Diskuse o komunismu a antikomunismu v posledních měsících, oživená působivým, byť ne překvapivým výsledkem KSČM v krajských volbách, ukázala řadu věcí. Tou možná nejdůležitější je to, jak působivě se nám připomněla vlastní minulost. To zdaleka není banální konstatování. Minulost se nedá ošidit, nedá se jí uniknout. Na to je příliš podstatná, je do příliš velké míry součástí nás samých.

Protiklady jen zdánlivé

Antikomunismus jako zásadový, ideologicky zakotvený odpor proti komunismu a komunistické vládě patří k našim dějinám, k naší podstatě, k naší duši stejně jako komunismus. Máme v sobě, ve svém nitru — v hlubině osobních i kolektivních vzpomínek, sdílených zkušeností, obav i nadějí — dědictví komunismu i antikomunismu. Kulturní hodnoty vytvořené významnými tvůrci-komunisty, jež nedávno připomněl Jakub Patočka, i mlácení pendrekem povýšené na princip vládnutí, o němž psal František Kostlán.

Až do ztráty smyslu opakovaná fráze „vyrovnání se s minulostí“ možná dává pravý smysl jako jakési smírčí řízení mezi dvěma stranami, které jsou jen zdánlivě protikladné. Jen podá-li si pomyslně ruce „antikomunismus“ coby důsledná obrana důstojnosti každého jednotlivce tváří v tvář odlidšťující mašinerii moci založené na manipulaci a násilí (nakonec jakéhokoli ideového zabarvení) a „komunismus“ jako důsledné odmítání všech privilegií a úsilí o skutečně otevřenou a sociálně spravedlivou společnost, může jít o skutečné vyrovnání a ne pouze o navyšování našich dluhů vůči vlastním dějinám, vůči sobě samým.

Co ukazují protesty

Právě probíhající protesty gymnaziálních studentů a dalších občanů proti účasti radních za KSČM v krajských vládách, především proti jejich vládnutí nad školstvím a kulturou, si zaslouží všechno jiné, jen ne blahosklonný odsudek. Právě levicoví politici a intelektuálové by se nad nimi měli zamyslet. I jim, a právě jim, se tím připomněla minulost ještě příliš živá a působící.

Neblahé panování mocenského monopolu KSČ nad vzděláním a kulturou není něco neaktuálního, hluboko zasutého, co je možné pominout a zabývat se otázkami dneška. Odpor k nominaci někdejšího politruka Václava Sloupa do funkce karlovarského radního pro školství je naprosto legitimní a v žádném případě nepředstavuje zpochybňování výsledků voleb či dokonce demokracie. Je stejně oprávněný jako podpora současně vyjadřovaná Vítězslavě Baborové, která je odmítána, aniž dostala šanci cokoli udělat.

Protesty mohou mít pozitivní význam. Ovšem pouze v případě, že po nich bude následovat diskuse a společné přemýšlení o minulosti i současnosti. Měla by se odehrávat nejen v učebnách, ale i ve stranických sekretariátech a místních organizacích. Pokud například KSČM nedokáže vzít vážně, bez laciného bagatelizování a různých vytáček, problematičnost nominace člověka typu Václava Sloupa, jen obtížně s ní lze v jakémkoli výhledu počítat jako s partnerem pro demokratickou levicovou politiku. Skutečnou diskusi či reflexi samozřejmě nelze nikomu vnutit; je však namístě obezřetně sledovat, jak se kdo dokáže vyrovnávat s kritikou a jak se staví k názorovým oponentům.

S komunisty ano či ne?

Z pohledu sociální demokracie protesty ukázaly, jak je potřebné znovu a poctivě promyslet možnosti spolupráce s KSČM. Bylo by nezodpovědné a zrádné vidět ve spolupráci s komunisty jakousi bezpečnou záložní variantu, v naději, že vděční komunisté přijmou jakékoli podmínky, jen aby mohli podpořit menšinovou vládu ČSSD. Nepřijmou, a spolupráce s nimi bude obtížná, s dopředu těžko odhadnutelnými riziky. Nezbývá než do omrzení trvat na tom, že prioritou je možnost prosadit co nejvíc z programu, a podle toho si vybírat koaličního partnera.

Skutečné rozhodnutí po volebním rozdání karet bude ale neskonale složitější než tato univerzální odpověď. Jak bylo již vícekrát napsáno, komunisté jsou dnes spíš národoveckou, konzervativní stranou s víceméně izolacionistickou zahraniční politikou. Tak nevypadá vysněný vládní partner pro sociální demokracii, jakkoli řadě sociálnědemokratických politiků mohou právě takové postoje konvenovat.

Komunisté jsou dnes v dobrém i zlém součástí politického systému, jsou stejně demokratickou stranou jako ODS, ČSSD či KDU-ČSL. Na tom je třeba trvat, i když to může být v očích některých nepopulární. Formální demokratičnost ale sama o sobě neznamená, že je daná strana přínosem pro rozvoj demokracie v dané zemi.

Se zesílením vlivu KSČM se brzy může stát, že negativa komunistické politické reprezentace se ukážou stejně zásadní a fatální jako korupční podstata stran dnešní vládní koalice. Je dokonce pravděpodobné, že se tak stane. Sociální demokracie musí mít odvahu k tomu hájit rovná práva KSČM jako účastníka demokratické politiky, a zároveň kritizovat i tohoto programově blízkého politického konkurenta, a to ne z ideologické, ale věcné pozice.

Za svobodu minulosti

Co budeme všichni potřebovat především, je do hloubky jdoucí pohled na vlastní dějiny. Neobejdeme se především bez důkladné reflexe normalizace a poznání hluboké kontinuity mezi normalizační dobou a tou polistopadovou. Mnohé bylo v tomto směru už vykonáno, například díky Michalu Pullmannovi. Zkreslování minulosti hrozí „zprava“ i „zleva“, živá a mnohotvárná skutečnost dějin stejně těžce snáší nátěr černou i růžovou barvou.

Je dobře, že nově zvolení členové rady Ústavu pro studium totalitních režimů Michal Uhl a Lukáš Jelínek budou moci vnášet do činnosti této instituce potřebný kritický přístup. Nesmíme si dovolit, aby se „totalita“ stala klackem na všechny kriticky, jinak či levicově smýšlející, ale stejně tak si nesmíme dovolit nezabývat se smrtelně vážně zločiny proti lidské svobodě a důstojnosti, které nacistická i komunistická éra umožnily v míře v našich dějinách dlouho nebývalé.

V tomto smyslu nepochybně má svou důležitost i zkušenost, kterou ztělesňuje znovuzvolená členka rady, předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová. Její vyhraněně pravicové zaměření ji apriorně nediskvalifikuje od toho dobře sloužit uchovávání cenné historické paměti. Pokud se tak bude v nové radě dít ve svobodné diskusi a ne v atmosféře manipulace, může to být služba prospěšná všem, od pravice po levici.

Sociální demokracie bude po případných vyhraných volbách řešit mimo jiné otázku, co počít s ÚSTRem. I v tomto případě bude potřeba dobře zvažovat všechny souvislosti, v první řadě nepochybný ideologický charakter samotné instituce, jejíž samotný název je interpretací dějin a neslučuje se s podstatou svobodného historického bádání. I kdyby se ale rozhodla Ústav zrušit, měla by nadále podporovat bádání o totalitním dědictví naší minulosti a věnovat pozornost a úctu těm, kdo skutečně bojovali za svobodu a lidskou důstojnost.

Užitek antikomunismu

Nejzávažnější chybou antikomunismu, jako každého jiného světonázoru určeného záporem onoho anti-, je zkreslení perspektivy, z níž nahlíží na svět. Vymezení se proti jedinému nepříteli postupně pohlcuje další a další prostory mysli, až vše ztratí své skutečné rozměry a reálné kontury. Někteří antikomunisté se pak oprávněně jeví jako fanatici, kteří jsou odtržení od reality a vlastně je není třeba brát vážně.

To by ale byla chyba. Kritický pohled, důsledný a zásadový, ryzí, má sám o sobě hodnotu. Umožňuje podívat se na vlastní pozici, na vlastní teze, na vlastní konání z odstupu. Takový pohled nemusí být příjemný; je ale zdravý a potřebný. Snad by se tato úvaha dala zakončit možná trochu provokativně tak, že naše demokratická levice potřebuje ke svému zdárnému vývoji i špetku antikomunismu.