Vláda Petra Nečase předložila 10. října 2012 do Poslanecké sněmovny návrh ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti, který samotní tvůrcové vzletně nazývají Finanční ústavou. Tento krok je jen jedním z mnoha, kterým se tato vláda a obecně pravé i levé, každopádně ale neoliberální vlády posledních dekád po celém světě snaží omezit podíl občanů na rozhodování o společných věcech. Snaží se potlačit demokratické instituce, jako jsou, byť s výhradami, parlamenty a vlády, nemluvě o referendech a plebiscitech, a naopak posílit přímo nevolené či vůbec nevolené, tzv. expertní, nezávislé instituce. Jinými slovy instituce obsazované z rozhodnutí kapitálu a jednající v zájmu kapitálu.

Dělba moci, ústavní soudy a právní stát

Je i není paradoxní, že prvním velkým institucionálním omezením vlivu občanů na správu věcí veřejných bylo tolik vychvalované rozdělení mocí, nastavení brzd a protivah. Samotné rozdělení mocí na zákonodárnou, výkonnou a soudní ještě není samo o sobě protidemokratické. Forma a geneze těchto institucí, především pak co se týče moci soudní, obvykle nedemokratické jsou. Ve většině zemí světa nejsou pozice v rámci soudní moci obsazovány na základě voleb, ale obvykle součinností představitelů moci zákonodárné a výkonné s větší či menší mírou součinnosti samotné soudní moci. Většina zemí světa rovněž nevyužívá občanské poroty ani jinou formu zapojení občanů do soudního rozhodování, či od jejich využívání postupně upouští, případně je jejich reálný vliv na výsledek soudního řízení stále mizivější.

Proto se nelze divit stále se zvýrazňující roli soudů, tedy třetí moci, v upevňování a ochraňování třídní nadvlády a dominance kapitálu nad prací. Obecné soudy nerespektují ve svém rozhodování elementární spravedlnost, nýbrž se řídí ryze formálními postupy a principy, sekundují neoliberálním vládám v rámci konkrétních rozhodnutí v systematickém odbourávání pracovněprávní ochrany; legitimizují lichvu tím, že například obvykle nepřipouštějí argumentaci dobrými mravy v civilních sporech.

Zvláště viditelná je obhajoba stávajícího řádu v rozhodování ve věci vlastnických práv, kdy i zcela nelegitimně nabyté majetky jsou ponechávány v rukou svých nových majitelů, ať již se to týká majetku podezřele restituovaného, nabytého podivným způsobem v té či oné vlně privatizace, údajného církevního majetku či vlastnictví pohrobků feudálního řádu. Zřetelným příkladem přímého zásahu soudní mocí do sporu mezi kapitálem a pracujícími byl zákaz stávky v dopravě v roce 2011.

Specifickým případem jsou pak soudy ústavní, původně zřízené především jako další pojistka proti zvůli momentální většiny v parlamentech, postupně ale stále více proměněné především v pojistku zachování stávajících vlastnických vztahů a hierarchického společenského řádu.