V dobách, v kterých Rakousko-Uhersko křižovaly ještě parní lokomotivy, zatímco ve světě už jezdily elektrické, a kdy se průmyslové dělnictvo stávalo velkou části obyvatelstva, Masaryk prohlašoval: „Jdu zřídkakdy s marxisty, často se socialisty a vždy s dělníky.“ V dobách, kdy milionové dělnické hnutí tvořilo mohutnou emancipační sílu a marxismus byl jedním ze směrů tehdy dominantní, ale nikoli výlučné socialistické ideje. S tou emancipační silou to však neplatilo zcela, protože ani dělníci nikdy nebyli „ušlechtilí divoši“, jak si je mnozí socialisté idealizovali, a v případě, že humanistický socialismus selhal, obraceli svůj hněv pod praporem jiného „socialismu“ od kapitálu k dělníkům jiných národů, k ještě chudším a k Židům. S kým šel Masaryk, když němečtí dělníci rabovali židovské obchody? S dělníky, se socialisty nebo s marxisty?

Dnes však stojí otázky jinak. Postavení pracující třídy v globálním kapitalismu je nejasné. V bohatých zemích se vytrácí a je doplňována imigranty, zatímco roste zejména v Číně. Na trhu práce jsou tak „domácí“ dělníci vystavováni konkurenci imigrantů a tato forma multikulturalismu znamená konec proletářského internacionalismu a třídní solidarity, jak ukazuje Antonio Negri v knize Goodbye Mrs. Socialism. Stejně jako v dobách nástupu fašismu, když byl u dělnických mas populární socialismus, mohli s tímto pojmem operovat nacisté, tak tomu může být i dnes a ožehavou sociální otázku si může přivlastnit Le Pen.

Od 60. let 20. století, kdy bílý průmyslový proletariát přestával být jediným subverzivním činitelem společnosti a tuto úlohu pluralitně přebíralo více skupin (studenti, ženy, marginální skupiny), nebo tyto skupiny proletariát zcela nahradily, se i ze socialismu a marxismu staly socialismy a marxismy. Můžeme jít s dělníky, studenty, ženami, sexuálními či kulturními menšinami, s imigranty. S kým však, jdou-li jednotlivé skupiny proti sobě? S nástupem tzv. kulturního kapitalismu se mohlo zdát, že důležitou osou bude kulturní identita, kulturní konflikt. Globální kapitalismus však vrací zpět jako klíčové téma otázku sociální. Největší sociální konflikty severní Afriky, jižní Evropy či USA nevypukly kvůli sexuálním či kulturním problémům, ale problémům sociálním.

A v této situaci jsme na protivládní demonstraci iniciativy STOP VLÁDĚ! slyšeli ze Zavadilových úst: „Já bych si přál generální stávku, ale lidé se bojí!“ Měl na mysli především kováky, nejsilnější odborový svaz konfederace, kteří přišli demonstrovat proti vládě, ale odmítli ji svrhnout — tj. stávkovat, a uplést na sebe i ostatní bič. Ti kováci, které jsme měli možnost na Národní třídě vidět, jak odcházejí, když se slova ujal Rom, jen proto, že je Romem.

Akce 17. listopadu 2012 jasně ukázala limity nejen akceschopnosti, ale i základního demokratického a celkově lidského potenciálu české pracující třídy, organizované v odborech — jsou to ochota stávkovat a rasismus. Otázka však nestojí, zda jít či nejít proti vládě s xenofobními kováky, bez kterých žádná větší akce prakticky nemá smysl, a kteří jsou, či by měli být, objektivně vzato spojenci také Romů. Jejich jednání odhalilo odporný a smutný cynismus, hluboce zakořeněný ve všech vrstvách společnosti; ten je tím tmelem, který udržuje všechno to svinstvo pohromadě.

Tváříme se, že máme vlády a všech společenských zlořádů po krk, ale nic proti tomu neděláme a dokonce se na zlořádu, jakým je rasismus, podílíme. O systému, v kterém žijeme, ani o vládě, která nám vládne, snad již nemůže mít iluze nikdo, rasistické jednání kováků však obnažilo skutečnost, že „něžný barbar“ je šovinista. Rasismus tak rozleptává solidaritu pracujících různých kultur či etnických skupin a xenofobové mohou s uspokojením vyhlašovat smrt multikulturalismu. Pro vládu a zejména pravičáky typu Romana Jocha je tato porážka protivládního hnutí důvod ke skleničce. A protože je pro poražené v souvislosti s rasismem bolestivá, ke skleničkám dvěma.

Kde by se dnes na protivládní demonstraci ocitl Masaryk, viděl-li by, jak kováci odcházejí s projevem Roma? Šel by spíše s kováky, s Romy či s levicovými aktivisty? Vystavujeme se problému, že půjdeme-li vždy s dělníky, můžeme jít tím pádem s rasisty; a půjdeme-li s dělníky jen potud, pokud bojují za věc, kterou uznáme my, levice, za správnou, můžeme být obviněni z ideologie, dogmatismu či sektářství. A tím se dostáváme k otázce normativu.

Konsensem české společnosti je přinejmenším od 80. let antikomunismus zejména středních vrstev a anticigánský rasismus zejména nižších, často dělnických vrstev, a je to levice, která proti tomuto konsensu bojuje. Vláda lidu, po které voláme, se zvrhá v despocii lidu, není-li omezena normativy, na kterých se lidé dohodnou, tzn. konsensem. Vláda lidu, řídící se dohodnutými pravidly, je znakem kulturní vyspělosti tohoto lidu, tak jako vyspělý jedinec, který respektuje pravidla, nezbytná pro život společnosti.

Jestliže je pak rasismus a antikomunismus překážkou této skutečné demokracie, pak se ukazuje, že lid, například kováci, nejsou zralí, aby si vládli podle pravidel, na kterých se dohodnou. Při překonávání rasismu čeká levici dlouhodobá a nesmírně obtížná pedagogická práce s neurčitým výsledkem. Roman Joch si zatím může nechat chutnat.