Deník Referendum Názory

Minulý pátek se čelní představitelé evropské sedmadvacítky shodli na podobě rozpočtu Evropské unie pro léta 2014 až 2020. Tento tzv. víceletý finanční rámec má dosáhnout 960 miliard eur. To je zhruba o čtyři procenta méně než v období 2007 až 2013.

Celkový objem rozpočtu se tak pohybuje na pouhém jednom procentu hrubého národního produktu Evropské unie. O celých dvanáct procent níže než v předchozím období. Poprvé v historii evropských společenství se tak objem prostředků snižuje jak v relativních, tak v absolutních číslech.

Více Evropy za méně peněz
Děje se tak v době, kdy se EU dále rozšiřuje a kdy se po vstupu v platnost Lisabonské smlouvy zvyšují i mnohé rozpočtově významné úlohy Evropské unie. Kromě výkonu společné zahraniční politiky je unie nově např. povinna obstarat konzulární služby a kritickou ochranu občanů EU ve státech, kde se národní vlády rozhodly neprovozovat vlastní úřady.

Především se ale rozpočet EU snižuje v době, kdy nadnárodní problémy nikdy nebyly palčivější. Hospodářská krize způsobená nekoordinovanou fiskální kontrakcí desítek státních rozpočtů spolu s narůstající sociální fragmentací dostává systematičtější kontury než během ropných krizí před čtyřiceti lety. Vojenské i politické konflikty v těsné blízkosti EU se zintenzivňují a vyhrocují. Mezinárodní význam Evropy se přitom snižuje jak politicky, tak ekonomicky.

V kontextu evropské krize se najdou evropští politici, kteří v zapálených projevech neváhají obhajovat „více Evropy“. Žádají, aby nadnárodní problémy byly řešeny na nadnárodní úrovni. Tedy na úrovni, kde bez ohledu na politické hranice operuje nejen kapitál, ale i organizovaný zločin nebo látky znečišťující životní prostředí. U vyjednávacího stolu však nedokáží čelit výhrůžkám sériových uživatelů veta a ještě se snaží dohodu prodat jako výhru pro Evropu.

Škrtají se prostředky, nikoli chyby
Dvě největší položky rozpočtu – společná zemědělská politika a kohezní politika – byly pokráceny o 11 resp. 9 procent. Zásadní obsahové reformy těchto těžkopádných a v mnoha směrech neefektivních politik však byly opět odloženy na neurčito. Politici se soustředili na čísla, nikoli na princip.

Zavedení skutečných vlastních zdrojů rozpočtu EU se rovněž nekoná. Zato národní slevy z příspěvků do rozpočtu šesti zemí (Británie, Německo, Holandsko, Švédsko, Dánsko a Rakousko) zůstávají nebo se prohlubují.

Skutečné evropské počiny, které pomáhají odbourávat hranice a přispívají k větší svobodě evropských občanů, byly přitom seškrtány. Ještě před rokem nejambicióznější projekt Evropské komise Connecting Europe (výstavba panevropské energetické, dopravní a telekomunikační infrastruktury) se stal kosmetickou kapitolou.

Dokonce i nad výší prostředků pro program Erasmus – v mnoha ohledech nejúspěšnějším počinem Evropské unie – stále visí otazníky. I pozitivní zprávu o zřízení fondu pro boj proti nezaměstnanosti mládeže ve výši šesti miliard eur vykupuje fakt, že se v absolutních číslech neblíží sociálním programům ani těch nejmenších evropských států.

Cherchez la Merkel
Nejvíce zarážející je však jásání tisku či některých politiků nad tím, že se dohody podařilo vůbec dosáhnout, ba že došlo ke škrtům. Jakoby snad tyto finanční prostředky nebyly investovány v členských státech, ale někde na Marsu.

Evropští lídři se v ničem nedokázali poučit kontraproduktivní politikou utahování opasků posledních tří let na národní úrovni. Výsledek summitu lze charakterizovat jako klasické tupé škrty a rezignaci na cíle rozvoje technologií, budování smysluplné infrastruktury a totální vymazání strategie Evropa 2020. Té strategie, která ještě nedávno dávala alespoň na papíře naději, že si Evropa ještě pár desítek let udrží svou globální pozici.

Média po zásluze poukazují na hlavního strůjce evropského rozpočtového fiaska Davida Camerona. Ten zvládl přesměrovat podzimní debatu z britského rabatu ve výši 3,6 miliardy eur ročně k nekonečnému handrkování o plošném škrtání ve všech kapitolách. A tak se celá Evropa stala rukojmím jednoho člověka, který EU vnímá jako příčinu upadající slávy Velké Británie, který připravuje referendum o jejím vystoupení a který požaduje návrat nespočtu kompetencí EU zpět do britských (rozuměj svých vlastních) rukou.

Zavřené dveře Evropské rady ovšem dovolily i kancléřce Angele Merkelové elegantně skloubit proevropskou rétoriku a reálnou politiku prosazující německé národní zájmy. Tvářit se proevropsky a ustaraně, ale přitom tiše podpořit vydírajícího Camerona v tom, co vyhovuje i jejímu osobnímu politickému zájmu.

Popleta Nečas a česká schizofrenie
Nejtragičtěji však mezi strůjci oné dohody figuruje Petr Nečas. Celý víkend se vychloubal, že díky své silácké politice vyjednal pro Česko – ba pro celý evropský východ – skvělou pozici. Ne tak docela. ČR dostala přesně tolik, kolik dostat musela. Víc nic. Nečas vetem dosáhnul jen toho, co České republice náleželo dle práva a dobrého zvyku. Český předseda vlády se vyhnul trestu za své předchozí házení klacků pod nohy. Stačil ale zase o něco více naštvat své kolegy.

Možná si předseda ODS uvědomuje, že jej od TOP 09 kromě koncentrace kmotrů odlišuje jen tohle rádoby kurážné vyskakování v Bruselu. Ač to může být dobrá strategie, jak k občanským demokratům nahnat národovecké voliče, je to zatraceně špatný způsob, jak prosazovat zájmy České republiky v Evropské unii.

Češi mohli dostat více. Stačilo, kdybychom nebyli dočista schizofrenní a mysleli si, že se nám vydírání vyplatí. Kdybychom neříkali, že se musí šetřit, ale ne na nás. Kdybychom vše evropské z principu neodmítali a nekritizovali, aniž bychom představili vlastní řešení. A kdybychom evropské peníze nerozkrádali a uměli je včas a efektivně čerpat.

Není umění vyjednávat s vetem, nýbrž bez veta
Důležitost bychom měli přikládat i faktu, že si český premiér jednoduše popletl strany. Nižší rozpočet nebyl a není v českém zájmu. Jednoduše proto, že do něj přispíváme výrazně méně než z něj dostáváme a protože externality vyššího rozpočtu na nás dopadají pozitivně. Přesto stál Petr Nečas po boku Davida Camerona, který nechtěl z vnitropolitických důvodů na rozpočtu nechat jedinou kapitolu suchou.

Nejironičtější shrnul celou situaci Jan Zahradil: „Ti, kdo nás léta strašili izolací (...) by si měli uvědomit, že David Cameron a Petr Nečas odjíždějí z Bruselu jako vítězové.“ Ano, Cameron s Nečasem opravdu odjížděli jako vítězové. Asi tak vítězně jako odjíždí dva zloději z bankovního přepadení. Veřejná hrozba vetem je totiž v politice Evropské rady nabitým revolverem u spánku. Takhle si nikdo ani nezíská přátele, ani nevyjde z diplomatické izolace. Navíc si tak zakládáme na nebezpečný precedens. Příště budou všichni mířit na nás.

Systematická sabotáž snah eurozóny řešit svou krizi Nečase s Cameronem skutečně izolovala. Dnes v Evropské radě nedosáhnou ničeho, pokud se opět neuchýlí k otevřené hrozbě vetováním. Připomeňme si však, že k jejich smůle většina evropských politik je přijímána kvalifikovanou většinou. Také poslední příklad zavedení daně z finančních transakcí ukazuje, že řešení problémů formou posílené spolupráce se začíná rozmáhat. A u fiskálního paktu se již minulý rok osvědčila mezivládní metoda namísto komunitární.

Hlas lidu
Poslední naději představuje Evropský parlament, který požadoval rozpočet podstatně vyšší. Poprvé v historii musí díky Lisabonské smlouvě s víceletým finančním rámcem souhlasit jako s celkem také polovina ze 754 europoslanců.

Současný návrh rozpočtu táhne Evropu zpět do 20. století. Proto doufáme, že jej parlament neschválí. Následné rozpočtové provizórium by se odvíjelo od rozpočtu roku 2013 očištěného o inflaci. Vzhledem k absenci pozitivních strukturální změn v současném návrhu by takové – třebas věčné – provizorium bylo pro všechny Evropany výhodnější.

Především by se tak ale odehrála tichá institucionální revoluce. Přímo volený sbor zákonodárců by konečně ukázal, že dokáže být seriózním protihráčem reálpolitikům vyjednávajícím za zavřenými dveřmi. A lidé by alespoň měli pořádný důvod jít příští rok k evropským volbám.