Se zájmem jsem si v týdeníku Respekt (číslo 35, 27. 8.) přečetl rozhovor s představiteli náboženských společností Dominikem Dukou, Danielem Fajfrem a Jiřím Daníčkem. Kromě Dominika Duky, u něhož už je veřejnost na ostrý jazyk a aktivní vstupy do politických diskuzí zvyklá, tentokrát pozoruhodně argumentoval i místopředseda Ekumenické rady církví Daniel Fajfr z Církve bratrské.

Nejprve ještě pár slov k rozhovoru jako takovému. Dlouhodobě mne zaráží, že kritický liberální týdeník, jak se Respekt definuje, dosud nepřinesl důkladný rozbor návrhu zákona o vyrovnání státu s církvemi. Nové číslo s nadpisem „Díky Bohu za restituce“ na obálce se tento deficit snaží napravit. Místo důkladné analýzy však přináší rozhovor, který se, pravda, nevyhýbá ani některým kritickým otázkám.

Krok správným směrem, řeklo by se, jenže při pečlivějším čtení se ukáže, že redaktoři nejsou zejména Dominiku Dukovi dostačujícími oponenty a některé zásadní otázky (legitimita restitucí, osvobození od daně z příjmu, statut církevního majetku před rokem 1948 a dnes) vůbec nebyly položeny. V příštím čísle můžeme očekávat článek, který nám ukáže, jaké mají církve plány se získanými nemovitostmi. A není to vtip.

Beztrestné hanění církve

Leč zpátky k tématu. Pan Fajfr na otázku redaktora, zda církev nehodlá učinit nějaké velkorysé gesto směrem k veřejnosti, odpovídá: „Na co ale církve vynakládají své finance, prokázaly v uplynulých dvaceti letech. Nabízejí služby pro lidi všech generací — pro děti, dorost, mládež, seniory, starají se o lidi, o které už se skoro nikdo starat nechce. Pokud tedy církve něco dostanou, pak si to nenechají pro sebe, ale dají to společnosti.“ A Fajfr dále po dukovsku přiostřuje: „Beztrestné hanění církve politickou stranou je nebezpečný precedens.“

Redaktory zřejmě nijak nezarazilo, že Fajfr hovoří o „beztrestném hanění církve“, což jsou výroky, jež si s těmi Dukovými nic nezadají. Jaký trest by si pan Fajfr pro „hanitele církve“ představoval, se bohužel nedozvíme. Fajfr pokračuje neméně pozoruhodně, když se o odpůrcích církevních restitucí vyjadřuje takto:

„Oni nikdy nebyli v kostele, ale přesto jsou přesvědčeni, že vědí, co církev dělá špatně a co by měla nebo neměla dělat. (…) Naším argumentem je, až se například maminka odpůrců vyrovnání dostane do církevního hospice nebo domova důchodců, pak zjistí, že ti „flanďáci“ jsou také k něčemu a že je dobře, že jsou tady“.

Odpůrci návrhu zákona jsou tedy nejspíš jen nevyléčitelní antiklerikálové, kteří církev neznají. Zarazí ovšem zmiňovaný argument: až se vaše maminka dostane do církevního hospice nebo domova důchodců, tak poznáte, že majetkem a finančními náhradami obdarované církve jsou užitečné. To už je argument, který cílí na základní pilíř sociálního státu.

Charita a sociální stát

Sociální stát je založen na ideji nárokové solidarity. Myšlenka sociálního státu stojí na tom, že občané mají nárok na hmotnou pomoc v případě nouze, na zabezpečení ve stáří či na dávky v nezaměstnanosti. Neoliberální ideologie chce stát ideálně redukovat jenom na nezbytné hobbesovské funkce vnitřní (policie+justice) a vnější (armáda) bezpečnosti. Komplementem takové destrukce sociálního státu je právě charita, odkázanost na dobročinnost a péči různých neziskových organizací.

Toho si všimli autoři výzvy křesťanů proti církevním restitucím, kteří napsali, že církevní restituce jsou součástí procesu, v němž se politická reprezentace zbavuje zodpovědnosti za péči o sociální oblast a kulturní památky. Můžeme jít ještě dále: rozsah oblastí, které se dostávají do péče NGO a charitativních organizací, narůstá, místo aby klesal, což je proces jdoucí ruku v ruce s oslabováním základních funkcí sociálního státu.

Původní smysl charity je alespoň trochu vyrovnávat nespravedlnosti, jež každý společenský systém přináší. Je to nenároková forma křesťanské lásky k bližnímu, která může jen zmírňovat utrpení a bolesti, ale nepřináší dlouhodobé a systematické zlepšení situace. Sociální stát je naproti tomu pokusem zbavit lidi nutnosti spoléhat se na charitu a dobrovolnou pomoc a vyrovnávat nespravedlnosti. S jistou nadsázkou lze říci, že sociální stát je velkolepý pokus učinit charitu nadbytečnou.

Samozřejmě i v moderním sociálním státu mají své místo neziskové organizace a charita, a to především tam, kde je systematické řešení nesnadné, nebo prostě jen proto, že někdo chce zkusit dělat věci dělat nově a třeba lépe. Neziskový sektor zde má prošlapávat cestu systematickým státním řešením, nikoli přebírat jeho dřívější funkce.

Restituce a otázka legitimity

Stav, kterého máme být svědky, je tak stavem regresu, předmoderním restitutio se vším všudy. Církve mají plnit funkce, které dříve plnil stát, a mají k tomu dostat majetek a finanční náhrady, které neodpovídají jejich současnému společenskému významu a počtu jejich členů. Otázka restitucí je tedy také otázkou legitimity: lze proti vůli většiny obyvatel provést obrovský majetkový transfer a zatížit tak generace, které s minulým režimem nemají ani nic společného?

Tato otázka legitimity je o to naléhavější v situaci, kdy stát ořezává své základní funkce a dokonce i sáhl na valorizace penzí, které mají být jen navracením toho, co do systému sociálního pojištění lidé přispívali s legitimním očekáváním důstojného zajištění ve stáří. Není toto také forma krádeže?

Jak církve ztrácejí důvěru

Současní církevní představitelé — a teď už nejen Dominik Duka — definitivně vstoupili do politického kolbiště po boku pravicových stran. Stávají se další politickou silou v zemi. Začalo to nesmělými výroky kardinála Vlka, otevřeně aktivistickou politickou pozici pak zaujal Dominik Duka. Ten sice neváhá kritizovat ČSSD za údajné útoky na náboženskou svobodu, zato když jde o vládní politiku, „nemá právo hovořit premiérovi do jeho politiky“, neboť „není součástí politické scény“.

Pro církve tento politický aktivismus nemůže dopadnout dobře. Česká společnost je charakteristická tím, co bychom mohli nazvat josefinismem. Není primárně antiklerikální, ale cení si zejména praktické práce církve a odmítá okázalé církevní bohatství. Společnost odchovaná Havlíčkem Borovským, Haškem, Masarykem a Vávrovými filmy je na politickou angažovanost zejména katolické církve velmi citlivá. Několikeré vyvlastnění církevního majetku od Josefa II., přes prvorepublikovou pozemkovou reformu, po rok 1948 by neproběhlo, kdyby nemělo společenskou legitimitu, tedy kdyby na věci nepanoval elementární společenský konsensus.

Zastánci teze, „co bylo ukradeno, musí být vráceno“ zřejmě vidí vyvlastnění jako akt krádeže, který provedl špatný komunistický režim proti vůli národa. Jenže takové hodnocení neodpovídá historické skutečnosti a pro zastánce restitucí v plném rozsahu dodejme: ani současným náladám.

Církevní představitele je nutné varovat. Majetek a finanční náhrady církvím spíš uškodí. Nejenom, že je donutí uvažovat daleko více v ekonomických kategoriích, což s evangelijním poselstvím nejde moc dohromady, ale ztratí definitivně důvěru veřejnosti. Nechtěl bych být v situaci duchovního, který předstupuje před lidi, na něž dopadají vládní reformy, klesají jim reálné příjmy a zvyšují se životní náklady, kdežto církvím naopak přibude obrovský majetek a finanční náhrady vyplácené desetiletí zhodnocované o inflaci. Tohle církve mohou obhájit u svých skalních příznivců, nikoli však u společnosti, pro kterou zde také chtějí být. Nebo už nechtějí?