Minulý čtvrtek stál před soudem řecký novinář Kostas Vaxevanis. Hrozilo mu až pět let vězení za zveřejnění seznamu dvou tisíc Řeků, u kterých existuje důvodné podezření z krácení daní. Byl zproštěn viny s tím, že konal ve veřejném zájmu.
Vypadá to jen jako jedna z řady nudných historek o boji novinářů proti bankovnímu tajemství. Jen kdyby tři po sobě jdoucí řecké vlády seznamem nedisponovaly a neodmítly z něj vyvodit jakékoliv závěry. A jen kdyby se celý příběh neodehrál zrovna v Řecku.
Jak podotkl během rozhovorů s místními podnikateli jeden zástupce Trojky zahraničních věřitelů: „Kdybych přinutil všechny v téhle místnosti zaplatit daně, tak bych tady vůbec nemusel být.“
Řecký problém: Příjmy víc než výdaje
V médiích se systematicky větší důležitost přikládá výdajové stránce rozpočtu, jmenovitě vysokým důchodům, podpoře v nezaměstnanosti, podpoře rodin nebo třeba počtu a efektivitě státních zaměstnanců. Řecký stát byl přebujelý, plný plýtvání a zhýralých zaměstnanců přisátých na státním prsu. O zhýralých podnikatelích a oligarších, kteří neplatili daně, jsme toho však slyšeli poskrovnu. Rozhodně méně, než by si zasloužili.
Řecko přitom figuruje na předních příčkách žebříčků krácení daně. Jen osoby samostatně výdělečně činné dokáží před státem schovat 28 miliard eur ročně, neboli 15 procent HDP. Výnos z této relativně malé části nepřiznaných příjmů by shodou okolností pohodlně pokryl celý letošní primární deficit. Tři a půlkrát.
Celkové daňové úniky v Řecku se pohybují okolo 20 miliard eur (500 miliard korun). To je částka, která by pokryla současnou mezeru ve financích, kvůli které Řecku opět hrozí bankrot, na další dva roky.
Mezitím deset tisíc řeckých podniků působí v daňových rájích a množství takto zašitých řeckých aktiv se od roku 2005 zdvojnásobilo. Jinak řečeno, právě ve chvíli, kdy řecký stát potřebuje daňové příjmy jako sůl, řecká ekonomická elita se rozhodla jich ještě více odklonit.
Kdyby Řecko dokázalo vybrat všechny své daně, už dávno by hospodařilo s primárním přebytkem a už léta by svůj dluh snižovalo. Ze země, která já obecně považována za nesolventní, by byl normální stát s kapacitou své závazky bez problémů a bez nadměrných škrtů platit.
Já krátím, ty krátíš, krátí celá rodina
Je zavádějící paušálně tvrdit, že všichni Řekové prostě neplatí daně. Nejenom proto, že to na individuální úrovni nelze zjistit, ale i proto, že některé vrstvy platí daně výrazně méně než ty ostatní.
Nejbohatší procento Řeků odklání více jak čtyřikrát a nejbohatších deset procent třikrát větší část svých příjmů než střední třída a více jak dvakrát víc než nejchudší populační decil, což je v absolutních číslech obrovský rozdíl.
U nejchudších daňové úniky nadto souvisí prakticky výhradně s mizerně placenými manuálními pracemi načerno. Z něčeho takového si konto ve Švýcarsku nezaložíte a správný daňový odkláněč vám to rovněž závidět nebude.
Ve svém výsledku daňové úniky v Řecku zvyšují nerovnost. Vzhledem k častějším daňovým únikům těch nejbohatších je zodpovědnost vyšších tříd kvantitativně nesouměřitelná. Břemeno krize a dluhů přitom nesou všichni řečtí občané a vzhledem k dynamice škrtů právě ti nejchudší. Žádnou zodpovědnost přitom nenesou zkorumpovaní politici, klientelistické skupiny nebo tamější oligarchové. Jestli tohle není morální hazard, tak už vážně nevím, co jím je.
Krátí celá Evropa, daně nedaně
Řecko není ojedinělý případ. Podíl nezdaněných příjmů na celém hospodářství se pohybuje okolo 18 procent v celé Evropské unii. Šedá ekonomika v EU je tak větší než roční hospodářský produkt celé Francie. Na daních v EU ročně unikne částka pěktrát větší než české HDP.
Bohužel v tomto bodě musím zklamat přesvědčené libertariány. Četnost krácení daní nesouvisí s mírou zdanění ekonomiky. V podílu šedé ekonomiky a nevybraných daní totiž nevítězí Řecko, nýbrž Bulharsko, Rumunsko a Litva. Shodou okolností země s rekordně nízkým zdaněním v rámci EU. Ale ani v ostatních státech pozitivní souvislost mezi krácením daní a daňovou zátěží nelze najít. Naopak, korelace mezi mírou zdanění a daňovými úniky je striktně záporná (-0,468).
Není samozřejmě možné tvrdit, že čím větší zdanění, tím lépe vybírané daně. Už proto, že význam takové korelace nedosahuje ani standardních 90 procent. Je však docela jasné, že míra zdanění není určujícím faktorem daňových úniků, jak by ortodoxním zastáncům volného trhu našeptávaly jejich vrozené reflexy.
Kdo je bez viny, ať zavede registrační pokladny
Seznam, který se Vaxevanis rozhodl zveřejnit, obsahoval i jméno osobního poradce současného premiéra Antonia Samarase a několika vysoce postavených úředníků ministerstva financí. Sám Vaxevanis během procesu argumentoval, že řecké politické a hospodářské elity už léta spolupracují, aby skryly masivní krácení daní a korupční aféry. Nepřipomíná vám to něco? Třeba jednoho pána, který s jiným pánem stojí a padá? Nebo třeba Kolibříka a Mazánka?
V Řecku se krácení daně v žertu považovalo za národní sport. Není to ale i u nás nebezpečně podobné? Nekolují u nás vtipy, že daně jsou trestem za špatné účetnictví? Nefrčí i u nás termín a praktika kreativního účetnictví? Nevymysleli jsme onen posměšně akceptovaný eufemismus daňový odklon? Nevynalezli jsme švarc systém, který na několik let legalizoval systematické krácení daně? Neodmítá snad už deset let stabilní polovina českého parlamentu registrační pokladny jako účinnou prevenci daňových úniků? (N.B. Jak se ukazuje poslední dobou, registrační pokladny mohou být i nástrojem proti pančovanému alkoholu či dokonce alternativou ke zvyšování DPH.)
Kdo je bez viny, ať nadává na jihoevropany dál. Řecko v tom ovšem zdaleka není samo. Stačilo by necelých devět let řádně vybírat daně v celé Evropské unii a celý (!) evropský dluh by byl tentam. Bez výdajových škrtů a bez zvyšování daní.
Je bláhové si myslet, že můžeme rychle a jednoduše vymýtit celou šedou ekonomiku. Její část však vymýtit lze. Už to by výrazně pomohlo mnoha evropským státům i nám samotným. Prosím, zamyslete se nad tím, až budete s někým diskutovat o příčinách a řešeních evropské dluhové krize.
