Výrok premiéra Nečase o tom, že české sympatie vůči Putinovým vězenkyním svědomí, dívkám ze skupiny Pussy Riot, škodí domácímu exportu, čerpá z mnohem hlubšího zdroje, než je pouhá servilita vůči byznysmenům z Ruska. Čerpá z něj i výraz „hulvátství“, jímž kardinál Duka označil počínání dívek v chrámu Krista Spasitele. Tím zdrojem je jednou pečlivě ukrývaný, jindy zas okatě proklamovaný, ale vždy na vzdušných zámcích vystavěný český obdiv k Rusku.

Malý historický exkurz

České poohlížení se po Rusku, mocném dubisku, pod jehož široširou korunou nám bude dáno spočinout, se datuje od poloviny 19. století. Čeští národovci — u jiných tomu důsledně říkáme nacionalisté — začali tehdy snít svůj panslavistický sen o éře Slovanů, kteří nadáni jedinečnými vlastnostmi zastíní co nevidět vše, co tu dosud bylo. Malá vsuvka: pokud to někomu připomíná „geniální“ nápad s kostkou cukru z think tanku Topolánkovy vlády, nejde o podobnost čistě náhodnou.

Že schizofrenie je trvalkou doprovázející české tužby po přimknutí se k velkému bratru na východě, nám předvedl Karel Havlíček Borovský. Při své první návštěvě Ruska byl plný dojmů a nešetřil chválou nad ruskými vymoženostmi. Po Havlíčkově druhé návštěvě už bylo všechno jinak. V ruské zaostalosti a primitivismu, jež ho utvrdil v názoru, že Rusko nemá s Evropou mnoho společného, už nenacházel nic, co by jeho národ mohl postrádat.

Doslova zosobněním českého blouznění o Rusku je první předseda československé vlády Karel Kramář. Za manželku pojal ruskou šlechtičnu, a tak měl k ruským inspiračním zdrojům opravdu blízko. Budoucnost Čechů viděl v připojení k Rusku pod nadvládou carského rodu Romanovců. Jeho úzký spolupracovník, poslanec říšské rady Josef Dürich, se během 1. světové války zabýval myšlenkou zavést v novém státě Čechů pravoslaví jako státní náboženství. Kramářova všeslovanská vidina o kozáckých koních, kterak se napájejí na nábřeží v Praze vodou z Vltavy, je jednou z nejgeniálnější dějinných zkratek. Přestože se Kramářovi nakonec vyplnila — on tu tragedii na rozdíl od jeho národa už nezažil — českému pošilhávání po Rusku to dodnes konec nepřivodilo.

I když Kramářovo působení v prvorepublikové politice mělo jen omezenou působnost, příklon k východu byl v první republice patrný. Neblahým signálem tohoto druhu bylo i odmítnutí železničního transportu zbraní pro vojsko generála Pilsudského, který v létě 1920 zoufale bránil Varšavu před ohromnou ruskou přesilou Tuchačevského. Nevím, zda ještě dnes, ale dobré půlstoletí nám to Poláci nemohli zapomenout.

Ke cti první republiky slouží skutečnost, že mnoho uprchlíků před bolševismem našlo v Československu své útočiště. V okolí pražského Dejvického náměstí je možno na několika činžovních domech nalézt mosazné tabulky připomínající jejich obyvatele, emigranty z bolševického Ruska. Ti všichni byli v roce 1945 odvlečeni nazpět, kde na ně čekala smrt v sovětských gulazích. Československo je nedokázalo ochránit. I to je jeden z mnoha důkazů schizofrenie českého blouznění o Rusku.

Benešovo zahledění se do Stalina, jemuž vedle prezentování svých diplomatických dovedností předváděl i svoji ruštinu, bylo vrcholem českého nadbíhání Rusku. Skončilo to smlouvou z prosince 1943, jíž Československo vyřklo ortel nad sebou samým. A znovu ta prokletá schizofrenie. Když na Stalinův nátlak muselo v roce 1947 odmítnout Marshallův plán, prohlásil Benešův nejbližší spolupracovník Jan Masaryk, že se stal Stalinovým poskokem. Beneš to musel uznat o půlroku později. Cítil se podveden všemi včetně báťušky Stalina, o němž byl přesvědčen, že do něj vidí...