V Praze je k vidění (bohužel ne příliš často) mimořádné divadelní představení nazvané Divadlo Gočár. Jeho autor, skladatel i libretista Miloš Orson Štědroň, v programu píše, že „ tematizuje fenomén architelktury, „zlatou“ dobu moderny první Československé republiky a za využití mnoha autentických citátů představuje tři geniální architekty, jejich vztah i jejich práci. Hledání nových forem, nových materiálů, nových výrazových prostředků i touhu po funkčnosti — to jsou momenty, které charakterizují Gočára, Janáka a Plečnika…“

Námětem inscenace je architektura, ale s tématem je to složitější. Nad veškerým děním, v němž se zpěvem představí mondénní dandy Gočár (v inscenaci, o níž mluvím, Ondřej Černý), spirituálně založený éterický Plečnik (kontratenor Jan Mikušek) a funkcionalistický intelektuál Janák (Petr Jeništa) v pozadí z obrazovky neustále shlíží poprsí T.G.Masaryka — tu mrkne, tu mentorsky vztyčí ukazováček, naslouchá, jednou dokonce vyplázne jazyk v barvách trikolóry. A pod ním stojí (a do děje se všelijak vměšuje) žena, oblečená v národopisné bůze, přepásaná šerpou v národních barvách, v kalhotách a nalíčená jako z filmu s Natašou Gollovou. Je to Československá republika (Eva Vrbková).

Všechno to architektonické uvažování se odehrává pod záštitou republiky a jejího Prezidenta Osvoboditele — a já jsem konečně, snad poprvé od převratu, uviděla umělecky zdařilý národně sebeidentifikační divadelní kus. Již mnohokrát jsme se na jevišti vyrovnávali se svou minulostí — s odsunem sudetských Němců, s popravou Milady Horákové, s osmašedesátým, a většinou jsme z těch inscenací vycházeli jako podivné bestie bez charakteru a ideálů. Pánové architekti v nové inscenaci jsou pochopitelně v mnohém směšní a republika většinou hloupá, ba zcela pitomá, když začne mluvit nemožným moravským přízvukem a domáhat se pohodlné pohovky a klekátka na neděli, ale idea moderny i národní svobody tím zesměšněna ani zpochybněna není, naopak, přes všechnu tu hloupost i slepá ramena architektonických teorií je během hodiny a půl předvedeno, k jaké velkorysosti a výkonům ducha se společnost v nově samostatné demokratické republice pozdvihla, kolik v ní bylo vnitřní modernosti a společenské shody.

Ukazuje se to na stavbě tří kostelů, nepříliš od sebe vzdálených: Plečnikova Nejsvětějšího srdce Páně na Vinohradech, Janákova Husova sboru na dohled od něj a Gočárova monumentálního konstruktivistického Sv.Václava ve Vršovicích. Autor textu a skladatel Miloš Orson Štědroň tím, že přesně vybral tyhle tři stavby shodného účelu a blízkého data postavení, dokázal stručně vystihnout v jediném akordu duchovní směřování i estetické založení prvorepublikové moderny.

Divadlo Gočár se hraje v pražském Divadle Komedie na jevišti, na němž sedí i diváci, a komplexní scénografií je soustava osvětlovacích lávek a kovových konstrukcí zadního jeviště. Tento prostor je technický, založený na  čisté funkci, jež je na uměleckém slohu divadelní budovy nezávislá (takhle to  vypadá na zadním jevišti i ve Zlaté kapličce); je to prostor dokonale funkcionalistický, upozorňující na krásu funkce a funkcionální věcnosti. Jenomže tím, že prostor slouží divadelnímu umění, připomíná současně vertikalitu uměleckého ideálu.