S tím, jak se přibližuje první přímá volba prezidenta, ozývají se stále častěji hlasy, že špatný je jak způsob volby, tak i to, jaké kandidáty přímá volba generuje. Autorům pesimistických hodnocení by neuškodil komparativní pohled.

Především je třeba znovu zopakovat, že Česká republika se připojí k dvanácti zemím Evropské unie, kde se už delší dobu volí prezidenti přímo. V sedmi zemích se volí nepřímo, sedm dalších jsou konstituční monarchie. Žádná ze zemí, kde se používá k volbě hlavy státu plebiscit, nezmutovala kvůli přímé volbě z parlamentní demokracie do prezidentské republiky. Jedinou prezidentskou republikou v EU je Francie, která si ovšem prezidentský systém dala přímo do ústavy.

Často slyšíme, že hodně záleží na tradicích a očekáváních. Jelikož prý má české prezidentství monarchický nádech, jenž mu vtiskla už první republika, a jelikož jsou v naší politické kultuře s prezidentem spojena vysoká očekávání či dokonce různé tatíčkovské představy, může přímá volba v naší zemi prý přinést nežádoucí efekty, jako je právě pozvolná mutace parlamentní demokracie v prezidentský systém či zneužívání mandátu odvozeného „od lidu“ prezidentem s autoritářskými sklony.

Charakter politické kultury samozřejmě nelze od očekávaných dopadů přímé volby odpreparovat, jenže ho nelze přeceňovat. To bychom se pak museli bát kvůli „národním zvláštnostem“ zavést jakýkoliv mechanismus běžný v řadě demokracií.

Nevíme, jak si česká politická kultura přizpůsobí volbu přímou, jisté ale je, že přímá volba v českém podání bude jen těžko soutěžit s fraškou, kterou byly poslední dvě volby nepřímé. Nepřímou volbu bylo samozřejmě možné používat dál a doufat v postupnou kultivaci politického prostředí tak, aby volba netonula v různých velmi podivných zákulisních hrách a spekulacích o korupci, ale zároveň není nic tragického na tom, že se zákonodárci nakonec rozhodli vyzkoušet volbu přímou.