: Mladí lidé, zejména středoškoláci, kteří nemohou najít práci, začínají splývat s těmi, kteří žádnou práci nehledají, nic neumějí a jejich vzdělání je podprůměrné. Projevují se jako party výrostků, jimž sociální sítě umožňují utvrzovat se v jakémsi „fakujícím“ postoji ke společnosti a jejím autoritám, k rodičům.

Zvláště učitelé odborných učilišť potvrdí, že v učebních hodinách chybí polovina žáků, často i dvě třetiny. Fluktuujícím žákům se zdá, že nemají důvod se vzdělávat, neboť existence vzdělaného je stejně nejistá jako nevzdělaného. V houfci „nepřizpůsobivých“ propracovávají metody svého citového odcizování v rodině (cvičí se v imperativu „mrdej matku, fakuj otce“), aby mohli bez pocitu viny na nich parazitovat, posléze rabovat jejich domácnosti, takže rodičům často nezbývá než vyměnit zámek u vchodových dveří a snažit se mít se svými dětmi co nejméně společného. Pak přespávají u svých kamarádů, jejichž rodiče jsou benevolentnější, a rodí se jakési skryté bezdomovectví.

V našem městečku jsem se s nimi (jako starosta) snažil navázat kontakt, ale jedinou odpovědí byl vytrčený prostředníček. Jejich faktická nezaměstnatelnost (nemají žádné pracovní návyky a nic neumí, takže z každé práce vypadnou) se ukrývá v nezaměstnanosti. V ní se tato vážná choroba společnosti — o to vážnější, že je na samém začátku cca sedmdesátileté existence jedince — ukrývá před možností včasné diagnózy. Divím se, že na tento problém více neupozorňují pedagogové, kteří jediní vědí (neboť rodičům, pokud se o své děti vůbec zajímají, tito žáci dovedně lžou), kam spějí.

Vlastně se nedivím, že o tom pedagogové nepíší: my bychom na ně za neblahý vývoj svalili vinu i veškerou odpovědnost, znám nás. Pochopitelně škola jako taková na vině není, spíše se na tom podílí způsob školství, který vzhledem ke školnému na soukromých středních školách typu manažerské akademie nebo různých škol cestovního ruchu umožňuje „studentům nepilným“ ve školních škamnech veget (když je venku ošklivo), a to až do maturity, kterou nesloží.

Co s tím? Radil jsem se s různými lidmi zaměření levicového i pravicového (například také s rodiči), a kupodivu všichni posléze dospěli ke stejnému řešení, kterým je: zákonná pracovní povinnost. Což zní jako tři pouhá slova, na nichž nic tak zvláštního není kromě toho, že znamenají politický převrat a návrat k socialistickému zřízení včetně znárodnění výrobních prostředků.