Píšu to nerad, ale musí to být: v Brně se letos žádné sociální fórum nekonalo. Byly předneseny čtyři zajímavé, avšak nesouvisející referáty, nadhozeny dvě jednoduché otázky a spoře odtleskány dva tři komentáře. Toť vše. O prostoru k diskuzi svého druhu nebo o pestrosti zastoupeného hnutí, které zmiňuje Jan Černý, nemohlo v Brně být ani řeči. A podle toho to také dopadlo.

Snad aby demonstrovali triumf neoliberalismu ve všech oblastech včetně vysokého školství, umístili organizátoři fórum do jedné z nejhorších poslucháren Filozofické fakulty, legendární Dvacítky (dnes po přetření lavic učebny A11). O té jsou známy dvě věci: jednak že už zde studovala střední generace současných vyučujících, a tak je každý, byť sebemenší pohyb sedícího provázen vrzáním, a jednak že se zde nedá po hodině a půl dýchat. Na druhou stranu je tato posluchárna hnedle v přízemí, což jistě většina účastníků ocenila. Mladších šedesáti let totiž dorazilo jen třináct: dva redaktoři Deníku Referendum, čtyři aktivisté NeSeHnutí, tři anonymní studenti, dva někdejší členové Komunistického svazu mládeže, vyloučení za nacionálně bolševickou úchylku, jedna dívka, která po hodině utekla, a Mgr. Bohuslav Binka, Ph.D., jenž se postaral, aby z „atmosféry skutečného a dělného zájmu“ nezbylo opravdu nic, neboť ve snaze shrnout svůj dojem z fóra v závěru všechny více či méně pozurážel.

Bylo to až trochu trapné: Po asi půlhodinových příspěvcích Jaroslava Šabaty o možných inspiracích alterglobalizačního hnutí v české humanistické tradici, Martina Škabrahy o koncepční slučitelnosti ekologického a sociálního, Vojtěcha Koteckého o tom, jak by si přálo Hnutí DUHA využít krize, a Břetislava Horyny o krizi racionality jako předzvěsti krize hospodářské měla následovat společná debata. Na ni moderátor vyměřil dohromady čtvrt hodiny. A takřka veškerý tento čas zabraly květnaté úvahy emeritních akademiků na volně související témata, zakončené nabídkou na vydání sborníku o česko-německých vztazích za národního obrození. K zásadním otázkám jako „Lze diskurz současné světoekonomiky považovat ještě za neoliberální, nebo máme co dočinění se systémem nového typu?“ (to jest „Kam vývoj směřuje?“) či „Jak se vyvíjí alterglobalizační hnutí posledních deset let a co si z toho vzít?“ (intelektuálně i fakticky), se brněnské fórum přiblížilo jen symbolicky. Možnost otevřít je nebyla dána vůbec.

Nechci působit jako odborník na organizaci sociálních fór, jímž nejsem. Všechna evropská i domácí fóra (na světových jsem nebyl) měla ostatně chyby, obvykle způsobené příliš okázalým vystupováním komunistických účastníků. Jako dvouhodinovou přednášku a dvacetiminutovou sondu do mysli sociálnědemokratických pamětníků, která s neoliberalismem souvisí asi tolik jako mé historky z autostopu, si ovšem fórum nepředstavuji.

Debaty mohou být samozřejmě omezeny jen na komentáře. Příspěvky mohou sestávat pouze z faktů anebo pouze z obecných myšlenek. Proto se ve světě využívá tématických dílen a modulů. Ale pořádat fórum bez diskuze, bez struktury a jenom s velmi volným konceptem — má to význam? Snad jako dílčí akce Masarykovy demokratické akademie. Nebo blok na univerzitě třetího věku.

Jestliže má být výsledkem sociálního fóra občanská laboratoř rozvíjející alterglobalizační přístupy, pak bude potřeba se před organizací příštího brněnského fóra zamyslet. A pokud kapacity organizátorů nestačí na fórum v pravém slova smyslu, zauvažovat alespoň nad rozčleněním na úvahovou a fakticky inspirativní část. Nechci znít jako nevděčník. Vím, že taková organizace stojí spoustu práce a za ni patří i letošním organizátorům dík. Pokud by se však mělo příští rok podobné fórum opakovat, pojedu raději do Ústí.